Sama nevím, proč to tak mám. Ale věty typu: To musíš vidět, to si musíš přečíst, na to musíš jít a podobně ve mně většinou vzbuzují opačnou reakci. Zvlášť v případě, když „to“ do mě tlačí více lidí. Díky této mé podivné vlastnosti jsem kdysi na škole zazdila Shakespeara. Po pár letech trucování jsem jeho hry přečetla. A divila se, jako mnozí jiní, jak je možné, že něco tak obsáhlého, geniálního a nadčasového mohl za život napsat jeden člověk. Bohužel jsem nepoučitelná. A tak když jsem před lety poněkolikáté slyšela: To musíš vidět, divadelní soubor Nakafráno je úplný fenomén, jejich hra Naštěkaná je úžasná a Božský řízek je jedním slovem božský, opět jsem nezklamala. Nešla jsem. Až vloni na podzim. Vzala jsem maminku a vyrazily jsme společně do divadla. Dopadlo to, jak to dopadlo. Od té doby chodím pokaždé, když hrají. Pokud tedy náhodou také máte tu podivnou vlastnost jako já, trochu vás popostrčím. Zašla jsem si totiž popovídat s jednou z pěti autorek a zároveň i hereček tohoto souboru.
Zvedám pomyslnou oponu a představuji vám Alenu Tomášovou.
* Ani vy, ani váš manžel František nepocházíte z Turnova. Jaké cesty vás přivedly do našeho kraje?
Pocházím z Potštejna, manžel kousek od něho. Ve chvíli, kdy jsem dostudovala, jsme začali řešit, co dál. Cítili jsme, že by bylo dobré se trochu odtrhnout od rodiny, taky jsme potřebovali řešit bydlení. A v učitelských novinách zrovna vyšel inzerát, že hledají školníka a učitelku v Dolním Bousově. Důležitou roli v našem rozhodování, zda nabídku přijmout, sehrál také fakt, že v nedalekém Turnově začal působit Ondřej Halama, který sem přešel právě z Potštejna. Od dětství jsem k němu chodila do kostela, znala jeho rodinu. Věděli jsme tudíž, že bude na blízku někdo známý, kdo by v případě nouze pomohl. V Bousově jsme žili rok. Pak mi zavolala Ina (Halamová – pozn. aut.), že v Turnově hledají v Základní škole v ulici 28. října školníka. Manželovi se moc nechtělo, ale nakonec jsme se přestěhovali. A tak jsme tady.
* Přestože jste poměrně nenápadná, vidět je vás hodně. Začnu vaším působením v turnovské kapele Pranic. Jak jste se dostala k hudbě?
Tatínek je dobrý muzikant, také jsem chodila celou základní školu na hodiny klavíru. Na pedagogické škole je výuka hry na hudební nástroje samozřejmostí. Odtud mám základy hry na kytaru, flétnu. Trochu mě mrzí, že nedokážu u nástroje vydržet tak důsledně, abych ho ovládla dokonale. Spíš mám pocit, že hraji na všechno, ale pořádně na nic.
* Ptát se, proč zrovna Pranic, když je tam Ondřej Halama, je asi zbytečné…
My jsme začali společně hrát už v kostele v Potštejně, to mi mohlo být tak deset let, pak se přidal František. Tam jsou základy naší spolupráce, která se táhne dodnes.
* Dále tu máme divadlo. Jste členkou velmi úspěšného turnovského divadelního souboru Nakafráno. Kdy a jak vlastně vznikl?
Kdy vznikl, to vím přesně. V roce 2006. Na konci léta. A pamatuji si to tak dobře proto, že jsem byla těhotná. Začala jsem v té době hrát v jednom ochotnickém souboru roli sedmnáctileté katoličky. A uznejte, že těhotenství se k té roli moc nehodilo. Shodou okolností jsme se známými dělali letní posezení s opékáním a já si posteskla, že nebudu moci hrát, a uvedla i důvod. Jenže u toho ohně seděly právě holky, které spolu se mnou dnes tvoří soubor. Nechtěly to nechat jen tak. Domluvily jsme se, že napíšeme něco, abych si mohla zahrát. Moc nepřeháním, když řeknu, že Nakafráno vzniklo vlastně z lítosti nad tím, že těhotenství je v oboru herectví diskriminační. Během tří měsíců pak vznikla Naštěkaná, naše první hra. Nechtěly jsme programově zakládat divadelní společnost. Původně jsme hrály jen pro kamarády, nicméně překvapení, že naše představení lidi baví, bylo pro nás veliké. Druhá hra, Božský řízek, byla proto přirozeným pokračováním.
* Jak vznikají texty?
Máme pravidelné zkoušky. Sedíme u počítače, každá tam vnese nějaký nápad. Ten se buď použije, nebo zavrhne. Velkou roli hraje i skutečnost, že jsme povahově rozdílné a vzájemně se doplňujeme. I to se myslím v textech našich her zobrazuje. Popravdě, při některých zkouškách nevymyslíme nic, ale i ty mají svůj význam a hlavně půvab. Dostaneme se od rodin, dáme si vínko…
* Vedete také dramatický kroužek v turnovské základní umělecké škole. Není to asi lehké, udržet děti na uzdě…
Před mateřskou jsem učila na prvním stupni v Základní škole v ulici 28. října. Přitom jsem v rámci literární výchovy začala připravovat dětská vystoupení. Jezdili jsme na soutěže a troufám si tvrdit, že se dětem dařilo. Pak mě oslovil Bohouš Lédl, ředitel zdejší ZUŠ, jestli bych nechtěla vést literárně dramatický obor. A jak se mi s dětmi pracuje? Myslím, že u takové činnosti si děti utvářejí vlastní osobnost, dramatická výchova jim v tom hodně pomáhá. Líbí se mi, že jsou bez předsudků, dokážou se uvolnit, nebojí se vyjádřit svůj názor. Zdá se mi, že jsou jiné, než jsme byli třeba my. Naše hodiny jsou, pravda, trochu hlučnější, ale o to spontánnější, a je nám všem dobře. Děti mě obohacují, aniž by to věděly…
* Máte dva malé syny. Babičky daleko, jak to zvládáte?
Někdy těžko. Střídáme se s manželem. A když je nejhůř, tak nám pomůže s hlídáním Ina Halamová. To je taková náhradní babička. Kluci ji milují.
* Turnovské tamtamy, které jsou stoprocentní stejně jako kdekoli jinde, hlásí cosi o nové hře vašeho souboru. Kdy bude premiéra, jak se hra bude jmenovat a hlavně – o čem bude?
Premiéra měla být ještě letos, ale s kolegyněmi jsme se domluvily a posunuly ji na začátek příštího roku. A dost se nám ulevilo. Ještě vše nebylo podle našich představ. Je to docela odpovědnost, přijít se třetí autorskou hrou… Název prozradit nemůžu. Nedělám tajnosti, ale jednoduše název ještě není. A o čem bude? Jak jinak než o ženách.
* Děkuji za rozhovor.
Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz
Nedávno jsem telefonicky šveholila se svou kamarádkou a mezi řečí jsem jí prozradila, že se chystám na rozhovor s Alenou Tomášovou. A že bude nová hra. Vím totiž, že patří mezi skalní příznivkyně tohoto souboru. Její nadšení bylo jedním slovem obrovské. A ihned mi poradila stoprocentní návod, jak pochopit mužský svět: „Každá žena, aby byla v obraze, musí vidět tři věci: Naštěkanou, Božský řízek a film Ženy v pokušení.“ Tak nevím, nejspíš budu muset do kina. To poslední jsem…. – opět zazdila.
Alena Tomášová (33) je vdaná, má dva syny – Františka a Toníka. Je jednou z pěti členek souboru Nakafráno. Její kolegyně na prknech, která znamenají svět, jsou: Kateřina Doubravová, Michaela Kunetková, Gabriela Šťastná a Romana Zemenová.
.
Související články (celkem 78)
- NAKAFRÁNO: ŘÁD ŽIDLE ZLATÉ
- STÁT SE LEGENDOU: NAKAFRÁNO
- NOVÉ PŘEDSTAVENÍ SOUBORU NAKAFRÁNO BUDE HITEM DIVADELNÍ SEZONY 2020
- FENOMÉN NAKAFRÁNO ŽIJE
- 14. – 16. BŘEZEN 1939. OKUPACE ČECH, MORAVY A SLEZSKA. A CO S TÍM JAKO DNES?
- FENOMÉN NAKAFRÁNO: DESET LET A STÁLE SVĚŽÍ!
- ZDÁL SE MNĚ SEN… (PSÁNO K OSLAVÁM VÝROČÍ STÁTNÍHO SVÁTKU 28. ŘÍJNA 2016)
- MARTIN PŮTA: ŘÍKÁ SE, ŽE PRVNÍ MYŠLENKA JE SPRÁVNÁ. JÁ BYCH TO TROCHU POOPRAVIL: PRVNÍ MYŠLENKA, O KTERÉ MÁTE OPRAVDU ČAS PŘEMÝŠLET, JE TA SPRÁVNÁ
- NENÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA, KDY BYCH NEMĚL POCIT, ŽE TAM JE NĚKDO ZBYTEČNĚ, NEBO NEPŘIPRAVENÝ, ŘÍKÁ JOSEF UCHYTIL
- GOLGOTA ČÍHOŠŤSKÁ
- KRTEČEK ZA TO NEMŮŽE
- MŮJ VÁNOČNÍ DENÍČEK
- SHOAH. MUSLIMŠTÍ UPRCHLÍCI. EVROPA. A MY
- II. SVĚTOVÁ VÁLKA, ŠVEJK, JAN HUS A TO OSTATNÍ
- TAK JE TO V TĚCHTO DNECH 37 LET, CO JSTE ZEMŘEL. PANE PEROUTKO
- CO BYSTE TOMU ASI TAK ŘEKL, PANE SPISOVATELI
- NENÍ NEPŘÍJEMNÉ MÍT PENÍZE, ALE NENÍ TO SMYSL ŽIVOTA, ŘÍKÁ ARCHITEKT Z. EDEL
- LIDÉ SI TĚ NĚKAM ZAŠKATULKUJÍ A DÁ HODNĚ PRÁCE PŘESVĚDČIT JE, ŽE NEJSI JEN TA OD DÁLNICE, ŘÍKÁ MARTINA POKORNÁ
- KRVAVÉ ZEMĚ