NENÍ ŠLECHTA JAKO ŠLECHTA

0

Naše planeta Země má několik kontinentů. Ale na žádném z nich není taková hustota šlechticů na kilometr čtvereční, jako v naší matičce Evropě. Hrabata, knížata, rytíři, vévodové, baroni, lordi, markýzové. Zdaleka se nejedná o celý seznam titulů, kterými se, kráčejíce staletími, oslovovali. To ale není podstatné. Plně postačí to jedno slovo, které je spojuje. Šlechta. Kdo přišel na to, je takto zobecňovat, těžko zjistíme. Je ale jisté, že se jedná o příbuzné slovo, či spíš odvozené ze slova šlechtěný. Nebo šlechetný, to nechám na vás. Jedno ale jasné je. Takové šlechtění šlechetnosti, to chce čas. Celá staletí.

Inspirace, jak šlechtit, se docela určitě čerpala už ve starých kulturách. Tam se totiž kastovalo o sto šest. Král, duchovní, aristokrati, vojsko, plebs. Tak nějak. Staří Řekové a Římané. Mohli bychom ale klidně jít i mnohem dál do historie.
Zlatý věk nicméně tento panský stav zažíval v éře středověku. Rytíři a jejich králové, víc hrdlořezové než šlechetná elita. Dunění koňských kopyt a válečný ryk. Hrady, které dodnes zdobí celou Evropu, a přesuny hraničních čar, to jak se zrovna komu dařilo vítězit. Nebo prohrávat.

 

Čechy nebyly jiné, spíš naopak. Už náš nejznámější a nejslavnější, později královský rod Přemyslovců byl ve svém konání dosti drsný. A co teprve šlechta. Boje o moc a hašteřivost. Ale také obrana země a její správa. Mám ráda toto období naší historie. Baví mě. Středověk dal naší zemi nádherné stavby, ať už sakrální či světské. Dal nám i největší krále a jako bonus dokonce císaře, který je nazýván Otcem vlasti. Karla IV. Vznikly první základy státnosti. Avšak pozvolný konec středověku přinesl také počátek náboženských válek, které ovlivnily vývoj naší země na dlouhá staletí. A tak, když trochu přeskočím, zastavím se na Bílé hoře. Rozhlížím se a nestačím se divit. Šlechta všude, kam se podívám. Bohužel převládá ta cizí. A bohužel zůstává. Česká, která se dlouhá léta učila, jak svou zemi ždímat, ale také milovat a chránit, byla odejita. Odbojné stavy se jim říkalo. A tak nám tu zůstala. Nová šlechta, často bez šlechtické krve, posbíraná ze všech koutů Evropy a Ferdinandem II. Habsburským povznesená nad historickou šlechtu českou. Bez velkého přičinění obdařená majetkem a pasovaná na reprezentanta české státnosti. Zbylo i něco z té šlechty původní, která provázela svoji zem v dobách zlých i mocných. Ta ale byla upozaděna. Těch následujících tři sta let naší historie mě proto zdaleka tak nebaví.

 

Jak jsem ale psala na začátku, hustota šlechty na kilometr čtvereční je v Evropě, a tedy i u nás, enormní. Nová, teď už víceméně kosmopolitní aristokracie na území Čech bohatla, obchodovala, vzdělávala se a snažila se být ku prospěchu. Spíš Rakousku-Uhersku, ale taková byla doba. Jenže za dveřmi už podupává nová éra – zkracuje se. Sukně, účesy, vzdálenosti, územní celky a s tím i majetek šlechty. Na scéně našich dějin se objevuje T. G. Masaryk. A s ním příslib dalšího zlatého věku. Člověk čestný, důstojný. Vlastenec a moudrý panovník. Jedna z prvních akcí, kterou teď už v demokratickém Československu rozjel, byla pozemková reforma. Není se čemu divit, naše republika spíš připomínala rozparcelovaná panství než svébytnou a svobodnou zemi. Pohříchu kořeny těchto parcel vedly až k Bílé hoře. Padly i návrhy, že se po těchto kořenech budeme vracet v čase. A s heslem: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“ se takto nová demokracie vyrovná s „Bílou“ pohromou. Na to nedošlo. Nedošlo bohužel ani na ten zlatý věk.

 

Evropou se totiž opět žene válečné běsnění a ryk. Rytíři ale nestojí u svého krále a nebrání svoji zem. Jak by mohli. Nevědí, na jakou stranu se dát. Jsou přece kosmopolitní. Ne všichni, chce se mi říci, zaplať Pán Bůh. (Ale napadá mě myšlenka vskutku kacířská – je dost možné, alespoň v naší zemi, že za nerozhodné postoje Bůh šlechtu potrestal. A vzal to pěkně od podlahy, bez rozdílu zásluh a provinění. Seslal na ně rudé tsunami a hezky rovnostářsky šlechtě nezůstalo na pár desítek let nic.)

 

Celá staletí, která jsem tak šmahem přeskákala, měli šlechtici výsadní postavení. Ve společnosti, v politice, v hospodářství. A také spoustu zodpovědnosti, bohatství a určitě i starostí. Dobrý hospodář je přece mívá. Jedním z úkolů, který je ovšem bez pardonu staví na roveň králů, císařů, politiků a prezidentů, je morální příklad. Pro ty pod sebou. A tak, když došlo na lámání chleba a morálního příkladu bylo zapotřebí víc než toho chleba, pár a pár jich selhalo. Už tak zdecimovaná země přihlížela, jak část šlechty, donedávna tvářící se jako česká, anebo alespoň celkem loajální k republice, se mění na jakousi říšskou. Ne, nikdo asi neočekával, že vyjedou s mečem v ruce na koních. Ale po vzoru té hrstky aristokracie, která se nechtěla smířit s nacistickou okupací země, mohli třeba pomáhat odboji. Emigrovat. Nebo zahájit pasivní rezistenci. Tento postup tak trochu zvolila protektorátní vláda alespoň v prvních letech okupace, když oddalovala rozhodnutí a někteří ministři si hráli na „mrtvé brouky“. Tichý nesouhlas či dělat ze sebe blbce. I to bezvadně fungovalo, to mi věřte. To vše mohli…

Dnes jsou skutky těch „kosmopolitních a neukotvených“ a události té doby v rámci restitučních kauz zkoumány soudy. Nezbývá tedy, než čekat a doufat, že bude právu a spravedlnosti učiněno zadost. Myslím ale, že pasivní rezistenci si tentokrát dovolit nemůžeme. O tom jsem bytostně přesvědčená.

 

V pondělí 11. dubna 2011 byla v Rytířské síni Valdštejnského paláce, resp. sídle Senátu Parlamentu České republiky pokřtěna velmi zajímavá studie. A to za účasti senátora našeho regionu Jaromíra Jermáře, který je současně předsedou výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Mezi pozvanými hosty byli i zástupci města Turnova – Josef Kunetka, David Marek z Muzea Českého ráje a za zastupitele Miroslav Frič. Autorem studie je Josef Benda, jeho práce nese název „Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989“. Vydána byla v nákladu 500 výtisků v rámci nadační činnosti Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Možná by si ti, kteří se zajímají o historii či o nějakou restituční kauzu, mohli doplnit informace. Zde je nutno dodat, že tato studie klade hlavní důraz na právní stránku dané problematiky. (Pochopitelně, že v této studii najdete i kauzu restitučního nároku Des Fours Walderode, smržovsko-hruborohozecké větve.) Jedno vám ale musím předeslat úvodem. Pokud navštívíte knihovnu v Turnově nebo badatelnu v muzeu, kde je tato studie k dispozici, nečekejte odpočinkovou beletrii. Za jeden den ji rozhodně nepřečtete. Co je ale patrné už při pouhém prolistování, je nasnadě. A to, že není šlechta, jako šlechta.

 

Bohuslava Charousková

bohuslava.charouskova@seznam.cz

Související články (celkem 70)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.