Rozhovor mám napsaný, tak ještě autorizaci. Objekt mého zájmu ale nevládne moderní technikou, tak tentokrát musím hezky „postaru“. Vytisknout a donést. Což dělám ráda, je to opět milé setkání. Při loučení stál malíř Jan na schodech a do mých vzdalujících se zad ještě pronesl něco, co mě přimělo se zastavit. Zcela vážně mi totiž řekl, že mě lituje. Ano, lituje, v jaké době musím žít. Myslela jsem, že selhal můj sluch, i když jemu je devadesát, já také nejsem nejmladší, mohla jsem se přeslechnout. Tohle mi nemůže říkat člověk, který zažil druhou světovou válku. Nemůže mě litovat někdo, koho komunisté zavřeli do žaláře a pak musel celý svůj produktivní život existovat v jejich nesvobodném režimu.
Ohradila jsem se. A použila přesně tyto argumenty. V klidu si je vyslechl, ale přesto si stál na svém. Lituje mě, protože takový morální úpadek, jaký sleduje v poslední době v naší zemi, nezažil. Nikdy.
Šla jsem domů a v duchu jsem s ním polemizovala. Tohle přece nemohl myslet vážně! Morální úpadek. Druhá světová asi nebyla argumentačně přesvědčivá, pravda. Lidé se báli, mnozí bojovali, nebo přijali nevyhnutelný stav věcí. Ale stále doufali, že se Němců ve své zemi zbaví. Republika pro ně byla posvátná a i v tom marasmu většinově morálně obstáli. Ale po roce 1948, to byla jiná, dohadovala jsem se sama se sebou a trochu i s ním, když už mi nasadil toho brouka do hlavy. Za války byl nepřítel jasně definovatelný, za komunistického režimu taktéž, k tomu z vlastních řad. Bratr, otec, soused, spolužák, kdokoli se mohl stát nepřítelem, nebylo úniku. Taková duchovní občanská válka trvající čtyřicet let. Válka o to jediné správné přesvědčení, taková politika ve všem, i v hrnci na sporáku… To už se lámou charaktery, morálka klesá… A k tomu také došlo, tak jaképak litování, nemůže to být dnes horší.
Ale mozek, to je prevít. Zvlášť když se v něm odehrává hádka, i když jen na bázi hypotetické a jednostranné. Opravdu to dnes není horší? Nejlepší je dát dohromady základní fakta, řekla jsem si. Tak, abych se vám to pokusila vysvětlit, drahý Jane. (Když se hádám sama se sebou, bývám konkrétní.)
Naše země je zemí nesmírně bohatou, o tom tedy opravdu není pochyb. Celkem statečně přežila komunistický režim, ne nepodobný Potěmkinovu hospodaření. Dokonce má i po víc jak dvacetiletém „taky hospodaření“ stále co nabídnout. Musí být vlastně ve výborné kondici, když se bezezbytku domyslí, jak moc si kde kdo nahospodařil a jak moc se prohospodařilo. A přesto si tady žijeme stále na poměrně vysoké úrovni, i nezaměstnanost je ještě snesitelná, jinde v Evropě jsou na tom hůř.
Také si dávám otázky a marně hledám odpovědi; zvlášť v posledních měsících. Má cenu ještě sledovat přemety našich politiků, stran, vlády? Má cenu číst noviny plné negativ a k tomu chápat, že pozitiv v naší zemi je a hlavně bude nějak čím dál méně? A jak přijmout ta negativa (chápejte reformy a podobně), když je více než zřejmé, po kom se to celé sveze, kdo bude muset zase nastavit záda? Má cenu se rozčilovat? Má cenu chodit k volbám? Má cenu stávkovat? A co má vlastně ještě cenu?
A nemyslete si, i sebekritiku zvládnu. Tady je, drahý pane: Asi jsme, myslím coby generace, která měla někam tuto zemi posunout, selhali. Před těmi dvaceti lety plní sil a elánu nyní klopíme hlavy a máváme rukou – vše je marnost, nic není, jak by mělo být, a licitujeme o ceně. O ceně angažovanosti, o ceně morální převahy nad těmi, co si nahospodařili a prohospodařili. Dokonce jsme došli tak daleko, že bychom možná přijali zpět i toho Potěmkina. Alespoň to tvrdí různé průzkumy veřejného mínění. Také církevní restituce notně dráždí, divit se nelze. Jako bychom netušili (včetně církví), že věřící tím nepřibudou. A že to vlastně nejsou restituce, ale z velké části vrácení konfiskátů. A k tomu ještě čekáme na zázrak, nikoli boží, ale od odborových předáků, což už je vůbec mimo realitu.
Ach jo, zase jsem nesplnila zadání, a to bylo tak jasné. Znělo: Napsat něco k výročí osvobození naší země od fašistické diktatury. Vzpomenout na ty, kteří mají právem přívlastek hrdina. A já se tu hádám v duchu sama se sebou. Snad mi bude odpuštěno, můj drahý pane Jane.
Vždyť to dnes není, nemůže být tak strašné. Máme svobodu, za kterou se umíralo, a není to tak dlouho, ještě to pamatujete. Můžeme si psát a říkat co chceme. (Tedy přesněji – nesmíme kreslit na plakáty politikům tykadla.) Možná by tedy jen postačilo si víc uvědomit všechny konjunkce a sounáležitosti. Vždyť toho tolik pamatujete, tolik jste zažil, tak řekněte sám. Nemůže přece dát zas tolik práce vypráskat pár zlodějů a potrestat je zpětně za morální rozklad. Nedovolit dál starým strukturám – protože už je tu máme, světe div se, zase – pokračovat v destrukci nás samých. A taky možná spíš než církvím vracet majetek raději vyplnit vzduchoprázdno víry. Víte, na politování je času vždycky dost. Ale já si stále myslím, že máme šanci. Začít znova.
(Pozn. red.: Květnové dny 1945 v Turnově – den po dni. ZDE)
Související články (celkem 70)
- 14. – 16. BŘEZEN 1939. OKUPACE ČECH, MORAVY A SLEZSKA. A CO S TÍM JAKO DNES?
- ZDÁL SE MNĚ SEN… (PSÁNO K OSLAVÁM VÝROČÍ STÁTNÍHO SVÁTKU 28. ŘÍJNA 2016)
- MARTIN PŮTA: ŘÍKÁ SE, ŽE PRVNÍ MYŠLENKA JE SPRÁVNÁ. JÁ BYCH TO TROCHU POOPRAVIL: PRVNÍ MYŠLENKA, O KTERÉ MÁTE OPRAVDU ČAS PŘEMÝŠLET, JE TA SPRÁVNÁ
- NENÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA, KDY BYCH NEMĚL POCIT, ŽE TAM JE NĚKDO ZBYTEČNĚ, NEBO NEPŘIPRAVENÝ, ŘÍKÁ JOSEF UCHYTIL
- GOLGOTA ČÍHOŠŤSKÁ
- KRTEČEK ZA TO NEMŮŽE
- MŮJ VÁNOČNÍ DENÍČEK
- SHOAH. MUSLIMŠTÍ UPRCHLÍCI. EVROPA. A MY
- II. SVĚTOVÁ VÁLKA, ŠVEJK, JAN HUS A TO OSTATNÍ
- TAK JE TO V TĚCHTO DNECH 37 LET, CO JSTE ZEMŘEL. PANE PEROUTKO
- CO BYSTE TOMU ASI TAK ŘEKL, PANE SPISOVATELI
- NENÍ NEPŘÍJEMNÉ MÍT PENÍZE, ALE NENÍ TO SMYSL ŽIVOTA, ŘÍKÁ ARCHITEKT Z. EDEL
- LIDÉ SI TĚ NĚKAM ZAŠKATULKUJÍ A DÁ HODNĚ PRÁCE PŘESVĚDČIT JE, ŽE NEJSI JEN TA OD DÁLNICE, ŘÍKÁ MARTINA POKORNÁ
- KRVAVÉ ZEMĚ
- TIBET, HORÁKOVÁ A CO JSME PROŠVIHLI
- KDO JE TADY VLASTNĚ KRYSAŘ?
- ZAVŘENÁ MĚSTSKÁ SPORTOVIŠTĚ. TO NENÍ NORMÁLNÍ, ŘÍKÁ ZBYNĚK BÁČA
- KDO SE SPOJÍ S KOMUNISTOU, JE KOMUNISTOU TAKY, ŘÍKÁ TURNOVSKÝ ZASTUPITEL PETR DVOŘÁK
- DOMNÍVÁM SE, ŽE MĚSTO NEDOKÁŽE VYUŽÍVAT POTENCIONÁL, KTERÝ TADY MÁ VE SVÝCH OBČANECH, ŘÍKÁ LUKÁŠ BERNDT