KVĚTEN, ÚSTR A VLAJKA, TAK NĚJAK TO PROSTĚ VYŠLO…

0

Konečně květen. Tak tohle si říkám každý rok, ale letos nějak s větší radostí. Zima se zdála nekonečná a už jsem měla vážné obavy, že ke všem těm svrabům a neštovicím, které se na nás hrnou ze sdělovacích prostředků a k problémům, které mnozí vnímáme v každodennosti života, se přidá i stávka ročních období a Čechy se stanou první obětí globálního mrazení. Zaplať Bůh církevní restituce, nestalo se, jaro je tady.

Ale když už jsem zmínila ty sdělovací prostředky, u jedné celorepublikové kauzy bych se, proti zvyklostem regionálního periodika, ráda zastavila. A to u dění kolem Ústavu pro studium totalitních režimů.
Já vím, v té záplavě je to jedna informace z mnoha. A pro mnohé na okraji zájmu. Politici se přetahují o mnohem závažnější věci, týkající se právě té naší každodennosti, tak co je proti tomu nějaký ÚSTR, který si notabene sami politici stvořili.

Možná v tom je ta potíž, v tom stvoření. U jeho zrodu stála jen ta část, která má politický směr vpravo. Komunisté měli při vzniku této instituce spousty řečí, což je pochopitelné. Není žádným tajemstvím, že se ke svému „historickému“ odkazu KSČM hlásí pouze a zásadně selektivně. Z jakého důvodu se před lety postavila zády k nově vznikající instituci i ČSSD, už je k většímu podivu, nicméně se stalo. Proč se tehdy nedomluvili politici na tom, aby se totality studovaly, ale celé se to předalo historikům, akademikům, profesorům a politickým vězňům se můžeme jen ptát. Tak máme ústav, o který se svádí velmi nedůstojný politický boj.

Nedůstojný a trapný, tak bych to definovala. Bavíme se přece o studiu dvou období naší země, které stály lidské životy, ničily lidské sny, lámaly se v nich charaktery a naopak se mnohé charaktery nezlomily. A popsat pokud možno co nejvíce a co nejvěrněji události pro nové generace, by mělo být samozřejmostí. Jak vidno, ne u naší politické elity.

 Bohužel, podobné podivnosti můžeme ovlivnit jen stěží. A otázka je, nakolik by byla občanská vůle něco měnit, při těch starostech každodennosti. Možná zamyslet bychom se ale mohli…
Třeba nad tím, nakolik je oprávněné čím dál častější vyvolávání až stesk některých po jedné z těch totalit. Vážně ještě někdo očekává spasení od systému, který mimo jiné participoval na lidském strachu, odmítal individualitu a upřednostňoval stádnost? Možná by stálo tedy i zapřemýšlet nad tím, kde je ta hranice, kdy se začne některým stýskat i po té totalitě, která skončila v naší zemi v květnu 1945. Pokud si totiž dá člověk tu práci, a seznámí se s publikacemi, které vycházejí právě ze zkoumání ÚSTRU s největší pravděpodobností pochopí, jak marginální je rozdíl v totalitních systémech, kterými jsme byli v Čechách v minulém století „obdarováni“. No, jak jsem psala – zamyslet bychom se mohli. A také přemýšlet o tom, zdali opravdu nevymyslíme nic lepšího než návrat k starým pořádkům, které zanechaly tolik křivd a pachuti….

A když už jsem v tom jarním, květnovém psaní, možná bychom se mohli zamyslet i nad samotnými oslavami u příležitosti osvobození Československa, které už 68 let slavíme právě v tomto měsíci. Návštěvnost pietních aktů je v posledních letech mizivá a kdyby nebylo politiků, kteří to mají v popisu práce a školních dětí, které to mají v rámci výuky, bylo by u pomníků nejspíš pusto a prázdno. Možná to je dědictví po těch totalitách, že jsme se nemohli tak úplně svobodně rozhodnout, zda slavit či nikoli, a tak je to neslavení nějak z principu v nás jako genový základ. A tak nevyvěšujeme vlajky, nesdružujeme se, neslavíme. No, už jsem se zmínila – určitě k zamyšlení to je, když už ne k akci.

A když jsem u té akce… Jaro mimo jiné přineslo do Turnova i změnu na radnici, díky níž se začala pomalu ale jistě praktikovat přímá (to prosím podtrhuji, a k tomu doufám, že to vydrží) demokracie. Ta přímá totiž obnáší nejen zbavení se strachu z konfrontace s občany, ale i neděsit se z vyslovení svého názoru. Jako první krok (a doufám, že ne poslední tohoto druhu) vnímám vyhlášení akce „Vlajka pro republiku“, pod kterou se podepsal nový starosta Turnova – mimochodem, akce je to skvělá, jen název bych poupravila. Něco v tom smyslu…nestyďte se za naši vlajku! Bohužel, taková je z mého pohledu realita dnešních Čech.

Tak jsem se zase rozpovídala. Nakousla několik témat, nic nevyřešila a přitom by možná postačilo pár řádků. O tom, že zásadní věci se nám můžou zdát zbytečné a zbytečnosti zásadní. Že u systémů, které se neosvědčily, bychom se měli držet pořekadla o řece, do které dvakrát není radno vstupovat. A že není nic špatného na tom, vyvěsit vlajku, pokud chceme a můžeme. A když můžeme, tak tu naši! 

Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz

Související články (celkem 70)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.