LIDICE

0

Mám doma dobře ukryté velké dědictví po dědečkovi. Ví o něm jen pár zasvěcených, a když už ho někomu ukazuji, tak jen těm, kterým naprosto důvěřuji. To víte, mám o ten poklad obavy. Mé obavy nepramení z toho, že bych snad měla strach z udání na finanční úřad, jako že jsem nepřiznala lehce nabytý majetek. Ani se popravdě neobávám, že by někdo tolik zatoužil po této cennosti a pod pláštíkem tmy náš dům vykradl.

Ten strach a ty obavy pramení z něčeho docela jiného. Zděděný poklad je stár víc než sedmdesát let a je ryze papírový. Tak jistě pochopíte, že životnost a zachovalost takového materiálu má své limity. Jen velmi malou namátkou jmenuji:
* Pražský ilustrovaný zpravodaj z roku 1937, věnovaný T. G. Masarykovi, včetně jeho pohřbu.
* Pražský ilustrovaný zpravodaj z 28. října 1938.
* Brožura První vláda osvobozené Československé republiky k 28. říjnu 1945.
* Brožura Jan Masaryk – Jak jsme ho znali, vydaná v dubnu 1948.
* Kniha Masaryk ve fotografii, doprovodné slovo Karel Čapek. Vydaná v roce 1947.
* Kniha Beneš ve fotografii, doprovodné slovo F. X. Šalda a dr. Hubert Ripka. Vydaná v roce 1946.
* Lidice. Vydáno Ministerstvem vnitra v Praze 1945. První vydání.

Lidice. Když dovolíte, tak právě u této publikace se zastavím. Letos je to sedmdesát let, co úplně obyčejná česká vesnice nedobrovolně vstoupila do celosvětové historie, a to s nebývalou razancí a nesmírným odkazem. Ta kniha je zežloutlá, sto dvaceti stránková, doplněná fotodokumentací. Syrovost příběhu, který se v knize odehrává, je umocněný dobou, ve které vznikla. Psal se rok 1945, uběhly pouhé tři roky od vyvraždění a vypálení Lidic, žilo tedy mnoho svědků a přímých účastníků.
Minutu po minutě, hodinu po hodině se čte ten děj. Důvody, proč právě Lidice, příprava celé akce a její následné provedení. Bez emocí, jen suchá fakta. Seznam obětí, seznam odvlečených, soupisy majetku (ten propadl pochopitelně Říši). Výpovědi několika přeživších svědků ze třiceti Židů, přivezených v těch dnech zmaru do trosek Lidic z Terezína, aby pohřbívali postřílené lidické muže do hromadného hrobu. Seznam žen zaplynovaných a seznam nejbolestnější – lidické děti. Suchá fakta? Ano, ale plná emocí.

Překlad hlášení kladenského gestapa o zničení obce, životopis Heydricha, K. H. Franka a šéfa kladenského gestapa Wiesmana. Ale i ohlas lidické tragedie po celém světě a Dekret ministerstva vnitra o obnovení obce Lidice. To všechno tam je, a mnohem víc. Například to, že lidský rozum zůstal v Lidicích 10. června 1942 stát, aby se posléze posunul k poznání, jak hluboká, nenávistná a zrůdně důsledná může být lidská bestialita.
Moc mi toho po dědovi nezbylo. Tedy měřeno úhlem pohledu hmotných statků. Pár fotek, knížek a dle mých rodičů i vlastností. (To vždy v kontextu známém i z jiných rodin: „Tohle máš po něm…“) Přesto jsem daleka toho si stěžovat. Když jsem ten výše vyjmenovaný poklad objevila, listovala v něm a četla, byl děda už dávno mrtvý. A těžko mohl kdysi, když kupoval a hlavně nevyhazoval dobové noviny a knihy tušit, jak moc tím ovlivní můj pohled na historii a venkoncem i na svět.

Sedmdesát let. Listuji knihou Lidice a říkám si, jak je fajn, že byl natočen film. Protože když je film, je větší šance, že se nezapomene. Ne každý má takové štěstí na dědictví jako já a je nesmírně důležité, aby i naše děti a děti našich dětí věděly. Listuji a v hlavě mi běží, jak skvělé to je, žít a nebát se (zatím), že se zase lidský rozum zastaví…

Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz

Související články (celkem 70)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.