Usedla jsem před něj, pustila diktafon a očekávala (přiznám se, že trochu s obavami), zdali s mužem, se kterým se právě chystám na rozhovor, najdu společnou řeč. Jestli ho paměť třeba nezklame, zdali mu budu schopna porozumět. Přece jen, 91 let je bez devíti sto… Tento pán mě ale dostal. Proudy slov, jmen a přesná data událostí, zatímco já, o polovinu mladší, mám problém vzpomenout si na číslo svých bot. Připravené otázky jsem v duchu odložila a nechala hovor s ním plynout. Jako řeku. Kdo jiný konečně proudí jako slova a spousty toho pamatuje… A tak při přepisu rozhovoru jsem si tu řeku rovnou vzala jako průvodce. Pochopitelně tu naši, Jizeru.
* Píše se rok 1923. Republika má za sebou první krůčky na nové mapě Evropy a před sebou pár svobodných let. Jizera je krásná, má v Turnově i svou plovárnu… Dovoluji si vám představit pana Zdeňka Edela. 
V tomto roce jsem se narodil, prvního srpna. Maminka pocházela z Turnova, ze známé měšťanské rodiny Kolářových. Tatínek, František Edel, byl architekt-stavitel a pocházel od Českého Dubu. Za první světové války bojoval v Rusku, Itálii, a po skončení války a návratu do vlasti se chtěl své profesi věnovat dál. Oženil se a poté už společně s mojí maminkou se odstěhovali do Kostelce nad Labem. Místní stavitel tam dosluhoval a tatínek se chtěl věnovat právě tomuto oboru. Začátky měli těžké, ale postupně se vypracoval. Založil stavební firmu se stavebním dvorem a cementárnou. A stavěl. I v Turnově. Mimochodem, v našem původním domě, kde žili tehdy moji prarodiče, dnes bydlí rodiče pana starosty… A ve čtvrti u turnovských kasáren byste jeho domů našla víc, včetně toho, kde dnes sedíme. Stavěl také kasárna v Kostelci a ve Staré Boleslavi, podílel se i na stavbě opevnění u Trutnova. I když jsme v Turnově nebydleli, jezdili jsme sem, takže jsem tady prožil se sestrou část dětství a rád na to vzpomínám. Chodívali jsme na procházky na Valdštejn, na Hrubou Skálu. Také do Lázní Sedmihorek jsme často zavítali, tam to bylo tak krásné. Nedávno jsem se dověděl, že je koupili cizinci. Víte, to je impotence našich občanů, že si něco tak krásného nedokážeme zachovat. Lidé chtějí rychle zbohatnout. Ono není nepříjemné mít peníze, ale není to smysl života.
* Deset let si já, Jizera plynu, to je vody…
Na své desáté narozeniny jsem se dověděl, že den před tím mně zemřela maminka. Byl jsem právě na prázdninách u babičky v Turnově. Zemřela na následky dopravního neštěstí. Tato tragédie zásadně ovlivnila celý následující život rodiny.
* Kolik slz se vejde do řeky? Kdo ví. Jenže to už je úděl řeky i života. Běží dál.
Tatínek nechtěl, abych šel na gymnázium, upřednostňoval průmyslovku. Jenže já skončil měšťanku a nechtělo se mně učit se. Dal mě tedy ke svému kamarádovi na stavbu, aby mě trochu prohnal a abych poznal, co to je práce. Kopíroval jsem plány, zajímal se o nové věci ve stavebnictví, dokonce jsem začal tatínkovi radit a pomáhat. Nakonec jsem se vyučil zedníkem a teprve poté jsem šel na průmyslovku. Mimochodem, ten výuční list zedníka mně za pár let moc pomohl, to víte, byl jsem dítětem buržoazním (smích). Musím také přiznat, že jsem byl v té době takový, no, zlobivý. Od zedníků a tesařů na stavbě jsem nepochytal jen řemeslo, ale také ostřejší výrazy. Například na náboženství jsem řekl katechetce, která mě za nějakou lumpárnu tahala za vlasy, ať mě pustí, nebo ji kopnu do… až ji budou hrát zuby na piano. To jen říkám, abych nebyl takový suchar (smích). Pravdou ale je, že byla ošklivá, nezábavná, no a tehdy po mém proslovu omdlela. Co vám budu povídat, byl z toho pěkný průšvih.
* Když zlobím já, ví o tom všichni. Beru svým proudem vše, co mně přijde do cesty. To aby věděli, že tady jsem. Ale pak se zklidním a zase jsem ku prospěchu a kráse…
Nastoupil jsem na stavební průmyslovou školu do Mladé Boleslavi, kde mně začalo období mladické svobody. Začal jsem popíjet pivo a kouřit (smích). A celkově jsem trochu lajdačil. Jinak samozřejmě, byla válka a atmosféra v protektorátu nebyla pěkná. V roce 1943 nás asi třicet studentů odvolali dekretem ze studií a nasadili nás na práce do Německa. Nejprve jsme museli odjet do Jičína, vůbec jsme nevěděli, co bude. Po cestě jsem se stavil v Turnově, přesně řečeno ve známé turnovské vile Šárce. Ta tehdy patřila mé tetě, paní Japlové. Byla to sestra mé maminky a já měl tetičku moc rád. Vždy jsem u ní nalezl útočiště, podporu a laskavé porozumění. A ta mně tehdy vnutila teplý svetr. Vůbec jsem to nechápal, bylo léto, tak na co teplé oblečení? Asi tušila, co se může stát. Odvezli nás totiž do Hamburku na práci a byli jsme tam půl roku. Vrátil jsem se někdy v únoru 1944. Pro mě to byla velká škola, viděl jsem válečné běsnění v té nejhorší podobě. Zabité děti, zoufalé matky, bombardování… Bylo v tom něco strašlivého, město bylo rozbité, lidí nám bylo líto, ale na druhou stranu jsme se vlastně radovali, že tam spojenci bombardují. Protože to znamenalo, že vyhrajeme my a hlavně, že válka brzy skončí.
* Také jsem tam byla, i v té těžké době. Já, Jizera. Podpořena vodami jiných řek. Jak je ten svět malý…
Po návratu si ve škole říkali, co se to se mnou děje, jestli náhodou neopisuji. Ne. Já jen v tom rajchu dospěl. Měl jsem tam s sebou knihy, ve kterých jsem doslova ležel. Také po stránce odborné jsem viděl spousty nových věcí. Začal jsem projektovat, dělat to, co mě bavilo. Co bylo rozhodující, že před koncem války vybírali z Prahy nadané studenty pro další studium architektury. V naší škole vybrali mě, jel jsem tedy k panu profesorovi Koulovi, který vyučoval i na UMPRUM a byl v tomto oboru kapacitou. Moje práce se mu líbily, takže jsme se rozešli s tím, že až skončí válka, tak se mám ozvat. To mně zvedlo hodně sebevědomí. Průmyslovku jsem dostudoval v roce 1945. Říkalo se tomu válečné maturity.
* I tu válku jsem tiše proplynula svým korytem, za ta staletí už od lidí zvyklá na ledacos. Ani válka totiž řeku a čas nezastaví…
Na UMPRUM jsem jít nechtěl, studium trvalo šest let a měl jsem pocit, že se hodně opakuje učivo z průmyslovky. K tomu jsem byl odvedený na dva roky na vojnu. Musel jsem, protože jsem měl maturitu, do důstojnické školy. Prošel jsem kasárnami na Pohořelci, Hradci Králové a také jsem byl přidělen do kasáren v Novém Městě nad Metují. Nakonec jsem skončil v Praze a tam i po vojně zůstal. Našel jsem si podnájem a nastoupil na Akademii výtvarných umění, kde byla jedním z oborů i architektura. Stal jsem se žákem pana profesora Jaroslava Fragnera. To byl vynikající člověk i učitel. Po škole mně pan profesor navrhl, abych mu dělal asistenta, což jsem rád přijal. Již během studií jsem pomáhal v jeho ateliéru s obnovou a rekonstrukcí Karlovy univerzity – Karolína, která trvala deset let. Spolupracoval jsem také na obnově Betlémské kaple. Ale moje první realizace byl Parkhotel v Holešovicích (spoluautor ak. arch. J. Lavička – pozn. aut.). Ten byl navržen v roce 1959, stavět se ale začal až o pět let později, a to z důvodu výběru vhodného dodavatele. Na tu dobu to bylo odvážné řešení, celý hotel stojí vlastně na pilířích…
* Mosty jsou také na pilířích, to je dobrá věc. Lidé proudí po mostech, já pod nimi…
Jsem celoživotně bezpartijní, ale tehdejší vládnoucí garnituru, která to dost často brala právě přes tu partaj, jsem dokázal přesvědčit. Hlavně, že postavím levněji, kvalitněji a s větší estetickou úrovní. Zvláště na to „levněji“ každý slyšel (smích). Takže jsem mohl pracovat i bez té knížky. Z těch nejznámějších staveb, které jsem dělal, bych mohl připomenout například komplex Eliška v památkové zóně na náměstí Přemyslovců v Nymburku nebo budovu PZO Kovo v Holešovicích (spoluautoři: ak. arch. J. Matyáš, Ing arch. L. Štefek, Ing. arch. P. Štěch). V té v současnosti sídlí Nejvyšší kontrolní úřad. Bohužel, nový majitel ji dost poškodil přestavbou…
* I já mám hlavní proud, který vše táhne. Ale není jen práce, také radost z milenců na břehu, z dětí, které dovádí v mých vlnách…
Oženil jsem se v roce 1951. Vlastně jsem se přiženil (smích) na Malou Stranu, do Nerudovky, kde se nám narodil syn a později dcera. Poté jsme chvíli žili v Krči a nakonec na Kampě. Tehdy byla Malá Strana vlastně taková vesnice. S dnešním chaosem, který tam panuje, se to nemůže rovnat. Vídal jsem tam pana Wericha, jak chytá ryby, kousek od nás bydleli známý tvůrce loutkových filmů pan Jiří Trnka nebo herec Josef Kemr. A mnoho dalších umělců, herců, kumštýřů, ta místa mají jednoduše jedinečnou atmosféru.
Po revoluci jsem ukončil svoji profesní kariéru v Krajském projektovém ústavu Praha, kde jsem vedl architektonický ateliér G 16. S manželkou jsme se přestěhovali do rodinné vily v Turnově. Tohle město jsem vždy miloval a jsem rád, že jsem se mohl vrátit do míst svého dětství…
* Tak mě napadá, kolik vody to tou naší Jizerou za těch 91 let proteklo? Jeden život? Děkuji za čas, který jste mně věnoval, pane Edel.
Bohuslava Charousková, bohuslava.charouskova@seznam.cz
Poznámka pod čarou. S panem Edelem bylo povídání opravdu zajímavé, ale ne vše se dalo zaznamenat. Přece jen mají naše noviny jisté mantinely co do prostoru. Tak jsem z té záplavy vybrala alespoň trošku navíc:
…Občas jsem přišel do školy pozdě, no, flákal jsem se. Jednou jsem se panu řediteli vymlouval, že jsem sice do školy běžel, ale viděl jsem vycházet německé vojáky, tak abych je nemusel pozdravit, tak jsem se raději opozdil. „Studente, to já když potkám pohřeb, tak vždy sejmu klobouk“. Takhle krásně, inteligentně mně odpověděl…
…Když bombardovali ke konci války Mladou Boleslav, tak jsme už měli ve městě německé zajatce. A já jsem je s několika ostatními hlídal, aby je lidi nezabili. Byli mezi nimi i Rakušané… Ta vášeň zabíjet v anonymním davu je strašná…
…Pana prezidenta T. G. Masaryka jsem si nesmírně vážil, to byla velká osobnost. A je stále, má obrovský myšlenkový přesah. První republiku a hlavně její hodnoty, to bychom dnes potřebovali…
Akademický architekt Zdeněk Edel (* 1. 8. 1923) je významný český architekt vysoce ceněný v odborných kruzích. Pro ilustraci – historik architektury Ing. arch. Zdeněk Lukeš ve své stati „Věžák jako abstraktní obraz „, LN 25. 1. 2014, poukázal, mimo jiné, na výjimečnost stavby pražského Parkhotelu a ve svém hodnocení konstatuje, že tato stavba vrátila v 60. letech českou architekturu zpět do Evropy.
Obec architektů (člen organizace UIA, The Internatiional Union of Architects, založena 1948, se sídlem v Paříži, reprezentující architekty ze 124 zemí) ocenila mimořádnou kvalitu rozsáhlého architektonického díla a udělila architektovi Zdeňku Edelovi cenu za celoživotní dílo – GRAND PRIX ARCHITEKTŮ 2014.
Krom již výše zmíněných realizací můžeme navštívit například rozsáhlou, monumentální kompozici staveb v Praze 10, ve Vršovické ulici, zahrnující městskou terasu s administrativním komplexem zvaným „Vlasta“ (dnes užívaným pro Úřad MČ Prahy 10) v návaznosti na bytový atriový soubor v ul. Vršovické a Moskevské nebo Obecní dům v Nymburku (spoluautor Ing. arch. Luděk Štefek).
Zdeněk Edel je vdovec. Jeho dcera, paní Zdeňka Hošková, je uznávanou výtvarnicí. Syn Tomáš Edel absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor národopis. Působil v Národním muzeu a byl také středoškolským profesorem. Je autorem mnoha monografií (Českodubsko v památkách 12. – 20. století, Legionáři z Českodubska, Příběh johanitského komtura řečeného Dalimil…). Před svou náhlou smrtí působil jako ředitel Podještědského muzea v Českém Dubě. V roce 2010 se stal nositelem (in memoriam) „Pocty hejtmana Libereckého kraje“ za celoživotní dílo.
Pan Zdeněk Edel má tři vnoučata a dvě pravnoučata.
Související články (celkem 70)
- 14. – 16. BŘEZEN 1939. OKUPACE ČECH, MORAVY A SLEZSKA. A CO S TÍM JAKO DNES?
- ZDÁL SE MNĚ SEN… (PSÁNO K OSLAVÁM VÝROČÍ STÁTNÍHO SVÁTKU 28. ŘÍJNA 2016)
- MARTIN PŮTA: ŘÍKÁ SE, ŽE PRVNÍ MYŠLENKA JE SPRÁVNÁ. JÁ BYCH TO TROCHU POOPRAVIL: PRVNÍ MYŠLENKA, O KTERÉ MÁTE OPRAVDU ČAS PŘEMÝŠLET, JE TA SPRÁVNÁ
- NENÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA, KDY BYCH NEMĚL POCIT, ŽE TAM JE NĚKDO ZBYTEČNĚ, NEBO NEPŘIPRAVENÝ, ŘÍKÁ JOSEF UCHYTIL
- GOLGOTA ČÍHOŠŤSKÁ
- KRTEČEK ZA TO NEMŮŽE
- MŮJ VÁNOČNÍ DENÍČEK
- SHOAH. MUSLIMŠTÍ UPRCHLÍCI. EVROPA. A MY
- II. SVĚTOVÁ VÁLKA, ŠVEJK, JAN HUS A TO OSTATNÍ
- TAK JE TO V TĚCHTO DNECH 37 LET, CO JSTE ZEMŘEL. PANE PEROUTKO
- CO BYSTE TOMU ASI TAK ŘEKL, PANE SPISOVATELI
- NENÍ NEPŘÍJEMNÉ MÍT PENÍZE, ALE NENÍ TO SMYSL ŽIVOTA, ŘÍKÁ ARCHITEKT Z. EDEL
- LIDÉ SI TĚ NĚKAM ZAŠKATULKUJÍ A DÁ HODNĚ PRÁCE PŘESVĚDČIT JE, ŽE NEJSI JEN TA OD DÁLNICE, ŘÍKÁ MARTINA POKORNÁ
- KRVAVÉ ZEMĚ
- TIBET, HORÁKOVÁ A CO JSME PROŠVIHLI
- KDO JE TADY VLASTNĚ KRYSAŘ?
- ZAVŘENÁ MĚSTSKÁ SPORTOVIŠTĚ. TO NENÍ NORMÁLNÍ, ŘÍKÁ ZBYNĚK BÁČA
- KDO SE SPOJÍ S KOMUNISTOU, JE KOMUNISTOU TAKY, ŘÍKÁ TURNOVSKÝ ZASTUPITEL PETR DVOŘÁK
- DOMNÍVÁM SE, ŽE MĚSTO NEDOKÁŽE VYUŽÍVAT POTENCIONÁL, KTERÝ TADY MÁ VE SVÝCH OBČANECH, ŘÍKÁ LUKÁŠ BERNDT