Byl u všeho, co se hlavně v kultuře a ve sportu za první dvacetiletí po listopadu 1989 v Turnově událo. Folkový klub byl fenoménem ještě předlistopadových dob, poté jako ředitel kulturního centra stál u zrodu dodnes pro město prestižních akcí, jako jsou Poetika, hudební dílny při festivalu Antonína Dvořáka, byl u Staročeských i Vánočních trhů, stanovil pravidla pro podporu kulturních spolků, vystavěl novou Střelnici, vydával Hlasy a ohlasy Turnovska, uspořádal několik ročníků Turnovské pecky s předáváním cen lidem, kteří byli výjimeční ve svém oboru. Těžko lze zapomenout na komponované večery, ve kterých se na jednom pódiu představili prakticky všichni, kdo ve druhé polovině devadesátých let v kultuře ve městě něco dělali – od muzikantů přes divadelníky a zpěváky sborového zpěvu po výtvarníky. Na tyto akce již nikdo nenašel – pro jejich nesmírně náročnou přípravu – odvahu navázat.

Letos uplynulo patnáct let od smrti známého turnovského fotografa Jaroslava Hajflera. Řemeslu se Hajfler učil ještě u soukromníka, v Lochmanově ateliéru v Turnově a později, chtěl-li po roce 1948 ve své práci pokračovat jako člen nového lidového družstva Fotografia, musel ještě absolvovat školu v Hradci Králové. V turnovské provozovně „mezi mosty“, Leninově, dnes Palackého ulici, pak denně vytvářel dokumentární, portrétní i skupinové fotografe, podobizny svatebčanů, novorozeňat, jubilantů i třídy absolventů turnovských škol. Vedle toho byl ale také vnímavým dokumentaristou veškerého života kolem sebe. Fotografoval zdejší krajinu, díky své intuici zachytil nejen mnoho zajímavých objektů a scenérií ve městě a jeho okolí, které časem navždy zmizely například kvůli překotné výstavbě továren a panelových sídlišť.

Jistě to zažil každý z vás. Nenadále, ale i třeba předvídatelně. Odchod. Navždy. Konec. Překvapení. Odmítání vzít realitu smrti na vědomí… Měli jste přece ještě spoustu témat, otázek a plánů, které společně musíte probrat. Nebo neměli a jen jste na to mysleli. Jako já. Dlouhé roky jsem si říkal kdykoli jsem toho člověka uviděl a slyšel ho mluvit, četl o něm, nebo jen zaslechl o jeho činech, že to je ten správný Čech do projektu Češi Českého ráje. Vždyť považte, jak se až neuvěřitelně sžil s vykořeněnou krajinou kolem Bezdězu, odkud původní obyvatelstvo po druhé světové válce zmizelo a ti, co přišli, tak nějak a z různých důvodů cestu do kostelů nenašli. Jan Nepomuk Jiřiště.

Ve středu 27. listopadu se uzavřela pozemská pouť Vladislava Studničky z Bukoviny. Odešel v 78 letech. Když tato informace dorazila až ke mně, pomyslel jsem si: Odchází poslední lidé z generace, které se ještě alespoň částečně dostalo klasického vzdělání, generace, která věděla, co je to skutečná bída a nesvoboda, ale i štěstí spojené s něčím jiným, než jsou materiální statky. Vždy, když někdo takový odejde, a já vím, že za ním už nebudu moci přijít, uvědomuji si naši hořkou současnost, svázanou s existenčními kompromisy i s čím dál víc patrnou nechutí dělat něco navíc pro druhé. Až odejde poslední z této generace, bude na ně někdo umět navázat? Nebo v propadlišti dějin skončí i hodnoty, pro které oni žili? Vladislav Studnička byl velký pábitel a neuvěřitelně činorodý člověk, který chtěl všechno vyzkoušet.