Ten okamžik, kdy jsem si řekla, že toto téma vypustím z okruhu svých zájmů, tak ten si pamatuji naprosto přesně. Před pár lety odvysílala ČT2 více jak devítihodinový francouzský dokument Shoah. Končil nad ránem, přesto jsem se nedokázala od sledování odtrhnout. Jedná se o výpovědi lidí, kteří přežili holocaust. Kamera neukazuje prakticky žádné drastické záběry plné zvěrstev, jak jsme u tohoto tématu zvyklí, vlastně jen „líně“ monitoruje místa vyvražďování v dnešní podobě. Přesto jsem nic tak naplněného zoufalstvím a bezmocí (a že jsem se o koncentrační tábory zajímala víc než podrobně) do té doby neviděla. Možná byl tento dokument tou pomyslnou kapkou, která naplnila kalich, nebo to bylo víc, než jsem byla schopna snést. Jednoduše jsem se po zhlédnutí zařekla, že hledat informace o II. světové válce budu dál, ale koncentráky vynechám.
A zrovna tak si budu pamatovat okamžik, kdy jsem se k tématu holocaustu vrátila. Stačila k tomu na začátku letošního léta sousedova ruka přes plot, ve které držel černou knihu, a se slovy: To byste si měla přečíst, mně ji podával. Když jsem viděla na vazbě bíle vysázené slovo Osvětim, nechtělo se mně vysvětlovat vůbec nic. Knihu jsem přijala a v duchu si řekla, že ji za čas vrátím. A bude.
Nebylo. Snad za to mohl momentální nedostatek jiného, co bych mohla přelousknout (což je, jak jistě mnozí znáte, kritická chvíle, kdy je člověk schopen číst i noviny), knihu jsem tedy otevřela, prohlédla fotodokumentaci a začala. Seznámím vás. Autor: Laurence Ress, Název: Osvětim – nacisté a „konečné řešení“, 303 stran, předloha k dokumentárnímu TV seriálu BBC, vydal Knižní klub, stále je k dostání.
Při čtení budete faktograficky provedeni celou mašinérií od vzniku koncentračních táborů (autor se věnuje i těm ostatním), přes jejich rozšiřování až po poslední dny jejich existence. Takže i v případě, že jste téma nijak výrazně nestudovali, bude vám základní rámec celého vyhlazovacího systému objasněn, a to i s vysvětlením samých kořenů zrůdné rasové ideologie. Výjimečnost knihy ovšem spočívá v tom, že jsou v ní i velmi nenásilně zaznamenány autentické výpovědi jak vězňů, tak jejich věznitelů, příslušníků SS, což dodává knize jiný rozměr. Ress se nevyhýbá tématu morálky a lidskosti, klade nevtíravé, jakoby náhodou položené otázky o lidech a jejich chování v extrémních situacích a dobách (upřímně – to není moc příjemné, jak se neptat sama sebe, co bych dělala já, co by dělali ti ostatní?) a nutí přemýšlet. A netradiční je mimochodem i v tom, že mapuje život vypovídajících svědků i v době poválečné, kdy v našich myslích možná panuje představa o spravedlivém trestu pro katany a otevřené náruči pro ty, kteří vyhlazovací tábory přežili. Nic není vzdálenější realitě… Co dodat. Říká se, že kdo se chce dozvědět o Bohu vše a ptá se na něj, dřív nebo později dojde k tomuto výrazu – Šoa. Možná proto se ještě stále na Něj jen ptám… Přesto doporučuji. (Já knihu pochopitelně vrátila majiteli a následně zakoupila, abych se také stala majitelem.)
Asi se v tomto víc než horkém létě na mně dokonale odzkoušelo přísloví o odříkaném chlebu s největším krajícem. Zcela totožnou cestou (přes plot) jsem dostala další dávku. Román, jehož hlavní linie se věnuje šílenostem první poloviny 20. století, kdy v hlavní roli je opět Osvětim. Románové zpracování těchto témat, to já tedy opravdu zas tolik nemusím, a tento měl ještě k tomu na přebalu zlaté kolečko z edice světový bestseller. A tam se musí trochu vybírat…
Jsem ráda, že jsem i tento krajíc neodmítla. Abych ale zachovala chronologii, nejprve seznamka. Autorka: Jodi Picoultová. Název: Vypravěčka. Vydalo nakladatelství Ikar. Kniha je, pokud vím, běžně k dostání.
Picoultová použila téma holocaustu jako komunikační potrubí mezi generacemi, kdy v několika vrstvách (nenechte se odradit trochu zmatečným začátkem) postupně odhaluje víc než syrový a silný příběh. Děj tedy rozhodně přepisovat nebudu, postačí snad jen, že jsem se od knihy nemohla odtrhnout. A ještě něco. Po přečtení jsem s velkým zadostiučiněním přijala fakt, že je to bestseller. Pokud si knihu totiž přečetlo po světě pár tisíc mladých lidí, pro které je téma holocaustu už pravěk, tak klobouk dolů před paní spisovatelkou!
Jaksi mimoděk občas hledám v chování a činech našich předků (i těch dávných) odpovědi na problémy dneška. Většinou, pravda, naleznu prázdno a výsledek bádání se smrskne na poznání, že člověk se zas tolik nezměnil, jen kulisy kolem něho se míhají a mění svůj tvar. Ale stále je naděje. Možná jednou z největších výzev dneška je invaze uprchlíků, kteří dobývají pevnost zvanou Evropa v touze po bezpečí či snu o lehčím žití. Nebo přicházejí v evropském prostoru cíleně rozpoutat chaos? I to je možné. A s největší pravděpodobností většina nebude přes kulturní a náboženskou jinakost schopna delší dobu pochopit, na jaký kontinent vlastně prchá.
Nemám vůbec žádnou potřebu se vyjadřovat k tomu, zda prchající lidi přijímat, či nikoli. Ani se zabývat populismem zavánějícími prohlášeními našich zvolených. Nemíním ani hodnotit, nakolik a jak moc selhal politický establishment Evropské unie. Jedno bych ovšem, v kontextu k výzvě dneška ohledně uprchlíků, zmínila ráda.
Tím je opětovný a rostoucí evropský antisemitismus.
Po celá staletí vnímala Evropa své židovské obyvatele jako cizorodý a nechtěný živel. A to i přes to, že se jednalo o lidi pracovité a prakticky prosté militarismu. Vrcholem byla transportní genocida páchaná za II. světové války – v lepším případě s tichým přihlížením ostatního obyvatelstva, v tom horším s aktivní pomocí. Ti, co genocidu přežili, a chtěli se opět vrátit do svých domovů rozesetých po Evropě, byli po válce často konfrontováni s tím, že opět nejsou vítáni. Ani po tom všem jim nebyla udělena milost.
A nebyla jim udělena do dnešních dní. Je totiž statisticky podloženo, že většina (víc jak 50 %) Židů, žijících v Evropě, zde nevidí svou budoucnost. Opět ponechám stranou, že se jedná o Evropany v plném významu tohoto slova, o lidi většinou velmi vzdělané a přijímající kulturu zemí, ve které žijí a kde se narodili. K tomu platící daně.
A teď to, co chci, možná zbytečně zdlouhavě, vyjádřit: Ta naše Evropa, stojící zatím na hodnotách demokracie, solidarity a rovnoprávnosti. Evropa, která se, naštěstí menšinově a skrytě, stále potýká s pro mne nepochopitelnou záští k údajným vrahům (možného) Syna božího. Evropa, která přestává už i ve verbální rovině bránit stát Izrael, když ten vznikl jen a jen díky její neschopnosti vstřebat a přijmout lidi, kteří sice čtou z Bible jen polovinu (pro ateisty: Židé neuznávají Nový zákon), ovšem jejichž předci dali vznikem své víry základy křesťanství a islámu. Mimo jiné.
Tak se ptám: Jak se tato Evropa vyrovnává a hlavně vyrovná s něčím tak rychlým, jako je exodus muslimů, který v bezpečí svých domovů sledujeme na obrazovce v přímém přenosu? Muslimů, kteří nám byli po celá staletí mnohem větším a hlavně vyrovnanějším nepřítelem než kdy byli Židé. Muslimů, tak jiných než jsme my.
Nepřejete si jejich přítomnost na půdě Evropy, protože máte strach? Z jejich počtu, víry, kultury? Z toho, že vás vyjedí, vykradou a vyvraždí? Nebo jim toužíte za každou cenu pomoci, dát jim šanci a bráníte se podlehnout hysterii, kterou rozpoutávají média a populisté? (Stačí si přečíst titulky posledních týdnů některých celostátních deníků a člověk více nervově labilní by se šel dobrovolně oběsit dřív, než mu uříznou hlavu. Naštěstí Češi jsou evidentně odolní.)
A je něco mezi tím? Třeba dočasný azyl? Zachování základních norem humanity a solidarity, které půjdou ruku v ruce s respektováním azylantů podle předem daných pravidel? A pokud ne, tak pak teprve přijdou vyhoštění či jiný způsob represe?
Nemám odpověď. Ani pro sebe. Univerzální pravda neexistuje a narovnání starých i těch nově se vytvářených křivd je v nedohlednu. Jak jinak… Bezpečně vím jedno. Strach nemám. Ale podívala jsem se do let minulých natolik, abych rozuměla strachu těch, kteří čtou z Bible jen půlku…
Bohuslava Charousková, bohuslava.charouskova@seznam.cz
Související články (celkem 70)
- 14. – 16. BŘEZEN 1939. OKUPACE ČECH, MORAVY A SLEZSKA. A CO S TÍM JAKO DNES?
- ZDÁL SE MNĚ SEN… (PSÁNO K OSLAVÁM VÝROČÍ STÁTNÍHO SVÁTKU 28. ŘÍJNA 2016)
- MARTIN PŮTA: ŘÍKÁ SE, ŽE PRVNÍ MYŠLENKA JE SPRÁVNÁ. JÁ BYCH TO TROCHU POOPRAVIL: PRVNÍ MYŠLENKA, O KTERÉ MÁTE OPRAVDU ČAS PŘEMÝŠLET, JE TA SPRÁVNÁ
- NENÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA, KDY BYCH NEMĚL POCIT, ŽE TAM JE NĚKDO ZBYTEČNĚ, NEBO NEPŘIPRAVENÝ, ŘÍKÁ JOSEF UCHYTIL
- GOLGOTA ČÍHOŠŤSKÁ
- KRTEČEK ZA TO NEMŮŽE
- MŮJ VÁNOČNÍ DENÍČEK
- SHOAH. MUSLIMŠTÍ UPRCHLÍCI. EVROPA. A MY
- II. SVĚTOVÁ VÁLKA, ŠVEJK, JAN HUS A TO OSTATNÍ
- TAK JE TO V TĚCHTO DNECH 37 LET, CO JSTE ZEMŘEL. PANE PEROUTKO
- CO BYSTE TOMU ASI TAK ŘEKL, PANE SPISOVATELI
- NENÍ NEPŘÍJEMNÉ MÍT PENÍZE, ALE NENÍ TO SMYSL ŽIVOTA, ŘÍKÁ ARCHITEKT Z. EDEL
- LIDÉ SI TĚ NĚKAM ZAŠKATULKUJÍ A DÁ HODNĚ PRÁCE PŘESVĚDČIT JE, ŽE NEJSI JEN TA OD DÁLNICE, ŘÍKÁ MARTINA POKORNÁ
- KRVAVÉ ZEMĚ
- TIBET, HORÁKOVÁ A CO JSME PROŠVIHLI
- KDO JE TADY VLASTNĚ KRYSAŘ?
- ZAVŘENÁ MĚSTSKÁ SPORTOVIŠTĚ. TO NENÍ NORMÁLNÍ, ŘÍKÁ ZBYNĚK BÁČA
- KDO SE SPOJÍ S KOMUNISTOU, JE KOMUNISTOU TAKY, ŘÍKÁ TURNOVSKÝ ZASTUPITEL PETR DVOŘÁK
- DOMNÍVÁM SE, ŽE MĚSTO NEDOKÁŽE VYUŽÍVAT POTENCIONÁL, KTERÝ TADY MÁ VE SVÝCH OBČANECH, ŘÍKÁ LUKÁŠ BERNDT