Bylo mi to jasné hned, jak jsem ji vytáhla z papírové krabice. Průšvih. O to větší, že při rozbalování byl i můj muž, který většinou mé nákupy přes internet oceňuje. (Nebo ignoruje, to taky.) To je tak. Má filozofie ohledně vybavení interiéru našeho domova je taková, že do starého domu patří starý nábytek. Nebo se tak tvářící. Takový retro nábytek. A náš dům je starý pomalu sto let. To už chce sakra retro.
Jenže to, co jsem vybalila z té výše zmíněné papírové krabice, bylo retro až příliš. Bílá polička, tři šuplíčky a pod nimi tři mosazné háčky. S tvarem a stylem jsem byla spokojená, o tom žádná. Ale ta lehká patina, která měla evokovat stáří, zmiňovali se o ní na internetových stránkách a byla jemně vidět i na fotografii tamtéž, byla opravdu patina. Něco tak „ošochaného“ jsem ještě neviděla. Ale protože mi za zády nasupeně dýchal můj – jinak velmi tolerantní – muž, zachovala jsem dekorum. A k tomu zvolila osvědčenou taktiku. „Ta je krásná, viď? Dáme ji do koupelny, no řekni, vypadá, jako bych ji zdědila po babičce. A jak je nenásilně a přirozeně otlučená!“ Odpověď přišla nezvykle rychle, asi jako zažívací problémy pramenící z neznámých bacilů, co nyní hýbou Evropou. „No jestli chceš, tak ji shodím ze schodů, bude otlučená ještě víc. A TOHLE stálo JEN šestnáct stovek?“
No, nakonec tu bílou krásu přidělal, dokonce si u této jím tak oblíbené činnosti dělal srandu. Asi po dvou měsících mi řekl, že si na ni zvykl. Já bohužel ne. A tak jsem před týdnem zakoupila kvalitní bílou barvu. A milou poličku přemázla. Retro „ošochanost“ zmizela a i když z ní není kdovíco, přece jen nakonec vypadá, že ji mám po babičce. K tomu jsem si při natírání uvědomila, že návrat v čase, neboli retro, chce asi i trpělivost. A v některých případech dobrý a uvážený výběr. To ale neznamená, že bych na retro rezignovala, to určitě ne.
Kdosi ze slavných VIP nedávno například definoval retro návraty v odvětví módního oblečení jako nedostatek fantazie, originality a zároveň tyto trendy označil za tvůrčí lenost. S tímto názorem nejsem zajedno, já vnímám módní návraty v čase jako inspirativní a neškodné. Na ulici potkáváme léta šedesátá, sedmdesátá, květinové děti, léta osmdesátá. Vše minulého století. (A když už jsem v těch stoletích – retro frčí odjakživa. Co třeba taková renesance, inspirovaná antikou. Konečně, i dominanta Turnova, neogotický kostel P. Marie je takové retro. Gotiky. No ne?)
Vlastně žijeme v časech, kdy si stačí jen vybrat, do které doby chceme, která je blízká našemu vkusu. Futurismus, nebo secese? Funkcionalismus, nebo baroko přetavené do rodinného domu? Sukně až na zem ozdobená kapsářem, nebo mini těsně „pod“? Vše dovoleno. Víc než kdy jindy. A ve všem.
Možná, že patříte mezi ty, kterým retrománie vadí stejně jako té VIPce. Nelíbí se vám některé módní styly, typy nábytku, elektrospotřebiče, inspirované druhou polovinou minulého století, nebo retroseriál Vyprávěj? Já vám na férovku prozradím, že mě jedny návraty v čase také vadí, a to velmi. Jedná se o hudební produkci v televizi a rádiu. Tedy, hlavně o některé interprety. S lehkým despektem a těžkým rozladěním jsem posledních dvacet let sledovala, jak na mě z obrazovky co chvíli vyjukne Helena Vondráčková, která sama sebe (nebo své písně, většinou „přešlehlé“ ze zahraničí) označuje za kulturní památku. Zatančí, zastepuje, prožije Dlouhou noc a poté nejspíš běží k soudu. Když nevyjukne ona, zastoupí ji Mistr, který si několik desetiletí pěkně sladí kafe a upřímně se diví, že má stého Slavíka. Dobrá, patří už ke koloritu této země, říkám si. A jsou tu už tak dlouho, že jsou retro sami o sobě. Co ale s takovými, jako je Míša David? Najednou je ho všude plno. Hlavní hvězda cen TýTý, třešnička na dortu při posledním dílu SuperStar. Padesátníci nostalgicky tančí na jeho šlágry na retrodiskotékách a po pár pivech pláčí, jak to uteklo. Neustálým vyhráváním kdekoli, včetně poutí a akcí skautů se i mladá generace pomalu učí duchaplné texty, jako jsou Céčka a ještě blbější Poupata.
Nejsem konzervativní. Když před lety přezpíval písně Karla Kryla zpěvák Daniel Landa, nevadilo mi to. I když se našlo pár lidí, kteří to považovali nejmíň za svatokrádež. Byla jsem ráda, když se Krylův návrat v čase linul z pokojů mých dcer. A ještě jsem stoupla v ceně, neboť jsem je udivila znalostí textů, které přisuzovaly Landovi. (Vše jsem následně uvedla na pravou míru a bylo po stoupání i ceně…)
Jak říkám, nejsem konzervativní. Ale otázky si kladu. Je po těchto výše zmíněných „retro“ umělcích skutečně taková poptávka, nebo to je jen dobře a profesionálně odvedený manažerský lobbing, ptám se vždy, když Davida a jemu podobné vidím skotačit na obrazovce. Svou roli mohou jistě sehrát i letité konexe z minulého režimu. Jednoduše se mi nechce věřit v jejich kvality – a hlavně: za celé roky své kariéry mě o svých kvalitách, ať už pěveckých či morálních, nepřesvědčili. Možná jsem jen slepá a hluchá, bez kapky hudebního vkusu. A tak když je to jen trochu možné, vypínám je.
Asi za to může náš starý dům. A možná si nechci přiznat, že jsem vlastně konzervativní. Mám ráda věci s patinou (ale jen jemně „ošochanou“). Zůstanu tedy u toho svého retra. Až se oklepu z nákupu poličky, poohlédnu se po nějakém zrcadle, pokud možno v retro rámu. Barva zbyla, tak co. Při tom se nechám unášet fantazií, že ať budu mít puštěnou jakoukoli stanici rádia či televizní kanál, nikde v okruhu sta kilometrů na mě nevyjukne žádná pěvná fosilie minulého režimu. Fantazie je nekonečná, a tak si k tomu budu snít, že retrománie dorazí i do politiky. A z dávných časů se navrátí politik takového formátu, jako byl třeba TGM… (Když si tak na závěr po sobě čtu, co jsem napsala, tak mě napadá, aby to nebyl spíš Kléma. Ach jo.)
Nashledanou.
Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz
Související články (celkem 70)
- 14. – 16. BŘEZEN 1939. OKUPACE ČECH, MORAVY A SLEZSKA. A CO S TÍM JAKO DNES?
- ZDÁL SE MNĚ SEN… (PSÁNO K OSLAVÁM VÝROČÍ STÁTNÍHO SVÁTKU 28. ŘÍJNA 2016)
- MARTIN PŮTA: ŘÍKÁ SE, ŽE PRVNÍ MYŠLENKA JE SPRÁVNÁ. JÁ BYCH TO TROCHU POOPRAVIL: PRVNÍ MYŠLENKA, O KTERÉ MÁTE OPRAVDU ČAS PŘEMÝŠLET, JE TA SPRÁVNÁ
- NENÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA, KDY BYCH NEMĚL POCIT, ŽE TAM JE NĚKDO ZBYTEČNĚ, NEBO NEPŘIPRAVENÝ, ŘÍKÁ JOSEF UCHYTIL
- GOLGOTA ČÍHOŠŤSKÁ
- KRTEČEK ZA TO NEMŮŽE
- MŮJ VÁNOČNÍ DENÍČEK
- SHOAH. MUSLIMŠTÍ UPRCHLÍCI. EVROPA. A MY
- II. SVĚTOVÁ VÁLKA, ŠVEJK, JAN HUS A TO OSTATNÍ
- TAK JE TO V TĚCHTO DNECH 37 LET, CO JSTE ZEMŘEL. PANE PEROUTKO
- CO BYSTE TOMU ASI TAK ŘEKL, PANE SPISOVATELI
- NENÍ NEPŘÍJEMNÉ MÍT PENÍZE, ALE NENÍ TO SMYSL ŽIVOTA, ŘÍKÁ ARCHITEKT Z. EDEL
- LIDÉ SI TĚ NĚKAM ZAŠKATULKUJÍ A DÁ HODNĚ PRÁCE PŘESVĚDČIT JE, ŽE NEJSI JEN TA OD DÁLNICE, ŘÍKÁ MARTINA POKORNÁ
- KRVAVÉ ZEMĚ
- TIBET, HORÁKOVÁ A CO JSME PROŠVIHLI
- KDO JE TADY VLASTNĚ KRYSAŘ?
- ZAVŘENÁ MĚSTSKÁ SPORTOVIŠTĚ. TO NENÍ NORMÁLNÍ, ŘÍKÁ ZBYNĚK BÁČA
- KDO SE SPOJÍ S KOMUNISTOU, JE KOMUNISTOU TAKY, ŘÍKÁ TURNOVSKÝ ZASTUPITEL PETR DVOŘÁK
- DOMNÍVÁM SE, ŽE MĚSTO NEDOKÁŽE VYUŽÍVAT POTENCIONÁL, KTERÝ TADY MÁ VE SVÝCH OBČANECH, ŘÍKÁ LUKÁŠ BERNDT