Advent. Období, které by mělo být plné vyrovnanosti, klidu a očekávání. Záměrně píšu – mělo být, realita je totiž často opačná. Alespoň to tvrdí statistiky a zvýšený prodej čehokoli. Asi nás to baví: uklízet, péct cukroví, běhat po obchodech, utrácet peníze… Já s tím tedy rozhodně problém nemám, dokonce se na ten shon těším a vyrovnanost a rozjímání si ordinuji až po Štědrém dnu, kdy čekám na svůj každoroční zázrak – na šťastné hvězdy v očích mých dětí u vánočního stromku. Přesto, nebo právě proto si říkám, jestli by přece jen nestálo za to trochu zvolnit. A k tomu se malinko zamyslet sami nad sebou.
Představuji vám Romanu Zemenovou, která skvěle už víc než dvacet let baví divadelní publikum, a to nejen v Turnově. Cestu ji zkřížila závažná nemoc, které se podvědomě bojíme všichni bez rozdílu. Povídání s ní ale bylo plné právě té vyrovnanosti, klidu a očekávání…
* Zvědavost mi nedá hned na začátku. Jak jsi přišla k přezdívce Habaďůra?
Podle nápisu, který jsem měla na tričku. Pocházím z Děčína a v roce 1988 jsem přijela na Folkovou noc na Frýdštejn. Panovala tam úžasná atmosféra, někdo mně dal do ruky kytaru a já šla hrát na pódium. Nejspíš jsem se některým přítomným Turnovanům vryla do paměti, protože když jsem se po čase v Turnově opět objevila, někteří mě poznali. Mé jméno neznali, ale pamatovali si nápis na tričku. Habaďůra. A ta mi už zůstala.
* Co tě přimělo v Turnově zůstat?
To je prozaické. Zamilovala jsem se, vdala a pak rozvedla. Mezitím se ze mne stal turnovský patriot. Tohle město má svůj zvláštní fenomén. Turnov není ani tak krásný od pohledu, jako je krásný uvnitř, a to spoustou zajímavých a aktivních lidí. Možná také díky špéře. Je tu díky ní to pravé umělecké podhoubí. Krásné okolí a příroda jsou už pár minut chůze od náměstí. Vlastně to neumím obecně pojmenovat, vysvětlit. V každém případě mi vyhovuje maloměsto, je klidnější. Zdálo se mi přátelské, a nespletla jsem se. Našla jsem tady skutečné přátele.
* Dlouhodobě vedeš dětské dramatické kroužky, které působí při turnovské základní umělecké škole, také jsi pracovala ve Žluté ponorce. Nejvíc tě ale lidé znají jako členku loutkářského souboru Čmukaři a divadelního seskupení Nakafráno. Kde jsou počátky tvého působení v divadelním světě?
Pár lidí v Turnově má ještě v paměti Šantán, což byla za komunistů jediná soukromá hospůdka na konci Trávnic. Občas jsem tam zahrála na kytaru a k tomu předváděla svým známým malé scénky, které jsem si vymyslela. Tam si mě všimli Dáda Weissová a Jarda Ipser. Shodou okolností sháněli někoho nového do Čmukařů, v té době už skvělého a známého souboru. Nabídli mi, jestli to s nimi nechci zkusit, a já kývla. Za těch dvacet let jsme společně sehráli spousty představení. Čmukaři patří mezi nejslavnější amatérské loutkářské soubory v Čechách.
* Poslední roky hraješ i v turnovském souboru Nakafráno, který má přímo fenomenální úspěch. Hry Naštěkaná a Božský řízek jsou vždy vyprodány. A na leden 2012 chystáte premiéru nové hry. I když se jedná o divadelní uskupení ryze ženské, v hrách se řeší hojně muži. Bavíte se při tvorbě her na jejich účet?
To je velmi delikátní téma. Rozhodně nechceme muže urazit. Konečně, kdo viděl hru Božský řízek, tak ví, že hlavní postava, imaginární Karel, je vyobrazen jako pan dokonalý, ba přímo úžasný. Všechny ženy ho obdivují a každá ho chce. Tak co má chudák dělat? Je sice pravda, že to ženy v reálném životě někdy mají těžší. Tedy – dost často. Ale to je zase z pohledu ženy. Na druhou stranu, co my víme o tom, jak těžké to mají muži?
* Ani zrnko feminismu?
Feministky nejsme, mužů si vážíme. Já bych spíš řekla, že si děláme srandu ze sebe. I když to nejsou naše životní příběhy, pouze čerpáme ze světa kolem nás inspiraci. V každém případě je příjemné existovat v tomto divadelním tvaru, užíváme si to.
* V listopadu minulého roku jsem dělala rozhovor s členkou tohoto souboru Alenkou Tomášovou. Ta v něm ohlásila premiéru nové hry. Nakonec bylo všechno jinak. Premiéra se odložila, protože tebe čekal souboj na jiných prknech než divadelních. Vážně jsi onemocněla. Diagnóza: rakovina prsu. Můžeme si popovídat i o tom?
Ano, mohu o tom mluvit. Četla jsem množství příběhů a rozhovorů žen s tímto onemocněním. Stále se mi ale zdá, že bývá málo zdůrazněno, jak je léčba náročná a jak bere energii. Například si v časopise přečtete, že Anna K. během léčby koncertovala. U některých žen, které snášejí léčbu hůř, může vzniknout pocit, že jsou slabé a přecitlivělé, když nezvládají věci, které běžně dříve dělaly. Konečně, já jsem také hrála pár představení, ale s vypětím sil. Často slýchám, jak jsem statečná, jenže ono je to tak obtížné… O statečnosti bych nerada mluvila… Vždyť – co člověku zbývá jiného než bojovat?! A v mém případě je to dost možná spíš otrlost než statečnost.
* Tomu, přiznám se, nerozumím.
V roce 2004 jsem onemocněla únavovým syndromem, který je zákeřný v mnoha směrech. Tato nemoc je možná zrádnější než rakovina v tom smyslu, že sice nejde bezprostředně o život, ale vlastně o ten aktivní život přicházíš. Nemůžeš třeba několik dní vstát z postele, dojít na nákup, prostě nic. Jdeš tedy k lékaři a hledáš pomoc. Ten ti naznačí, že si vymýšlíš, a pošle tě k psychiatrovi. Je to začarovaný kruh, který nelze nazvat jinak než čirou beznadějí. K tomu mně v roce 2007 lékaři diagnostikovali leukémii.
* Nevím, jak se ptát dál. Tvé pocity, tvůj strach…
Podle odborníků prochází lidé s nemocí, která je život ohrožující, určitými fázemi. Od popírání, odmítání až po přijetí, kdy si uvědomí, že realita je prostě taková, jaká je. Přesně tím jsem si prošla. Ostatně jako většina lidí s nádorovým onemocněním. Pochopitelně se jedná o těžký proces, který ale zároveň prohlubuje vztah k životu. Vyhledala jsem pomoc psychologa, také jsem se musela vyrovnat s reakcemi okolí. To není jednoduché, obdivuji ty, kteří umějí jednat s lidmi s rakovinou.
* Únavový syndrom je pryč?
Vzhledem k tomu, že jsem od té doby stále nemocná, tak se to těžko poznává (smích).
* A leukémie?
Ne, ale zatím léčba funguje, vše je stabilizované. Tím pádem na to přestaneš myslet a pak – leukémie nebolí. Naučíš se s tím žít. Výzkum jde stále kupředu, a tak je tu naděje.
* Když dovolíš, vrátila bych se k diagnóze rakoviny prsu. Ty jsi šla cíleně na mamografické vyšetření?
Kamarádka se objednávala na preventivní vyšetření do Jičína, tak jsem se objednala také a jela s ní. Zjistili mi malý nález a pozvali si mě za tři měsíce na kontrolu. To bylo na konci listopadu 2010 a výsledky už hovořily jasně. Operovali mě ale až v lednu 2011. To čekání od určení diagnózy do operace bylo pro mě nejhorší. Po operaci následovala chemoterapie, ozařování, vlastně to trvalo skoro rok.
* Při tzv. samovyšetření jsi nádor nenahmatala?
Ten největší nádor byl velký 11 x 5 milimetrů, což při struktuře prsu, zvláště u žen středního věku, lze najít velmi těžko, jestli vůbec. Pochopitelně, teď, s tou zkušeností, bych si nádor s největší pravděpodobností nahmatala. Možná je dobré, když žena ví, že stejně tak, jak se liší způsoby léčby, tak se liší i druhy, tvary nebo struktura rakovinných útvarů v prsu. V každém případě myslím, že pokud bych, vlastně náhodou, nejela na vyšetření do Jičína, bylo by to velmi zlé.
* Přijmout nemoc a zmobilizovat síly je jedna věc. K tomu musí být velmi těžké říct „mám rakovinu“ mamince, dceři, přátelům…
Diagnózu rakoviny jsem slyšela podruhé, tím to bylo horší. A pro ně také. Byla jsem omámená, zasažená, jakoby se mi vypnuly emoce. Znovu jsem procházela stejnou cestu – od popírání až po přijetí nemoci. Rakovina prsu je navíc velmi intimní záležitost. Psycholog mi vysvětlil, jak je důležité přijmout pomoc od všech lidí, kteří ji nabízejí, jak se nebát si o ni říct, někomu zavolat, jak vystřídat kolem sebe lidi, abych je moc nezatěžovala, jak zpracovat reakce okolí. Velmi mně pomohla rodina, má kamarádka Hanka, děvčata ze souboru Nakafráno a spousta dalších. Všem jsem jim moc vděčná. To, co se mně ale nepodařilo během té první nemoci, a to plně si uvědomit, jak důležité je žít podle sebe, jsem tentokrát pochopila. Dost často se totiž přizpůsobujeme okolí, nemáme čas sami na sebe, a tak množství svých přání odkládáme a odkládáme. Může se stát, že je odložíme úplně. Na nikdy…
* Vyhledala jsi třeba i pomoc u alternativních zdrojů, například u léčitele?
Samozřejmě. Protože když jde o život, tak musíš něco dělat, ať už tomu věříš, nebo ne. Mám chuť říci, že dokonce musíš udělat všechno. Vím, že léčbu tohoto druhu někteří odsuzují. Jak ale chcete soudit člověka, kterému jde o život, jestli věří alternativní medicíně a použije ji jako doplněk k té klasické?
* Změnila tě nějak nemoc, tedy v tvém případě nemoci?
Určitě ano, vzhledem k výše řečenému to asi bude znít divně, ale spíše k lepšímu. Vnímám více krásu všednodennosti.
* Co bys vzkázala se svou zkušeností ostatním ženám?
Pokud je u někoho diagnostikována v podstatě jakákoli rakovina, je to vždy závažná situace. Tak jim vzkážu, ať si dovolí spadnout na dno. Pokud se totiž neocitneš na dně, nemáš se od čeho odrazit. Když se ti to ale povede, vydáš se na novou cestu s nadějí a s velikou úctou k životu. Člověk by si měl připustit vážnost této nemoci a přitom věřit dobrému výsledku. Zní to jako rozpor, ale co jiného vlastně můžeš udělat, než zmobilizovat veškeré síly a nebát se vyhledat pomoc? A umět ji přijmout.
* Děkuji za rozhovor.
Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz
Romana Zemenová se narodila v roce 1970 v Děčíně. Je rozvedená, má dospělou dceru. Pokud si zadáte do internetového vyhledávače heslo amatérská kultura nebo její jméno, dozvíte se celou její divadelní cestu. Je to velmi zajímavé čtení.
JEŠTĚ NĚCO, ALE URČITĚ NE NA OKRAJ…
Bývá zvykem, že v těchto místech je zvonec a povídání konec. Tentokrát jsem ale udělala výjimku. Velmi si vážím toho, že Romana kývla na uskutečnění našeho rozhovoru. A dokázala povídat i o tak intimních záležitostech, týkajících se jejího křehkého zdraví. Smysl našeho rozhovoru jsme obě spatřovaly v tom, aby ženy nepodceňovaly v dnešním uspěchaném světě, který pospíchá nejen o Vánocích, preventivní vyšetření. A pokud se nemohou odhodlat, aby je k vyšetření popostrčilo jejich nejbližší okolí. Od Romany beru její otevřenost jako veliké gesto statečnosti a laskavosti. Já zase cítím velikou zodpovědnost a zároveň vděčnost, že do toho se mnou šla a věřila mně.
Abych tedy záměr dovedla co nejblíže k naší společné představě, oslovila jsem MUDr. Martina Hrubého, náměstka ředitele Panochovy nemocnice. Přestože vyšetřování mamografem v Turnově skončilo, má nemocnice stále možnost nabídnout pomoc. A nabízí ji.
POHLED Z TURNOVSKÉ NEMOCNICE
Mamologická problematika má v naší nemocnici dlouholetou tradici. V minulosti se onemocnění prsou věnoval MUDr. Žák, poté tuto ambulanci převzal MUDr. Bevilaqua. Kvalitativně se celá oblast posunula výše po pořízení mamografického přístroje (v roce 1995 – pozn. red.). V těchto letech jsme zajišťovali komplexní péči o onemocnění prsu, ročně bylo provedeno více než dva tisíce vyšetření na mamografu a uskutečněno přes 50 operativních zákroků na prsou.
Strukturu a rozsah mamologické péče zásadním způsobem změnilo rozhodnutí odborné společnosti, ministerstva zdravotnictví a pojišťoven, které rozhodly, že mamografická vyšetření prsou budou koncentrována do tzv. mamocenter. Minimální počet vyšetření v takovém centru musí být pět tisíc, což na našem pracovišti nebylo možné dosáhnout, a proto nám nebyl statut mamocentra přiznán. Snažili jsme se proto zajistit tuto péči alespoň pro ženy, které již k nám na mamografii docházely, avšak pojišťovna naši činnost označila za „šedý screening“ s tím, že nám ji nebude proplácet. Povolila nám provádět pouze vyšetření u žen s již prokázaným či léčeným tumorem prsu, tedy paradoxně ta nejobtížnější vyšetření s nejvyšším rizikem diagnostického omylu – o tato vyšetření se jistě mamocentra „prát“ nebudou. Těchto vyšetření je však v našem spádovém okolí jen několik desítek ročně. Z výše uvedených důvodů jsme proto po ukončení životnosti mamografického přístroje počátkem tohoto roku celý program zrušili.
Trvale je zajištěna péče o ženy v mamologické poradně MUDr. Bevilaquy. Tato poradna má ordinační hodiny ve čtvrtek od 13.00 do 15.00 hodin v prostorách chirurgické ambulance. Poradna zajišťuje prvotní vyšetření prsu, dr. Bevilaqua doporučí další postup. U pacientek s doporučením k výkonu na prsu od mamocentra potom zajišťujeme celé spektrum chirurgických zákroků.
Situace s mamografickým screeningem je bohužel pro současný stav ve zdravotnictví typická. S halasnými výkřiky o zvyšování kvality dochází ke koncentraci ekonomicky lukrativní péče do tzv. center, za míru kvality se bere kvantita. Současně s tím se samozřejmě snižuje komfort pro pacienty, kteří po zrušení dobře fungujícího pracoviště musí dojíždět na pracoviště vzdálenější. Přitom tento systém v žádném případě nešetří prostředky ze zdravotního pojištění, pouze je dražší pro klienty.
KONTAKTY…
…na pracoviště MG screeningu v nejbližším regionu: Liberec, tel. 485 312 199-443, Jičín, tel. 493 588 232, Jablonec nad Nisou, tel. 483 345 111, Mladá Boleslav, tel. 326 742 208, Česká Lípa, tel. 487 954 399.
MALÉ OHLÉDNUTÍ
„V roce 1994 jsem se loučila se svou celoživotní prací ve zdravotnictví. Říkala jsem si, že než odejdu do důchodu, chtěla bych ještě být nějak prospěšná. Napadlo mě, že by Turnov mohl disponovat mamografem,“ říká Milena Šolcová. „Zašla jsem tedy za doktorem Eckertem, který byl tehdy ředitelem nemocnice, a svůj nápad jsem s ním konzultovala. Nevěděli jsme, jak to provést, nakonec jsme se dohodli, že budu kontaktovat turnovské i mimoturnovské podnikatele, fabriky, jednotlivce. A pokud budou mít zájem, pošlou finanční prostředky na účet nemocnice. Oslovila jsem veřejnou výzvou občany, najezdila stovky kilometrů a vybrala několik set tisíc korun, což ale na nákup mamografu nestačilo. Šla jsem tedy na jednání zastupitelstva města. Nebylo to pro mě jednoduché, v té době byl starostou můj manžel, leckdo si mohl myslet, že jen kvůli tomu získám podporu pro svůj záměr, což by mě mrzelo. Zastupitelům jsem tehdy řekla, že pokud chtějí mít doma zdravé ženy, ať zvednou ruku. Zvedli. A tak se v roce 1995 zakoupil do Turnova mamografický přístroj.“
EPILOG
I když už v Turnově mamograf není, svou misi, myslím, splnil. Naučil totiž tisíce žen chodit na pravidelné prohlídky a mnohým z nich včas pomohl diagnostikovat nádor. Dál už to je jen na nás…
Co zbývá? Myslím, že poděkovat paní Šolcové za ty prošlapané boty. Také poděkovat Romaně a popřát jí brzké uzdravení. K tomu třeba i zvednout telefon. A objednat se.
Přeji vám všem krásný adventní čas, klidné Vánoce a šťastný nový rok.
Bohuslava Charousková
Související články (celkem 70)
- 14. – 16. BŘEZEN 1939. OKUPACE ČECH, MORAVY A SLEZSKA. A CO S TÍM JAKO DNES?
- ZDÁL SE MNĚ SEN… (PSÁNO K OSLAVÁM VÝROČÍ STÁTNÍHO SVÁTKU 28. ŘÍJNA 2016)
- MARTIN PŮTA: ŘÍKÁ SE, ŽE PRVNÍ MYŠLENKA JE SPRÁVNÁ. JÁ BYCH TO TROCHU POOPRAVIL: PRVNÍ MYŠLENKA, O KTERÉ MÁTE OPRAVDU ČAS PŘEMÝŠLET, JE TA SPRÁVNÁ
- NENÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA, KDY BYCH NEMĚL POCIT, ŽE TAM JE NĚKDO ZBYTEČNĚ, NEBO NEPŘIPRAVENÝ, ŘÍKÁ JOSEF UCHYTIL
- GOLGOTA ČÍHOŠŤSKÁ
- KRTEČEK ZA TO NEMŮŽE
- MŮJ VÁNOČNÍ DENÍČEK
- SHOAH. MUSLIMŠTÍ UPRCHLÍCI. EVROPA. A MY
- II. SVĚTOVÁ VÁLKA, ŠVEJK, JAN HUS A TO OSTATNÍ
- TAK JE TO V TĚCHTO DNECH 37 LET, CO JSTE ZEMŘEL. PANE PEROUTKO
- CO BYSTE TOMU ASI TAK ŘEKL, PANE SPISOVATELI
- NENÍ NEPŘÍJEMNÉ MÍT PENÍZE, ALE NENÍ TO SMYSL ŽIVOTA, ŘÍKÁ ARCHITEKT Z. EDEL
- LIDÉ SI TĚ NĚKAM ZAŠKATULKUJÍ A DÁ HODNĚ PRÁCE PŘESVĚDČIT JE, ŽE NEJSI JEN TA OD DÁLNICE, ŘÍKÁ MARTINA POKORNÁ
- KRVAVÉ ZEMĚ
- TIBET, HORÁKOVÁ A CO JSME PROŠVIHLI
- KDO JE TADY VLASTNĚ KRYSAŘ?
- ZAVŘENÁ MĚSTSKÁ SPORTOVIŠTĚ. TO NENÍ NORMÁLNÍ, ŘÍKÁ ZBYNĚK BÁČA
- KDO SE SPOJÍ S KOMUNISTOU, JE KOMUNISTOU TAKY, ŘÍKÁ TURNOVSKÝ ZASTUPITEL PETR DVOŘÁK
- DOMNÍVÁM SE, ŽE MĚSTO NEDOKÁŽE VYUŽÍVAT POTENCIONÁL, KTERÝ TADY MÁ VE SVÝCH OBČANECH, ŘÍKÁ LUKÁŠ BERNDT