Trochu v ústraní a přece před zaplněným divadlem oslavily členky divadelního souboru Nakafráno jedno velké výročí. Je to již deset let, co se partička mladých žen, z nichž občas některá byla těhotná (trvá s přestávkami dodnes), sešla v kavárně a vymýšlela, co budou dělat. Divadlo, byl závěr setkání. A byla to šťastná volba. Kdykoli jednu ze svých autorských her dávají v Turnově, je beznadějně plno. Pojmem se dámy staly i v širším regionu, znají je v Praze a na dalších místech republiky a co víc, znají je a chválí i divadelní kritici! A když i oni považují soubor Nakafráno za fenomén, je to už na velké zamyšlení a také na poděkování, protože těch několik stovek repríz rozdává především pohodu divákům, a to je radost pro všechny, kteří se nějak veřejně prezentují.
„My jsme si na začátku žádné velké ambice nekladly,“ říká Alena Tomášová, jedna z členek souboru Nakafráno. „Sešly jsme se v kavárně, já zrovna hrála malou roli u zdejších ochotníků a o tu roli přišla, protože jsem byla těhotná. Tak jsem holkám se smíchem říkala, že končím, i když má herecká kariéra sotva začala. A právě tam jsme se dohodly, že napíšeme divadelní hru, v níž bude role i pro těhotnou. Tři měsíce poté měla Naštěkaná premiéru. Začala jízda, která stále trvá,“ vzpomíná Tomášová.
A je to stále svým způsobem happening. V listopadu 2009 měl premiéru Božský řízek, který je se zhruba stovkou repríz nejhranějším kusem souboru. V lednu 2012 měla premiéru další hra Drůbeží nářez, která je zatím poslední. Za ty roky k původně dvěma starším dětem přibylo postupně šest miminek, dámy spočítaly, že dohromady kojily 85 měsíců a společně nabraly na váze 100 kilogramů – a zhubly pouze 80. Jak glosuje jedna z členek souboru Katka Doubravová, doba, kdy si všechny mohly dát najednou dvě deci vína, byla krátká…
„Protože některá z nás kojí, nebo jezdí s miminem, tak si vybíráme štace na dojetí, dostupná je pro nás Praha, kde je několik míst, kde nás rádi vidí, zkusily jsme už ale i delší výjezdy,“ uvádí Alena Tomášová. A z jednoho takového delšího výjezdu mohli návštěvníci (polo)utajené oslavy vidět část s názvem Turné aneb jak jsme se zabouchly. „Je to taková drobnička o souboru na zájezdě na Moravu, možná by si zasloužila doplnit a příběh by unesl větší celek. Je to pro nás takový návrat ke kořenům do časů, kdy jsme zkoušely Naštěkanou. Hodně lidí se nás ptá, kdy bude čtvrtá hra. Nevíme. Ona je totiž napsaná, ale začaly jsme zkoušet a řekly si, že to není úplně ono a že nemáme kam spěchat,“ dodává Alena Tomášová.
A jak je možné, že i podesáté Naštěkaná a jakákoli jejich další hra bezpečně vyprodá turnovské divadlo? To se dosud žádným ochotníkům nepodařilo. Odpovědí může být, že je to určitý druh terapie. Někdo jde k psychologovi, někdo na masáž a jiný prostě do divadla. A klidně na hru, kterou důvěrně zná.
Nepřekvapí, že všechny čtyři členky souboru jsou v Turnově tzv. naplaveniny. „Možná platí, že doma není nikdo prorokem. My se nebály, nejsme zatížené nějakými osobními a hlavně rodinnými vazbami, jak to rodáci mívají. Nemáme proto ani žádné zábrany,“ říkají další členky souboru Romana Zemenová a Míša Kunetková.
A mohly bychom hledat další rozměry. Jak uvedla Gábina Holbová, s postupem let občas také něco vydělaly, někdy přijde i honorář za vystoupení, což se ochotníkům moc nestává. Protože je ale pro ně prioritní radost ze samotného hraní a společného sdílení, pořídily si holčičku „na dálku“. Z Keni. Pomohly ji při školní docházce, a když se vyučila švadlenou, koupily do začátku šicí stroj a látky… Nyní se rozhodly podporovat hendikepovaného chlapečka z Kacanov. A budiž už jen malým doplňkem, že dámy z Nakafráno složily novou turnovskou hymnu, která měla premiéru při podzimním nultém ročníku festivalu Kulturnov. (Turnov žije – ZDE.)
Jak doplňuje divadelní režisér, kritik a divadelní teoretik Jaroslav Stuchlík, Nakafráno ale již dávno nepatří jen Turnovu. „Podle mého je to republikový fenomén. Když se objevily, byly nezařaditelné. Divadelní kritici a teoretici snad s výjimkou profesora Císaře jim z počátku nerozuměli, moc se vymykaly a dodnes vymykají jiným amatérským počinům. Postupem let se proto staly pojmem. Která jejich hra je mně nejbližší? Určitě ta první, Naštěkaná, to bylo zjevení! A já doufám, že se v tvorbě budou stále posouvat, něco už jsem viděl z jejich připravovaného představení, je na nich, kdy spatří světlo světa. Mohu ale prozradit, že se všichni máme na co těšit!“