LIDÉ SI TĚ NĚKAM ZAŠKATULKUJÍ A DÁ HODNĚ PRÁCE PŘESVĚDČIT JE, ŽE NEJSI JEN TA OD DÁLNICE, ŘÍKÁ MARTINA POKORNÁ

0

Tohle vážně není jednoduché. Už jsem to zažila, dělat rozhovor s někým, koho znám, resp. znám velmi dobře. Malé město je ten Turnov, co s tím nadělám… Přemlouvala jsem ji k rozhovoru dlouho. Bála se, že si tím uškodím, když budu spojována právě s ní. Neustále má totiž pocit, že je vnímána jako kontroverzní, že je neoblíbená… Hlouposti. Alespoň pro mě. Představuji vám Martinu Pokornou.

* Nevím proč, ale první otázku nepokládám ráda. Snad že je to stále to samé: Odkud pocházíš, nebo pocházíte, nic originálnějšího mě většinou nenapadne. Tak to tentokrát změním. Povím to za tebe. Jsi z Turnova, chodila jsi tady na základní školu, později na gymnázium. Tvá maminka je známá, vynikající lékařka, které spousta předčasně narozených dětí vděčí za život. Tvůj bratr David je stomatolog mající většinou stejně radikální názory jako já. Tím pádem sympaťák. Takže druhá otázka: Co jsi dělala po ukončení gymnázia?
To jsem se nedostala na vejšku, čili moje následné rozhodnutí bylo odjet pryč a naučit se pořádně angličtinu. Rok jsem byla v Anglii jako au-pair, potom jsem se dostala hned na dvě vysoké školy, dějepis s angličtinou v Olomouci a práva v Brně. Volba byla jasná, byla jsem vždycky vedená k tomu, abych byla soběstačná, což zahrnuje i tu ekonomickou část – takže práva. Po půl roce studia v Brně jsem přestoupila do Prahy. Promovala jsem v roce 1998 a od té doby jsem zpět v Turnově.

* Nelituješ zpětně, že jsi učinila takovou volbu? Zvláště s těmi zmatky, které provází nový občanský zákoník a o kterých vím, že jsou pro státní správu, pod kterou coby notářka spadáš, neskutečné? Mohla jsi někde v klidu učit dějepis…
Do konce loňského roku jsem nelitovala. Od ledna 2014 lituji několikrát denně, zvlášť když narazím na nějaký nevyložitelný paragraf nového občanského zákoníku, nebo mně dědici na jednání po přečtení desetistránkového protokolu obsahujícího sedm usnesení říkají, že stejně vůbec nerozumí tomu, co jim vysvětluju, případně se smějí archaickým termínům a tomu, když jim osvětlím, že jsou převzaty ze zákona z roku 1811. Nebo když nám na školení řeknou, že jeden ze dvou systémů vedení akciovky je v praxi nepoužitelný, protože v zákoně cosi vypadlo.

* Působila jsi a stále působíš v politice, a to nejen na komunální úrovni. Tomu už u tebe nerozumím vůbec. Zdáš se mně jinak normální (smích).
Spousta lidí si myslí, že jsem do politiky vstoupila až s plánováním dálnice R35 v roce 2004. Tak tomu opravdu není. Už v roce 1998 jsem kandidovala do městského zastupitelstva v barvách Unie svobody, tehdy ale neúspěšně. Hned potom se mně povedlo nadzvednout tehdejšího starostu Hejduka článkem v HOTech o tom, že když město prodává městské paneláky, mělo by i s pozemkem. Pana exstarostu jsem sice naštvala, a od té chvíle jsem jeho význačnou oblíbenkyní, ale nyní město konečně prodává i ty pozemky pod paneláky. Kauza dálnice začala v roce 2002, v roce 2004 jsem se dostala do krajského zastupitelstva, od roku 2006 sedím v tom městském.

* Zeptám se ještě jinak. Hledám začátky tvé potřeby politicky a tím pádem i veřejně se angažovat.
Politika mě zajímala odjakživa, oba moji rodiče byli politicky aktivní, moje máma byla v 90. letech členkou rady města. Jasno jsem měla zhruba v deseti letech. V roce 1987, k mým třináctým narozeninám, mě babička obdarovala novým rádiem se dvěma fixem zaškrtnutými frekvencemi a se slovy: „Tumáš, a můžeš poslouchat Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu i beze mě…“ Protože předtím jsem tyto režimem zakázané stanice poslouchala s ní před spaním. Pak už jsem měla úplně jasno, takže jsem nebyla svazák, což mně v mých čtrnácti letech udělalo strašnou radost. Byli jsme dva takoví ve třídě. Dálnice byla přirozeným vyústěním mého zájmu o veřejné dění, prostě jsem se k ní náhodou nachomýtla a ona mně pak vzala asi osm let volného času. Poslední roky se ale věnuji i jiným věcem než je R35. Vždycky jsem měla potřebu ovlivňovat to, co se kolem nás děje. Žiju tady, platím daně, chci mít vliv na to, co se za ty daně udělá a jak budu žít já i moje rodina.

* Chtěla jsem tě ušetřit, ale zase nemůžeš mít takovou protekci. Víš o tom, že i přes ty roky, kdy se rozhodně nevěnuješ pouze R35, jsi mnohými vnímána právě jen jako ta od té dálnice?
Samozřejmě, lidé si tě někam zaškatulkují a dá hodně práce přesvědčit je, že nejsi jen ta od dálnice. Dálnice bylo největší téma Turnovska uplynulého desetiletí, hrálo se o budoucnost Českého ráje. Nemohla jsem se toho neúčastnit. Dodnes jsem nepochopila nenávist některých lidí a některých dřívějších vlivných představitelů města za názor odlišný od toho jejich. Spousta lidí si myslí, že mají patent na rozum a odlišný argument neakceptují, což mně vždycky přišlo hloupé. Mám přece právo na to s něčím nesouhlasit a bránit se, jako každý jiný člověk. Nikdy jsem nebyla ovce a jsem zvyklá říkat i nepopulární věci.

* Možná ti to uniklo, ale právě tím jsi proslulá. Nazvala ses, a pozorný čtenář jistě pochopil ironii, „význačnou oblíbenkyní“ pana Hejduka. Ale ani s jeho nástupkyní to nebyla idyla. Myslím, že opoziční roli skutečně plníš.
Minulé vedení města, z něhož se ovšem vyměnil jen starosta, považovalo svůj názor za jediný správný, nemělo potřebu konzultovat nic ani s lidmi, ani s opozicí v zastupitelstvu a prosazovalo silové řešení – opozici válcovat, její návrhy nepřijímat, lidi z opozice do komisí nedávat. Nebo jen tam, kde se to hodí a tam, kde to lze za něco vyměnit. Z toho se vyvinula nepřekonatelná bariéra mezi zastupiteli v počtu 15 a zastupiteli v počtu 12, kterou se s příchodem nového starosty daří snad úspěšně bořit, ačkoliv její základy a nosné zdi ještě pevně stojí. Nutno říci, že i těch 12 zastupitelů má svoje voliče, kteří tady žijí a platí daně. Přišlo mně to nespravedlivé. A to neříkám jen kvůli tomu, že mně nebylo jako jediné zastupitelce umožněno být v komisi pro životní prostředí.

* Komise jsou kapitola sama pro sebe. Když se to hodí, tak se k jejich názoru přihlédne, to je asi jediná jejich funkce. Několikrát jsem byla svědkem, že člověk sedící v komisi ani nečetl výroční zprávy městské  organizace, kterou ta komise „ošetřuje“, například. A poslední iluze jsem ztratila, když se projednával odchod minulého jednatele kulturního centra.
To mě nepřekvapuje, vzhledem k tomu, že někteří zastupitelé nečtou ani podklady do zastupitelstva nebo usnesení rady města.
 
* Na druhou stranu, nepodceňuje opozice tak nějak v globále právě činnost v komisích? Lze tam získat alespoň informace o tom, co se chystá.
Odpověď je lapidární: Jaký materiál si voliči zvolí, takový je pak v zastupitelstvu nebo v komisích. Je všeobecně znám stav komise pro životní prostředí, která na rozdíl od dob, kdy byli jejími předsedy František Pelc nebo Otto Jarolímek, má jen minimální výstupy směrem k zastupitelstvu. Sportovní komise zaznamenala v posledních letech naprostou destrukci, což je viditelné i na odchodech dvou jejích významných členů, a členové stávající se omezují na to, jak nejlépe uhrát nějaké množství peněz pro svou organizaci, což je pochopitelné.

* Co s tím?
Komise by měli vést lidé, kteří na to mají čas a chuť, ale jsou také schopni tým té komise nějak komunikativně, neautoritativně řídit a akceptovat odlišný názor.

* Co vnímáš jako svá vítězství a co naopak jako prohry po dobu působení v komunální politice?
Jsem druhé volební období v opozici, čili malá drobná vítězství a velké prohry. V tomto volebním období jsem pracovala na třech velkých akcích – odpady, regulace hazardu a výběrová řízení. Odpadový systém byl nyní nastartován v novém kabátě, ale změny mohly být větší. Regulace hazardu se povedla jen kosmetická, o to větší snahu budu mít v tomto ohledu po volbách. U výběrových řízení se mně nepovedlo nic, tam koalice hlasovala jako jeden muž proti. Drobná vítězství – nové ulice ve vilách pojmenované po Třech králích – Mašínovi, Balabánovi, Morávkovi, a po docentu Krajinovi. Možná i ty odpady, byť ten systém se nutně musí ještě propracovat a zlepšit. Jako jedno své jednoznačné vítězství vidím to, že údolím Libuňky nepovede, doufejme, 23 metrů široká betonová estakáda.

* Je známým faktem, a to i pro tvé kolegy v zastupitelstvu, kteří si občas chodí k tobě před zasedáním pro informace, že jsi na jednání zastupitelstva připravená. K tomu jsi první na ráně, pokud město potřebuje právní konzultace či pomoc, což je nově vidět i na on-line přenosech z jednání. Máš dva malé kluky, náročné zaměstnání – vážně nikdy nepochybuješ o tom, že by sis ten čas, který městu věnuješ, mohla užít jinak?
Pochybuji. Proto jsem rozhodnuta kandidovat v letošních komunálních volbách naposled. Předpokládám, že kandidátka, kterou stavím, bude za čtyři roky schopna lehce uspět i beze mne. V poslední době mě již hodně vyčerpávají kolegové, kteří jsou na jednáních zastupitelstva nepřipravení, případně jen plkají bez schopnosti navrhnout smysluplné usnesení. Vadí mně, že nejsem schopna ovlivnit zásadní věci, vadí mně, že se schválila Maškovka, kterou bude město muset dotovat a neví se kolika penězi – byť teď to bude možná jinak, vadí mně rozklad sportovní komise, nevraživost mezi jednotlivými sportovními organizacemi, kterou finanční náročnost Maškovky jen vyhrotí, a spousta dalších věcí.

* Pár poznatků „z ulice“: Jsi odměřená, neusmíváš se. Vlastně mám někdy pocit, že se tě lidé bojí. Zajímalo by mě, jestli si uvědomuješ, jak na lidi působíš.
Vidíš, a já mám občas v práci pocit, že můj cimrmanovský či anglický styl humoru je spíš na obtíž (smích). Když za mnou někdo přijde na projednání dědictví, do smíchu mu logicky moc není, má strach, co po něm budu chtít, má strach ze mě, většinou… Rozchechtaná holka v takové situaci není to pravé. Jinak se samozřejmě směju i v práci, poslední dobou i s klienty, když si vysvětlujeme novou legislativu a to, jak to nefunguje.  

* Také máš díky svému působení ve Straně zelených tak trochu pověst alternativního člověka, ne-li ekoteroristky. Já vím, že se zdaleka neživíš jen biopotravinami a nepřivazuješ se ke stromům, které se mají kácet. Když jsem tě poznala, tak jsem ale také měla obavy, zdali mě nebudeš nutit pít čaje z rostlin naškubaných někde na louce a kontrolovat, jak třídím odpad.
Jezdím autem každý den do práce, svítíme elektřinou, jím maso, kluci mají plastové hračky a koukají na televizi. Představa o zelených jako lidech, kteří svítí petrolejkou, živí se bylinami, jezdí vlakem a ve volném čase stavějí žabí přechody nebo sázejí stromky, je přehnaná. Ale je fajn, že jsou na světě lidé, kteří ty žabí přechody staví.

* Proč tedy zelení?
Strana zelených je moderní proevropská strana s akcentem na ekologii, lidská práva, rovnoprávnost a nutnost investic do vzdělání. Před lety mně byla nejsympatičtější ta ekologie, postupem času vidím jako nejdůležitější to vzdělání a lidská práva. Když budou děti vzdělané, najdou lépe práci. Když budou vzdělaní dospělí, nenaletí tak snadno podvodníkům a budou umět lépe hospodařit s penězi. Když budou mít práci a budou umět lépe hospodařit s penězi, nebudou závislí na státu a sociálních dávkách. Když budeme vzdělávat Romy, nebudou sociálně vyloučené lokality a ubude rasové nesnášenlivosti na všech frontách. Díky tobě jsem pronikla i do sociálního systému tohoto státu a jsem přesvědčena o tom, že je třeba sem poslat víc peněz nebo je lépe nasměrovat tak, aby rodiny, které se starají o postižené nebo nemohoucí, mohly žít důstojným životem. A aby jim stát byl vděčen za to, že toho postiženého nebo nemocného mají doma a ne v ústavu. A pomáhal jim, ne aby jim házel klacky pod nohy.

* Děkuji za rozhovor.
Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz

201406120941_zap_201_2014_pokorna

Martina Pokorná (*1974). Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Pracuje jako notářka, aktuálně v Semilech. Žije s přítelem, má dva syny a dva lovecké psy.

To poslední jsem si nechala na konec. Původně to bylo Martinou proneseno v rámci rozhovoru, ale dovolila jsem si to postavit vedle něj. Proč? Líbila se mně ta prostá a přitom tak zásadní definice vztahu ke svému městu a krajině kolem něj. Tak proto: „Pocházím z Turnova, narodila jsem se tu a zhruba druhou polovinu svého života vím naprosto jistě, že tady chci i dožít. Nehodlám se nikam stěhovat, jsem tady ráda. Mezi místními lidmi mám spoustu přátel, známých, a mám ráda pohled z okna naší kuchyně, kde vidím celý českorajský hřeben od Hlavatice až k Hrubici. Znám každý dům naproti v Pelešanech, slyším odtamtud bekání bažantů. To jinde nepotkáš.“

Související články (celkem 70)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.