POVÍDÁNÍ O HLEDÁNÍ VÍRY, ATEISMU V ČECHÁCH I O TOM, ŽE JE DOBRÉ, KDYŽ FARÁŘ UMÍ ZPÍVAT

0

Je to vždy velká událost, když do naší země zavítá návštěva z Vatikánu. Papež je osobnost světového významu, býváme proto velmi podrobně informováni o jeho programu, víme s kým bude jednat a částečně i o čem. Bohoslužby se vysílají v přímém přenosu, policie má pohotovost, prostě velká sláva. Souběžně s návštěvou papeže si ale můžeme být jisti, že tisk a televizní diskuse se neopomenou zabývat počtem katolíků a lidí hlásících se k jiné církvi u nás, resp. vůbec k nějaké církvi. Výsledek je většinou stejný. Češi jsou v evropském měřítku považováni za ateisty, to v tom lepším případě. V horším za neznabohy, kteří se v duchovním vývoji zastavili, nedošli dál než pod horu Sinaj, neposlechli Mesiáše a dodnes s několika neposlušnými Izraelity křepčí pod výše jmenovanou horou. Cpou se, hřeší, v neděli nakupují v supermarketech a klaní se „zlatému teleti“.

Je tomu opravdu tak? Není malá angažovanost Čechů v církvích spíše výrazem touhy po vlastním názoru? Ve hře mohou být i nepěkné zkušenosti z historie, které se nám vtiskly do genů (dnes už přece víme, že geny jsou „pěkný prevíti“). Řeč je pochopitelně o husitských válkách, Bílé hoře a tak podobně. A co když namísto nevěřící bychom použili slovo svobodomyslní?
Univerzální odpověď na tuto otázku a jí podobné nejspíš nenajdu, ale to ještě není důvod nehledat. Zašla jsem si za Ondřejem Halamou, který působí v Turnově jako duchovní Ochranovského sboru Jednoty bratrské, a vyzpovídala ho (pochopitelně ne z hříchů, to dá rozum…).

 

* Ondřeji, začněme od začátku. Kde jsou kořeny tvé víry? V rodině, nebo jsi hledal sám?

Já jsem vyrostl v evangelické, bratrské rodině. Připusťme, že do nějakých čtrnácti let člověk přijímá a identifikuje se s tím, v čem vyrůstá. V době mého dětství bylo vnější prostředí kolem mě, mám na mysli hlavně školu, lehce nepřátelské. Ve třídě jsem byl sám, kdo se hlásil k víře, k tomu můj otec byl farář, takže i kdybych chtěl příslušnost k církvi zatajit, nešlo by to. V období dospívání jsem začal hledat sám, co je z rodičovských tradic pro mě přijatelné. Tehdy mě kromě rodiny silně ovlivnilo společenství převážně mladých lidí kolem evangelického faráře Alfréda Kocába (otec hudebníka a politika Michaela Kocába – pozn. red.), který působil v Mladé Boleslavi stejně jako můj otec. Tady je nutné říci, že církve si byly za totality v jistém smyslu bližší. Scházela se mládež z různých farností, jezdila společně na výlety, chodila hrát volejbal a podobně. Takové společenství bylo zásadní alternativou většinové společnosti. Tam jsem se také poprvé potkal se samizdatovou literaturou a ojedinělými lidmi.

 

* Také jsi měl v mládí nějaký skandálek s komunisty…

V roce 1976 jsem velice nerad a se sebezapřením nastoupil vojenskou službu. A ve stejném roce v říjnu byly volby. Na útvaru začaly přípravy a já jsem tehdy prohlásil, že se svého občanského práva volit vzdávám. V té době jiné volby na vojně než se stoprocentní účastí nebyly přijatelné. Začal kolotoč výslechů, ale zavřít za neúčast ve volbách mě nemohli. Nicméně při výsleších jsem uvedl, že střílet a zabíjet bych nedokázal. A bylo to. V předvečer voleb mě odvezli na Pankrác do vazby a obžalovali z trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby. Díky mé nepřítomnosti mohl útvar vykázat stoprocentní účast ve volbách. Měsíc jsem seděl ve vyšetřovací vazbě, pak jsem byl odsouzen na dvacet měsíců podmíněně. Obhajoval mě nedávno zesnulý Otakar Motejl, v té době už známý advokát mezi disidenty. Mimo jiné – byl podzim 1976 a v té době zavřeli „Plastiky“. Na cele jsem se potkal s jejich bubeníkem Vožniakem a vedle seděl Sváťa Karásek. Nakonec jsem ale s tou podmínkou vojnu absolvoval.

201007272143_zap_236_010_halama

* Historie protestantských církví je dlouhá a velmi pohnutá. Celá staletí byly pronásledovány církví katolickou, a nutno dodat, že obráceně to také nebyla žádná mírová mise. Konečně, ani samotné církve protestantské mezi sebou nevycházely zrovna dobře. Jak vnímáš vztahy těchto církví dnes?

Z pohledu minulosti si myslím, že vztahy jsou nyní výtečné. Když se člověk začte do církevních časopisů dvacátých či třicátých let minulého století, tak ta nesmiřitelnost katolíků a evangelíků a obráceně byla veliká. Nakonec i vznik republiky byl poznamenán silně protikatolickým hnutím, sám T. G. Masaryk vyšel z římskokatolické tradice a stal se protestantem. Pak ale přišla II. světová válka, kde se v koncentrácích nebo v odboji sešli duchovní i věřící z obou táborů. Za pár let se potkali opět, tentokrát díky komunistické diktatuře ve vězeních a pracovních lágrech. A tam vznikala celoživotní pouta a přátelství, a to z velké části ovlivnilo následně i pozdější vztahy těchto církví. Například v šedesátých letech se začínaly konat společné ekumenické bohoslužby, což dřív nebylo možné. Hodně záleželo a záleží na samotných farářích, ale dodnes tato spolupráce funguje. Osmdesát let zpátky by až na výjimky nevstoupil evangelík do katolického kostela, což platilo i obráceně. Dnes máme například dohody o společném křtu nebo o smíšeném manželství, které vznikly u nás, v tehdejším Československu, v osmdesátých letech. Vnímám tyto kroky jako obrovský posun vzájemnosti, já sám říkám lidem, kteří hledají Boha, že tu mají na výběr různá společenství – katolické, husitské, evangelické a je na nich, co si vyberou.

 

* Vrátím se k Jednotě bratrské. Mistr Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Ámos Komenský. Úctyhodná jména stojící na počátcích existence této církve a vlastně i Ochranovského sboru. Je jejich myšlenkové dědictví ještě živé, nebo patří spíš do učebnic dějepisu?

Historicky byli Jan Hus a Petr Chelčický jedineční lidé na sklonku středověku. Například Chelčického spis O trojím lidu, kde rozbořil dané rozdělení lidí do tří stavů – šlechtického, duchovního a poddanského. Dodnes má Chelčický velký význam. Je to hlas dovnitř církve, i když možná jeho akcenty navenek tolik silné nejsou. Oproti tomu Husův odkaz je stále velmi silný, jak pro církev, tak i mimo ni. Česká reformace církve Husem počínaje předznamenala rozvoj lidských práv a svobody svědomí v Evropě. Vždyť tyto myšlenky byly poprvé vetknuty  právě do Čtyř artikulů pražských – svobodné hlásání slova božího nebo veřejné kárání hříchu, což znamená všem stejně bez rozdílu stavu. Mimochodem, víš o tom, že Komenského busta přežila tak jako na turnovské chlapecké škole ve Skálově ulici i na mnoha jiných místech republiky po celou dobu minulého režimu?

 

* Asi nikomu nevadil. Režimem byl chápán spíš jako učitel.

Nejde ale takto uměle rozdělit osobnost. I přes všemožné snahy prostě nejde u Komenského oddělit složku víry od jeho pedagogické činnosti. Na víře v Boha je celá jeho koncepce postavená a z ní vychází. Abych to shrnul:   Odkaz těchto osobností je aktuální a živý i dnes.

 

* Když vyslovím názor, že církve jsou instituce, sice pro společnost užitečné, ale pořád jen instituce. Co mi odpovíš?

Že je to tak. Církve jsou instituce. Sice netypické, neboť existují pouze díky vnitřnímu životu věřících lidí, ale jak jinak, bez instituce, by se prováděly pohřby, křty, svatby, správa a oprava kostelů, sociální a charitativní dílo? Ale důležité je, že církev je – tedy měla by být – otevřená i pro ty, kteří k ní nepatří a hledají životní orientaci či pomoc.

 

* Co ateismus v Čechách?

Když se podíváme na statistiky, tak přibližně třetina lidí se hlásí k nějaké církvi. Pak je tu spousta těch, kteří ti řeknou, že věří v něco. Jen asi dvacet procent lidí řekne, že nevěří v nic. Proč je to tak málo? A je to vlastně málo? Lehce jsme se toho již dotkli. Je to z velké části historickým zklamáním;  české dějiny jsou poznamenány střetem katolíků a evangelíků. V Polsku například je samozřejmé, že kdo je Polák, tak je katolík. U nás takováto náboženská identifikace neexistuje. Čech je spíše obecně kritický a skeptický vůči církvi.

 

* Na druhou stranu – věřících málo, solidarita velká, alespoň v tomto ideály křesťanství naplňujeme, ne?

Ano, z evropských zemí jsme na tom v humanitární pomoci a sbírkách vždy velmi dobře.

201007272143_zap_237_010_halama

* Co kartářky a jasnovidci, český národ je má rád, občas mám pocit, že je tím až posedlý.

To je přesně ono. Člověk má někde deficit a hledá, je spirituální. Pravda je, že křesťanství v sobě nese morální apel a odpovědnost. Tohle ne. Někdo ti z karet řekne, co tě potká, jestli máš jet na dovolenou, zdali je tvůj partner ten pravý. V těchto, řekněme praktikách, není mravního závazku. Věřit v Boha tvůrce je pro mne racionální, logické a smysluplné. Ale tam, kde není víra, nastupuje pověrčivost.

 

* Pochyboval jsi někdy o Boží přítomnosti? A co pojem Boží nespravedlnost? Mohu se vůbec zeptat: Ondřej Halama versus Bůh?

Víra nejde oddělit od pochybnosti. Jeden myslitel paradoxně řekl: Bůh, který JE, NENÍ. Tedy Boha nelze jednoduše zakomponovat do řádu světa. Vždy se k němu vztahujeme jako k tomu, kdo nás a vše přesahuje. Kdo je hlubinou, nebo nejzazší zkušeností života. K němu se vztahujeme ve víře – a pochybnosti.

 

* Nejspíš budeš vědět, kam mířím, zeptám-li se, kdy podle tebe začíná život?

Evangelické církve nevytvářejí absolutní věroučné články a dogmata k etickým otázkám. Jako farář jsem se setkal s lidmi, kterým jsem přes všechnu úctu, kterou chovám k manželství a rodině, doporučil, aby se rozvedli. Jejich život byl nedůstojný a bez budoucnosti. Právě tak platí „nezabiješ“, ale záleží na kontextu. Evangelický německý farář Bonhoeffer se aktivně podílel na přípravě atentátu na Hitlera. Jde tedy vždy o souvislosti. Přikázání jsou směrovky pro dobrý život člověka. Abych ale odpověděl na otázku. Pro mě osobně začíná život ve chvíli početí.

 

* Máš za sebou jedno volební období coby turnovský zastupitel a radní. Budeš znovu kandidovat?

Než odpovím, chtěl bych se vrátit k nedávným volbám do parlamentu. Mrzelo mě, že se Strana zelených a křesťanští demokraté do parlamentu nedostali. Tyto strany nemusejí nutně být silné. Ale témata, která otevírají, a hodnoty, které hájí, budou nyní, obávám se, ve vysoké politice upozaděny. Ale k otázce – ano, kandiduji do turnovského zastupitelstva opět za KDU-ČSL. Nemám ale politické ambice. Mé působení v komunální politice vychází z přesvědčení, že člověk se má podle svých možností angažovat v obci (a tady myslím tu aristotelskou POLIS) v níž žije. A pro křesťany není dobré se zavírat do církve – zde hledej i důvod mého učitelského působení na zdejším gymnáziu. Mimochodem, učit mě velmi baví.

 

* Jsi členem turnovské kapely Pranic. Jak dlouho se věnuješ hudbě?

Jako dítě jsem chodil do hudební školy na housle. Byli jsme docela muzikantská rodina, v neděli odpoledne vzal tatínek housle, já také, jeden bratr violoncello, druhý zasedl za klavír a hráli jsme. Rád na to vzpomínám. Později jsem začal s kytarou a u ní už zůstalo. Od jinošských let jsem psal básničky a také písničky, tam se rodilo mé písničkářství. Pak také jako farář musím umět zpívat, ne? Tedy, myslím, že je dobré, když farář umí zpívat.

 

* Děkuji za rozhovor.

 

Bohuslava Charousková

bohuslava.charouskova@seznam.cz

201007272143_zap_238_010_halama

Ondřej Halama se narodil v roce 1956 v Praze. Absolvoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Za minulého režimu pracoval jako poštovní doručovatel a topič (o svém působení v těchto zaměstnáních mi vyprávěl úžasné historky, opravdu jsem se bavila). Dnes působí v Turnově jako farář Ochranovského sboru Jednoty bratrské. Je manželem krásné ženy a otcem tří, dnes již dospělých dětí.

POZNÁMKA NA OKRAJ
Jak už jsem napsala v úvodu, univerzální odpovědi na otázky týkající se náboženství, ateismu či víry jsem od Ondřeje nedostala. Jednoduše proto, že neexistují. Není ani možné na tak malém prostoru v celé souvislosti vysvětlit vztahy církví či co se skrývá pod pojmem Ochranovský sbor. Pokud chcete vědět víc, není nic jednoduššího, než si přečíst nějakou literaturu, nebo zadat heslo do počítače. Také můžete přijít za Ondřejem a ptát se. Troufám si tvrdit, že vás nevyhodí. To už je ale na vás. 

Rozloučím se tím, že vám volně převyprávím jeden snový příběh, který jsem kdysi četla. Ženě se v tom snu zdá, jak jde po pláži a za sebou zanechává otisky svých nohou v písku. Jde dlouho, a když se otočí, tak si uvědomí, že ty stopy jsou vlastně její životní cesta, kterou do té doby ušla. Souběžně s jejími stopami tam jsou ale ještě jedny šlépěje. Boží. V životních etapách, kdy se jí dařilo, jsou otisky její a Boží pěkně vedle sebe, ovšem v dobách, kdy přišly těžké chvíle, jedny stopy zmizely. Žena se proto obrátila na Boha a ptá se ho: „Můj Bože, proč jsi mě, když mně bylo v životě nejhůř, nepomohl? Proč jsi mě opustil, proč tam jsou jen jedny stopy v písku?“ A Bůh jí odpoví: „Má milá, i tam, kde jsou jen jedny stopy v písku, jsem byl s tebou. Ty stopy jsou moje. Neměla jsi už sílu, proto jsem tě nesl.“

Jak prosté. Jak prosté? -bch-

Související články (celkem 70)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.