PORTA COELI

0

Konečně jsem stála u zdi, za kterou by měl být skrytý cíl mé cesty. Odsunula jsem myšlenku nějakého klasika, a sice to, že sama cesta je cílem. Nadarmo jsem přece dlouhé měsíce nesnila u počítače při zadání hesla Porta coeli o tom, jak v těchto místech budu jednou stát. Obešla jsem zeď a vstoupila do zahrady. Kamenný chodník ji protínal jako hnědý had. Překvapilo mě, jak zanedbané místo s přerostlými stromy vypadá kompaktně. Vzadu probleskoval masiv bílých budov, nikde nikdo. Skvělý začátek, nemám ráda památky obsypané turisty se směsicí jazyků jako v Babylonu nebo na Karlově mostě. Chodník mě neomylně vedl k budovám, ke klášternímu komplexu, zastavil se až u paty kostela Nanebevzetí Panny Marie. Před ním bylo lehce zpustlé, velké nádvoří, obkroužené bývalým proboštstvím. Stála jsem před kostelem a přelétla očima ten svůj cíl, gotický portál. Příběh vytesaný do kamene, jen se začíst. Nejlepší nakonec, zapudila jsem svou vrozenou netrpělivost a šla si koupit lístek na prohlídku kostela spojeného s křížovou chodbou a rajskou zahradou kláštera. Kdysi to vše patřilo cisterciáckému řádu, ženské řádové větvi. A teď jim to po letech patří opět.

n201107301333_tz_21_011_portaUž to vypadalo, že prohlídku budu absolvovat sama (ta nádhera). Na poslední chvíli mě ale doběhla rodinka s dětmi. Otec od pohledu intelektuál a podle prvního dojmu děti drzé jak lázeňské veverky. Průvodkyně si nás vyzvedla a postraními dvířky jsme vstoupili do křížového ambitu. Gotika, inspirovaná Francií se na mě culila ze všech stran. A já na ni, nádherné dílo předků. Průvodkyně spustila naučenou látku a já vypnula. Bloumala jsem očima po dokonale tvarovaném kameni a snažila se zachytit zvuky minulosti. Šepot řádových sester při modlitbě, zvuk dlažby při dotyku jejich hábitů… „Některé ze řádových sester jsou pochovány přímo pod dlažbou v křížové chodbě, pod vašima nohama,“ vrací mě do reality průvodkyně. Stála jsem na hrobě. Odstoupila jsem kousek dál, v těch místech sluneční svit nebyl velký, ale přesto bylo patrné podle skladby dlažby, že to zdaleka není jediné místo posledního odpočinku člověka. Sklepla jsem ze sebe rozpaky, skákat se mi nechtělo a tak jsem, šlapajíc po hrobech, následovala průvodkyni. Ta pokračovala ve výkladu: „Zde leží zbytek dochovaného náhrobku královny Konstancie, která nechala zdejší tišnovský klášter vybudovat. Se stavbou spěchala, chtěla odčinit viny a hříchy svého manžela, krále Otakara Přemysla I.“ A otevřela dveře vedoucí z boku ambitu do kostela Panny Marie.

„A měly řádové sestry v rajské zahradě také kompost?“ dožadoval se už poněkolikáté informace otec-intoš. Průvodkyni klesla ruka ze středověké kliky a mě cukaly koutky úst. Nikoli paní průvodkyni. Začala něco o tom, že v historických análech není ani zmínka a tak… Nechala jsem skupinku osudu a po několika kamenných, staletími prošlapaných schodech vstoupila do stánku božího.

 

n201107301334_tz_22_011_portaPo žebroví chrámu jsem pohlédla vzhůru. Klenba. Nádherný prostor kostela postavený na tvaru latinského kříže. Šero. Stavitelé rané gotiky ještě neuměli tu nádhernou hru světla tolik, jako jejich žáci. Třeba Santini. Procházela jsem tím prostorem, nevšímajíc si barokního inventáře. Zde nepatřičného snad víc, než jinde. Rozetové okno na západní stěně, typický znak cisterciáckých staveb, pod ním okované dvoukřídlé dveře. Průvodkyně je otevřela a na pár vteřin se ztratila v letním slunci. Načež se s námi rozloučila a doporučila návštěvu Záhoráckého muzea v bývalém proboštství. Rodinka se tam okamžitě vydala, dveře se zavřely. Stála jsem u cíle a konce své cesty. Sedla jsem si na lavičku, zapálila elemku a oči upřela před sebe. Portál Porta coeli. Brána nebes. Jedinečný skvost severofrancouzské katedrální gotiky u nás, unikát. Na každé straně lev. Za nimi kamenné listoví, které sloupkovitě stoupá k vrcholu kamenného portálu. Jako prsty prosebníka. Šest a šest postav. Dvanáct apoštolů. Sloupky pokračují vzhůru a já v úžasu nechápu, jak to, že ty lístky, i když vytesané z hmoty, vítr neodvanul. Člověk neotrhal. Sloupky se pomalu svažují k sobě. Gotika a její symboly. V místě spojení je Ježíš. U jeho nohou klečí královna, naproti jeden z jejích synů. V rukou drží model kostela. Vytesaný příběh, jak Konstancie jede z Prahy na návštěvu za svým synem, markrabětem moravským a vybere si právě toto místo pro stavbu kláštera. Dávný příběh, jak onen syn, společně se svým bratrem králem z lásky k matce vyslyší její přání a vytvoří společně pokornou krásu.

 

Dočetla jsem, típla nevím kolikátou cigaretu a odcházela s vědomím, že musím chvíli počkat, než se sem vrátím.  Můj starý známý chodník mě neomylně vedl k východu. Cíl cesty… No ano. Možná to byl ten kamenný příběh. Možná utvrzení samozřejmosti, že rakev nemá kapsy. A dost možná poznání, že nezáleží na délce či šířce života. Důležitá je hloubka…

 

Bohuslava Charousková

bohuslava.charouskova@seznam.cz

 

n201107301334_tz_23_011_portaŽenský cisterciácký klášter v Tišnově založila v roce 1233 česká královna Konstancie, manželka Přemysla Otakara I., matka krále Václava I. a Přemysla, markraběte moravského. Dnes patří klášterní komplex s raně gotickým jádrem k nejvýznamnějším památkám České republiky a portál, po kterém klášter nese své jméno, je ojedinělou památkou svého druhu v celé střední Evropě. Přežil husitské války, válku třicetiletou, císaře Josefa II. Habsburského i komunisty (ti si ho obzvlášť vychutnali). Do nového tisíciletí tedy vstoupil se značnými šrámy. Momentálně prochází postupnou rekonstrukcí, a tak nezbývá než doufat, že dědictví minulých generací bude zachráněno. V České republice je více oblastí, které by se daly nazvat „Českým rájem“, místa, kde leží Tišnov, mezi ně patří. Pokud byste chtěli v této krajině strávit více času, nedaleko je známý hrad Pernštejn. Ale o něm si už napište sami…

Související články (celkem 70)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.