MŮJ VÁNOČNÍ DENÍČEK

0

29. 11. První adventní neděle. Vše mám naštěstí pod kontrolou. Okna umytá, dům uklizen, výzdoba s vánoční tematikou instalována. Světýlka se s počínajícím soumrakem třpytí. Krása. Na slavností rozsvěcení stromku na náměstí nejdu. Mám fobii z davů. Raději si pouštím první adventní koncert v televizi. Rodina ve vánoční náladě. Napekla jsem štoly. Meteorologové si zavěštili a národu slíbili bílé Vánoce. DOKONALÉ.

30. 11. Pondělí. Po příchodu z práce běžný provoz domácnosti plus pečení perníčků. Pouštím koledy, atmosféra kreativní a příjemná. Manžel fotí, jak celá rodina vykrajuje tvary a všichni se těší na zdobení.

1. 12. Úterý. Práce, běžný provoz, balím dárky. Je to nádherné, vánoční papír šustí a já si představuji, jakou budou mít obdarovaní radost. Ještě že jsme se s manželem domluvili na skromných Vánocích, o počtu dárků to přece není. Dnes jsem se rozhodla zadělat na několik těst, začínám tradičně. Rohlíčky, pracny, trubičky, ořechy…

4. 12. Nikdo nějak nemá čas, aby se zapojil do pečení cukroví. V kuchyni zůstává pouze naše labradorka Ajla, ovšem ze zištných důvodů (co kdyby něco spadlo). Nevadí. Pouštím si koledy, vykrajuji, peču, a mám veskrze sváteční náladu. Připravuji další těsta. Linecké, čokoládové, kokosky… zatím to zvládám. Pouze když vidím kuchyňské váhy, začíná mě škrábat v krku.

6. 12. Druhá adventní neděle. Celý víkend u plotny. Rodina se do kuchyně dostavuje pouze v době snídaně, oběda a večeře. Prý abych měla klid na pečení cukroví. Koledy pouštím spíš ze zvyku, začíná alergie na slova purpura, rolničky, tichá, noc a betlémské (ve všech pádech).

7. 12. Pondělí. Svítí slunce, takže je skvěle vidět, jak jsou za pár dní okna zaprasená. Nálada se zhoršuje, nestíhám. Také mám neodbytný pocit, že jsme to s manželem s vánoční skromností ohledně obdarovávání nějak přehnali. Přece jen, děti mají dárky rády…
Večer téhož dne: Smažím počítač, na internetu hledám, co bych ještě objednala. A objednala.

8. 12. Úterý. Štoly už nejsou. Odevzdaně si opakuji mantru o velké rodině, která má velké potřeby. Peču další. Místo koled duní domem Divokej Bill.

11. 12. Pátek. Začínají chodit balíčky, které jsem v pohnutí mysli objednala v pondělí. Naštěstí nejsem doma, prodávám na trzích výrobky našeho spolku SLUNCE VŠEM. Manžel se netváří zrovna mile, když se dostaví na kukačku k našemu stánku. Prý je pryč veškerá hotovost. Naštěstí ještě neví, že doručování pošty ještě neskončilo. Bude muset vybrat peníze z účtu, ale to si raději nechávám pro sebe. Všechno má svůj čas. Zvlášť špatné zprávy. Je mi zima, lední medvěd by u mě mohl brát hodiny. Určitě budu nemocná.

12. 12. Sobota. Prodávám na trzích, nemocná nejsem. (Večer jsem do sebe kopla dva paraleny a zalila je vínem.) Po příchodu domů z úspěšného vánočního prodávání lituji, že jsem se tak aktivně léčila, mohla jsem se hodit do stavu nemocných, tudíž neschopen práce. Granátomet by takovou spoušť neudělal. Tak já makám celé dny jak horník a ONI si po sobě neuklidí ani nádobí. Jsem frustrovaná a začínám trpět sebelítostí. Podezřívám sousedy, že si k nám tajně nosí vyprat prádlo. Přece není možné, aby jedna rodina ušmudlala tolik svršků.

13. 12. Třetí adventní neděle. Sebelítost je naštěstí pryč. Slepuji s dcerami cukroví, koledy ale vynechávám. Pouštím rádio a po prvních zprávách z domova linoucích se z éteru s rozběhem přijímač vypínám. Přitom jsem dětmi napomínána, že klít se nemá a už vůbec ne o adventu. Naoko se stydím. (Zprávy byly šílené. Umiňuji si, že splním svou občanskou povinnost a zajdu o svátcích do kostela. Poprosím Ježíška, aby celou rozdavačnou, hloupou a populistickou vládu předal peklu, pokud možno i s xenofobním Zemanem a namísto parlamentní demokracie zařídil v Českých zemích monarchii. Snad ještě nějaká šlechta zbyla.) Cukroví dodělané, tak už jenom laskonky a vosí úly. Kdy konečně začne sněžit?

14. 12. Pondělí. Sebelítost je zpátky, postižen manžel. Přišel zbytek objednaných dárků. Mumlání o vybíleném účtu přecházím se stoickým klidem, určitě to přejde. Jedeme pro stromek. Obligátní dohady o velikosti (trvám na stromku až do stropu) jsou tentokrát zasunuty do pozadí. Manžel je rezignovaný. Asi to nepřešlo.

15. 12. Úterý. Připadám si stejně potřebná jako odborář ve vládě (a stejně užitečná). Nestíhám nic. Sníh nikde, prádlo neschne.

16. 12. Středa. Krom nezbytných a zdržujících záležitostí (práce, úklid, vaření) balím zbytek dárků. Nějak jsem to přehnala. Sebekritika je dobrá věc, v tomto případě ovšem jaksi zbytečná. Už je nakoupeno.

17. 12. Čtvrtek. Volá mamka, prý už má vše hotové a mohou se s taťkou už jen těšit na příchod Spasitele. Vzhledem k mým vnitřním stavům (neschopný odborář) mně tedy výrazně zvedla náladu. Dorazila to informací, že od nich dostanu peníze. A pokud bych si chtěla koupit nějaké oblečení, že existuje i jiná barva než černá. Kriste Pane, ty to vidíš. A slyšíš. Jsem v páté dekádě života a furt se ke mně chovají jak k malému spratkovi. Zjišťuji, že linecké NĚKDO sežral a pes to nebyl. Mám chuť někoho nakopat (psa ne). Zadělávám těsto. Sněžit prý nebude, meteorologové věštili z blbé koule.

20. 12. čtvrtá adventní neděle  Manžel mi už odpustil zradu ohledně bezuzdného nákupu dárků. Celá rodina strojí stromeček. Dcera pouští koledy, kroutím prsty u nohou, abych se uvolnila a nikdo si nevšiml mé koledové alergie. Nechci kazit atmosféru. Stromek je nádherný, až do stropu. Kapra nám daroval tatínek.

21. 12. Pondělí. Nákup v Nise Liberec. Pán u pokladny se diví, kolik se nám toho vešlo do košíku a neodletěly přitom kolečka. Manžel ho odpálkuje tím, že naše rodina je počtem sedmihlavý drak, takže už to vlastně není rodina ale skautský oddíl. Nemám špejle.

22. 12. Nemám toho víc, vysílám spojku do Billy. Ta se musí ještě přesunout do Lidlu. Po návratu spojky předstírám hluchotu. Prý to bylo šílené, všichni nakupují. My také, ale raději mlčím.

23. 12. Středa. Připadám si chytrá jak americká roztleskávačka. A stejně užitečná. Může poměrně zdravému jedinci prasknout hlava? Kdo vymyslel Vánoce?  A opravdu je zítra Štědrý den? Co jsem asi zapomněla…

24. 12. Den D. Nic. Vše mám pod kontrolou, den D probíhá dle scénáře, klid, pohoda. Děti a pes se sice při rozbalování ztrácejí v papíru, ale co. Je to jednou za rok.

25. 12. Pátek. Jedu se sedmihlavým drakem k rodičům. Na celý den. Maminka vynechává slovo černý (ve všech pádech). Je to vlastně skvělé. Všude jsem dospělá, jen u nich jediných jsem stále ještě dítě. Díky Bohu. A díky, že jsem to zase přežila…

Bohuslava Charousková, bohuslava.charouskova@seznam.cz

PS: Jen na okraj. Na Vánoce se těším už od září. Miluji je.

Související články (celkem 70)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.