II. SVĚTOVÁ VÁLKA, ŠVEJK, JAN HUS A TO OSTATNÍ

0

Také se dohadujete a polemizujete sami se sebou? Pokud ano, dejte vědět, nebudu si připadat jako podivín. Já totiž tuto disciplínu praktikuji poměrně často. Nejčastěji v záležitostech historických, politických, společenských, kulturních, náboženských, duchovních… Například nedávné oslavy konce II. světové války. Pochopitelně, člověk podvědomě a ze zvyku očekával, že politici přečtou své proslovy u pomníků padlých hrdinů, média budou několik týdnů připomínat průběh válečné vřavy a proloží to občas silným lidským příběhem a dokonce jsme se mohli díky exotickému exorcistovi Zemanovi těšit, že se v archivech najdou informace, které vrhnou i třeba zásadně jiný pohled na nějakou tu válečnou událost. Ale má to nějakou relevantní hodnotu? Došlo k prozření, poučení, k sebereflexi národů, které obývají Evropu?

Tak. Možná některým z vás prolétlo hlavou, jestli to čistě náhodou není cynické, zdali nezlehčuji utrpení a smrt milionů lidí. A neznesvěcuji hrdiny, kteří ovšem i bez nás věděli, že kdo se bojí smrti, umírá každý den.
Ujišťuji vás, že nikoli. Jen nějak těžko nesu, že s informacemi, které jsou jasně prokázané a nejsou zas z tak hluboké minulosti, se v období oslav zacházelo jako s toaletním papírem. A člověk ani nemusel sledovat, jaké tlachy vyprodukují v Rusku, zcela postačilo prostředí české. Jsem toho názoru, že u podobných výročí nestačí omotat se vlajkou a řečnit o demokracii. Tu musí mít člověk, politika nevyjímaje, v sobě a nebát se nazývat věci pravými jmény. Nikoli dávat pozor, aby nešlápl vedle.

Na každý pád se odslavilo, podiskutovalo, povyčítalo, kdo měl kolik mrtvých a jaké oběti který stát přinesl, sem tam se to naroubovalo na současné události, zvlášť systematicky likvidovaná Ukrajina byla v kurzu a s koncem května odzvonil konec. No řekněte, není to na pořádnou polemiku? Byť jen v rozsahu vlastních myšlenek?

(Což mně připomnělo jistou příhodu: V období anexe Krymu a zakládání IS státu poměrně dost lidí začalo panikařit, jako kdyby už Rudá armáda či hordy muslimských nájezdníků stály na hranicích, a začali přemýšlet, jak se zabezpečit. Někteří si dávali do pořádku pasy a začali navštěvovat kurzy cizích jazyků, někdo zase skupoval trvanlivé potraviny. I já chtěla tehdy využít nabízené příležitosti a obecného znejistění a pokusila se splnit si takové nepatrné přáníčko. Léta totiž toužím po malé, malinkaté střelné zbrani, ráda si totiž střílím. Začala jsem loudit ke svým jmeninám na svém manželovi útočnou pušku AK-74 obecně známou pod jménem Kalašnikov, brokovnici s upilovanou hlavní, nebo alespoň malou bedýnku s ručními granáty. Argumentovala jsem tím, že musíme mít se čím bránit, až jako přijdou. Manžel mé skvělé nápady podobného druhu ovšem realizuje sporadicky, takže jsem nedostala nic. Tedy, dostala. Knihy, kytku a celá rodina krabici zákusků zakoupených u Mikuly. Ach jo.) Tak to jen na okraj…

Ale když už jsem u těch zbraní. Že je armáda ČR vyzbrojená jak z dob husitů, tak to je jednoduše fakt. Skutečnou legrací ovšem se mi zdá, že Polsko za peníze EU staví na hranicích s Ukrajinou strážní věže, zatímco Česko ze stejného zdroje také staví. Pozorovací budky na faunu a flóru u rybníků, ještě k tomu ve vnitrozemí. To nemluvím o naší nerozhodné zahraniční politice, ve které se nevyznají ani samotní Češi, neřkuli ostatní Evropané. Vnitřní polemikou se sebou jsem došla k jisté hypotéze, která ne a ne se mě pustit. Může za to Švejk, tedy přesněji jeho autor.

Víte, já tu knihu nemám ráda. Abych byla přesná, beru ji tak, jak byla psaná. Jako humoristický román. Kdybych šla odvážně do všech důsledků, tak já tu knihu vlastně svým způsobem nesnáším. Podle mnohých se totiž národ se Švejkem identifikoval, a když má říci rozhodné slovo, tak se za něj schová. To není přece fér. Anebo je? Možná jsem napsala kacířskou myšlenku, Švejk je Biblí pro mnoho našinců. Ale snad mě nikdo neupálí.
Upálení… To je též téma na zmatek v hlavě. Když se totiž v Čechách řekne to slovo „upálit“, většině se vybaví mistr Jan Hus, některým i Jeroným Pražský. Šest století nás provází tento myslitel, reformátor církve a snad největší bojovník za právo mít svoji myšlenku a vyslovit ji.

Ovšem jak jeho myšlenky bojovaly o své místo na slunci hlavně po jeho smrti, tak o tom se mu určitě v Kostnici ani nezdálo. Češi za ně umírali, změnili Evropu, v převratných dobách je oprášili, někdy použili, jindy zneužili, mnohdy překroutili… Tu zásadní, i když ne zcela původní, si dokonce dali i na svoji standartu. Že pravda vítězí.
Jak jsem psala výše, zmatek v hlavě. Nedávno byl odvysílán třídílný seriál právě o tomto prostořekém kazateli. Sama odchována na době poplatném velkofilmu od Otakara Vávry jsem byla víc než zvědavá, jak to dopadne. (Tedy, že Jana Husa na konci upálí, to bylo jasné asi všem.) Výsledek? Pojetí mistra Jana skvělé, lidské a uchopitelné. Ale čouhala z toho seriálu chudoba. Ne ta středověká, ale bohužel ta naše, současná. Prý byl malý rozpočet, nejsou peníze. Ten seriál mi dlouho nešel z hlavy. Opravdu jsme taková Bída z Chudenína? Možná, že kdyby tahle země zaplatila zpětně autorské poplatky za myšlenky tohoto kněze, nemusela jsem se tolik stydět! Jana z Husi si totiž nesmírně považuji. Ne snad v souvislosti s jeho bezesporu hrdinskou smrtí. Ta byla v kontextu doby jaksi nevyhnutelná, katolická církev už je prostě taková. Vážím si ho z jiných důvodů. Že zbavil generace lidí žijících v české kotlině dogmatického vnímání víry, že je donutil přemýšlet o Písmu i o sobě, polemizovat a třeba se i hádat sám se sebou.

A proč vlastně zmatek v hlavě? Protože nevím, jestli ten Švejk není čím dál větším hrdinou a nemá mezi našimi politiky daleko víc následovníků než Jan Hus. Proto. Také máte pocit, že se budete sami v sobě hádat? Vítejte mezi podivíny…

Přeji pěkné prázdniny!
Bohuslava Charousková, bohuslava.charouskova@seznam.cz

Související články (celkem 70)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.