Dlouhá léta stál v čele Turnova jako starosta. Vystudovaný právník, kterému minulý režim neumožnil advokacii vykonávat. Už mnohokrát se zpovídal do novinářských bloků, je čestným občanem města a ani historie jeho rozvětvené rodiny není, alespoň v Turnově, neznámá. Jednoduše řečeno, nepatří mezi anonymní obyvatele našeho města. Přesto mě velmi lákalo trochu ho poznat a povídat si s ním. Jenže jsem si dlouho kladla otázku, co nového bych rozhovorem s ním mohla přinést, když už skoro všechno bylo napsáno? Nakonec to bylo tak prosté. Za vším hledej ženu. Představuji vám manžele Milenu a Václava Šolcovy, které jsem poprosila o rozhovor. Oba. A najednou.
* Pane Šolci, vy pocházíte ze známé turnovské rodiny. Proto první otázku položím pouze vaší paní. Jste z Turnova?
Ne, já pocházím z Domousnice, to je obec kousek od Mladé Boleslavi. Můj dědeček byl přednostou na místním nádraží, tam také bydlel. Na tom nádraží jsem se narodila a prožila společně se svým bratrem krásné dětství. Do školy jsem poté chodila do Paceřic u Turnova, kde vyučoval můj tatínek.
* Seznámili jste se při studiích na reálném gymnáziu v Turnově. Byla to láska na první pohled?
Václav Šolc (dále V. Š.): Chodili jsme spolu do třídy, kamarádili se. Až po maturitě, když jsem začal jezdit do Prahy na právnickou fakultu a manželka tam také studovala na Masarykově zdravotnické škole, jsme spolu začali chodit. Nebyla to lehká doba, v těch letech došlo ke komunistickému převratu. Jen shodou šťastných okolností jsem mohl fakultu dokončit. Přesto jsem byl v té době šťastný.
Milena Šolcová (dále M. Š.): Poznávali jsme se postupně, opravdu se nedá říct, že bychom byli láskou na první pohled. A dost možná díky tomu jsme spolu tak dlouho. Postavili jsme dobré základy pro náš vztah, na tyto roky máme krásné vzpomínky…
* Vy jste z rodiny tzv. politicky nespolehlivé. Vojnu jste absolvoval u nechvalně známých PTP. Místo advokátní kanceláře vás jako mnohé jiné čekala „lopata“. Jak jste tento společenský sešup, který se týkal vás obou, prožívali?
V. Š.: V roce 1951 jsem promoval na doktora práv. O rok později jsem se oženil a na podzim téhož roku rukoval a dalších 25 měsíců prožil na šachtě v Ostravě. Asi za půl roku mě mohla žena poprvé navštívit. Jak bych to řekl, no, z té návštěvy máme prvního syna… K té vojně musím říci, že tam v té době byla spousta velmi vzdělaných a skvělých lidí, všichni političtí, jak jinak. Ale že bych na to vzpomínal rád, to ne… A jak jsme to prožívali? Museli jsme situaci brát, jak byla. Pochopitelně jsme doufali, že komunistický režim dlouho nevydrží. Tatínek sedával prakticky denně u rádia a poslouchal zakázané stanice. Obdivoval jsem jeho optimismus, pořád tvrdil, že on už se nedožije, ale my ano. Nakonec měl pravdu.
M. Š.: Bylo mi velmi líto rodičů. Jejich sny o tom, že manžel půjde studovat do zahraničí, jejich celoživotní úsilí, práce, všechno bylo pryč. Nové komunistické zřízení jim sebralo, tedy spíš ukradlo, všechen majetek, včetně domu, ve kterém dnes sedíme (vila ve Skálově ulici – pozn. aut.). Rodiče tuto situaci snášeli přece jen hůř, než já s manželem. My byli mladí, to se člověk dívá spíš dopředu. Žili jsme ale společně s nimi v jednom bytě, který nám byl přidělen. Měli jsme se rádi a vzájemně si pomáhali. Rodiče měli velkou radost z vnuků, věnovali se jim. Konečně, jinak než s nadhledem a pokorou se tato situace brát nedala.
* Život šel dál. Děti, práce, také jste si koupili chalupu pod Troskami, kde jste se mohli realizovat. Zajímá mě ale něco jiného. Jak probíhaly – tedy, pokud nějaké byly – hádky u Šolců?
V. Š.: Já ani nevím, že bychom se nějak hádali. Asi to bude dnešním mladým lidem znít jako fráze. Ale předpokladem pěkného manželství je tolerance a vzájemné pochopení. A to u nás fungovalo. Dnes, po těch letech, je toho opravdu málo, co bychom o sobě nevěděli. Jestli vůbec něco je.
M. Š.: Něco vám povím, mezi námi. Manžel je velmi trpělivý a laskavý člověk. Takže díky těmto jeho vlastnostem jsme to spolu nejen tak dlouho vydrželi, ale prožili i krásné manželství. Jestli docházelo k nějakým třenicím, to si opravdu nevybavuji. Takže jsou dvě možnosti. Třenice byly tak malé, že si je nepamatuji, nebo už věkem zapomínám, a tak si nemůžu vzpomenout. Vyberte si.
* S příchodem demokracie se vaše situace změnila. Stal jste se starostou města Turnova. Hektická doba. Jak na ni vzpomínáte?
V. Š.: Abych řekl pravdu, nechtělo se mi vzít na sebe takovou odpovědnost. Je pravda, že jsem se velmi angažoval v prvních dnech a týdnech po revoluci a stál u zrodu zdejšího Občanského fóra. V politice jako takové jsem byl nezkušený, staré zřízení zanikalo a pro nové nebyla zdaleka vytvořena pravidla. Nezbývalo, než se řídit vlastním rozumem, životními zkušenostmi a intuicí. Také záleželo na lidech, kteří stanuli na postech ve vedení města vedle mě. Myslím, že jsme Turnov přes toto euforické období přenesli docela dobře. Ale není na mě, abych hodnotil. V této funkci jsem byl až do roku 1998.
M. Š.: Co k tomu mám říct? Pomáhala jsem mu a pochopitelně ho všemožně podporovala.
* Ale vy jste v té době už byli v důchodovém věku, měli jste zcela jistě jiné plány o tom, jak prožít následující roky…
V. Š.: Tak to bezesporu. Velmi jsem se realizoval na naší zahradě, kterou jsme měli u naší chalupy. Zahradničení mě bavilo. Také jsme v té době už měli vnoučata. Těšil jsem se, že budu mít víc času, nakonec to skončilo tak, že mi zahrada zarůstala plevelem.
M. Š.: Plány jsme měli společné, chalupu jsme milovali. Abych řekla pravdu, tak nejhůře jsem nesla samotu. Nebyla jsem na ni zvyklá. S funkcí starosty můj muž převzal velkou zodpovědnost, časově náročnou. Dopadlo to tedy tak, že jsem na chalupě bývala dost sama, protože Václav byl na nějaké schůzi, často do noci. To jsem se bála, a tak jsem se na chalupě zabezpečila. Ke dveřím a k oknům jsem nastavěla věci, které by po dopadu dělaly rámus, synové mi koupili mačetu…
V. Š.: …ano, tak na tu si vzpomínám velmi dobře. Jednou jsem se vracel pozdě večer z nějakého jednání, zaťukal. Dveře se rozletěly a manželka mě vítala v noční košili. S mačetou v ruce.
* Sledujete současné politické dění, ať už na komunální či republikové úrovni?
V. Š.: Přiznám se, že moc ne. Jsem už unavený z toho způsobu, jak se politika jako taková prezentuje. Působení v politice, tedy spíš v politických stranách, se stalo spíš příležitostí, jak šplhat nahoru. Postrádám v tom jakoukoli potřebu a touhu prosazovat zájmy lidí. Skandály, podrazy, ambice, které ale nejsou založené na tom, jak pomoci republice, ale jen sobě. To všechno mi velmi vadí a je jedno, jestli to je celostátní, nebo jen komunální politika. Přirovnal bych to k burčáku. Společnost posledních dvacet let stále kvasí, vylézají bublinky. A my si čím dál víc přejeme, aby proces kvašení už konečně skončil. Zatím to tak nevypadá.
M. Š.: Vyrůstala jsem v rodině, kde se politika sledovala. Nikdy nám nebylo lhostejné, co se kolem nás děje. Já trochu odbočím, ale nedá mi to. Můj tatínek za války zachránil šesti lidem život. Dvěma židovským ženám, jedné Jugoslávce a třem Vlasovcům. Žili jsme velmi skromně, doba byla zlá, a přesto jsme byli vychováváni v tom, že je samozřejmostí pomáhat. To ale jde jedině tak, že dáte svým dětem vlastní příklad. Nechci, aby to vyznělo staromilsky, já jsem samozřejmě ráda, že dnešní děti se mají dobře. Ale postrádám větší důraz při jejich výchově na skromnost, toleranci a vlastenecké cítění. Co se týká politiky, tak tu sleduji velmi aktivně. Omlouvám se, ale já jsem znechucená. A pokud se nevychová generace lidí, která bude zastávat jistá morální pravidla, lepší to nebude. Zatím bych spíš řekla, že společnost, a s tím i politici, zastávají ideu zlatého telete. Zoufale chybí osobnosti.
* Pane Šolci, zásluhou vašeho otce, který byl za tzv. první republiky městský radní, získalo kdysi město Turnov dotaci na stavbu místní nemocnice. Vy jste, paní Šolcová, v této nemocnici léta pracovala. Sledujete dnešní situaci v Panochově nemocnici?
V. Š.: Můj otec byl velkým přítelem pana doktora Panochy a vize, tedy postavit v Turnově nemocnici, byla jejich velkým snem. Stálo to spoustu času na úkor rodiny a vlastního zaměstnání. Myslím, že dodnes je to velké plus pro město, že má svou nemocnici. Nynější situaci sleduji, ale abych si mohl udělat ucelený názor, potřeboval bych více podkladů. Když jsem byl starostou, zažil jsem jeden, tehdy spíš skrytý nemocniční boj. Říkalo se, že bude zrušena jedna z nemocnic a jednalo se o Semily, Turnov, Lomnici nad Popelkou a Jilemnici. Již tehdy byly tendence malé nemocnice rušit. Zrušena byla ta v Lomnici nad Popelkou. A pokud bych se měl vyjádřit k nedávnému zrušení porodnice. Nemyslím si, že to byl nutný krok, ale to říkám jen svůj subjektivní pocit. Jedno ale vím určitě. Je velmi lehké něco zrušit. Ale lidé by si měli uvědomit, kolik energie se musí vydat, aby něco smysluplného vzniklo!
M. Š.: Celý život jsem pracovala ve zdravotnictví. Po revoluci jsem velmi prosazovala, aby v Turnově byl instalován mamograf. Sháněla jsem peníze, přesvědčovala zastupitele. Dodnes jsem přesvědčená, že se nevyužil tak, jak by si zasloužil. Ono – celkově se nakupovalo mnoho zdravotnických přístrojů, aniž by se využily koncepčně. To je jeden z důvodů dnešních problémů ve zdravotnictví. Trend snížit počet nemocnic, nebo změnit jejich podobu rušením některých oddělení, je celorepublikový. Nemyslím si, že by rušení některých oddělení v Turnově byla chyba města, nebo vedení nemocnice. Kam to ale povede, těžko říct.
* Naznačil jste, že srdeční záležitostí byla pro vás zahrada. Jaké jiné koníčky a záliby vás oba ještě provázely a provázejí?
V. Š.: Pro mě to byla krom četby právě ta zahrada, květiny. Svého času jsem míval stovky druhů kosatců, tulipánů, gladiol a narcisů. Kupoval jsem je, nebo si cibulky vyměňoval. Pořádal výstavy. Dnes už bohužel nejsou síly, tak alespoň rozdávám cibulky lidem, o kterých vím, že mají k této činnosti také vztah.
M. Š.: Když byli děti malé, nebyl čas na nějakou seberealizaci. Víceméně z úsporných důvodů jsem šila, pletla. Co mám jako celoživotní zálibu, tak to je literatura a poezie. O tu se konečně pokouším sama. Léta jsem redigovala Náš Turnov, což je časopis Spolku rodáků a přátel Turnova. Dnes tam vydávám příspěvky a snažím se v tomto spolku být nadále užitečná. Také dělám kronikářku Nadaci B. J. Horáčka. Občas sednu na naší zahradě do altánku a napíšu nějakou vzpomínku ze života, jen tak, baví mě to. Taky si ráda zahraji na piáno, hudbu vnímám jako veliký dar.
* Poslední otázka. Za rok budete mít diamantovou svatbu, to je 60 let společného života. Jak se ji chystáte oslavit?
M. Š.: Zatím se nechystáme, rok je v našem věku příliš dlouhá doba na to, dělat si plány. Spíš se modlíme, abychom se dočkali. Máme moc nemocí…
V. Š.: Víte, já říkám, že máme jednu nemoc, společnou, ze které plynou ty ostatní. Každá nemoc má svoji diagnozu očíslovanou. Ta naše má číslo 83. Tolik roků je každému z nás, s tím se nedá moc dělat.
Děkuji za rozhovor.
Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz
JUDr. Václav Šolc se narodil v roce 1928. Je synem známého turnovského advokáta, byl prvním polistopadovým
starostou Turnova. A neodpustím si malou zajímavost. Otec pana Václava (též Václav) a jeho dva bratři Jiří a Jan dostali svá jména po slavných obrácených zvonech v Rovensku pod Troskami. Všechny tři už jejich zvonění provázelo na věčnost.
Milena Šolcová se narodila v roce 1928. Celý život pracovala ve zdravotnictví. Společně s manželem vychovala dva syny, mají čtyři vnoučata. A neodpustím si malou zajímavost: Velmi touží dožít se pravnoučat, a je neuvěřitelně milá.
DOVĚTEK
Možná to znáte také. Potkáte člověka, třeba s ním strávíte hodinu, třeba rok. Po čase zjistíte, že vás „nezasáhnul“, jinak řečeno, nezaujal. Když jsem odcházela od manželů Šolcových, věděla jsem, že toto setkání, alespoň pro mě, je z jiného těsta. Byli úžasní a byla s nimi „sranda“. Když totiž jdete na návštěvu k lidem, kteří jsou přece jen o pár desítek let starší než vy a leccos zažili, podvědomě očekáváte stesky. Na zdravotní stav, na společnost, na svět, kam se řítí a podobně. Tak to ani náhodou. Nakonec jsem to byla já, která jim kladla otázky, na které se nedá odpovídat zrovna pozitivně. Přesto z jejich odpovědí je cítit optimismus a víra, že bude lépe.
Jak už jsem zmínila, hodně jsme se nasmáli. Třeba když mi vyprávěli, jak jeli s panem B. J. Horáčkem v autě a dvojhlasně mu zpívali francouzskou hymnu, pochopitelně ve francouzštině, to dá rozum, vždyť oba mají ještě klasické vzdělání! Nebo jak se paní Šolcová koupala (jak ji Pán Bůh stvořil) a lovila pro vnuky labutí pera. A u toho si ji fotili němečtí turisté. Ona naštěstí tu příhodu zaznamenala písemně. Vymámila jsem ji a otiskujeme. Doufám, že se také pobavíte.
Já naopak budu doufat, že mě za rok pozvou na „čumendu“. Na tu diamantovou… -bch-
JAK LABUŤÁK PŘEPEŘOVAL
Milena Šolcová
Zas vyšlo slunce nad Kozákovem, les mi zavoněl oknem do ložnice, ptáci zpívali v přírodním orchestru, řízeném dirigentem kosem. Český ráj to na pohled i na pocit. Klid, mír a radost z darů matky Přírody mne vylákala před chalupu pod Pannou (Trosky). Plna nové síly jsem se napila pramenité vody z pramene pod Hrubou Skálou, sbalila tašku se svačinou a ručníkem, sandály vzala do ruky a běžela loukou k lesu. Na trávě se třpytila silná rosa, v níž to bylo bosky velice příjemné a zdravé. Na kraji lesa jsem se musela obout a cestou k Rokytnickému rybníku jsem vyplašila rodinku pochodujících koroptviček. Kolem hráze rybníka kvetly naplno bělostné trnky a všude plno zlatých pampelišek. Nikde ani člověka.
Voda v rybníku byla čistá a třpytila se v ranním slunci. Hupsla jsem do ní jen tak, jak mě pánbůh stvořil, a plavala vstříc nádherné siluetě Trosek. Nízko nad vodou se objevil ledňáček, zářící tyrkysem jako drahokam, ulovil rybičku a letěl s ní zpět do hnízda v břehu. Uprostřed rybníka skotačila rodinka roháčů – rodiče učili dvě svá dítka lovit. Jedno z nich vezla matka na zádech a otec dodával krmivo. Bylo i vidět, jak ta obrovská sousta ptáčátko těžko polyká. A kolem opodál vyplovaly z rákosí úplně růžové malé lysky provázeny úplně černými rodiči s roztomile bílými lysinkami na hlavě. Jaká to krása. A jak to všechno barevně ladilo s přírodou! Tento zážitek bych nevyměnila za nic na světě a mnozí si neumějí přírody vážit! Dokonce ji devastují (viz zdevastovaná hráz těžkými cisternami, jezdícími pro vodu, a všude rozházené odpadky svědčící o lidské nekulturnosti a bezohlednosti. Ty sbíráme do ekopytlů a odvážíme často autem do sběrného dvora).
Jak jsem tak plavala, najednou vidím vzadu u rákosí pohupovat se cosi bělostného, ve vodě se odráželo modré nebe a v drobných rozčeřených vlnkách se zrcadlila malá odrazová sluníčka. Uviděla jsem několik nádherných bílých brk, která shodil labuťák, hnízdící v rákosí. Jasně! Zas jednou přepeřoval, matka sedí na vejcích a on ji ostražitě hlídá! Od jisté doby, kdy mne vyhnal z rybníka, se ho trochu bojím, a tak jsem honem posbírala brka (pro vnoučata na indiánské čelenky) a rychle pryč! V jedné ruce držet brka a druhou plavat, to nešlo moc rychle, a tak jsem si brka napíchala do drdůlku na hlavě a plavala přes rybník zpět ke hrázi. Plavky jsem neměla, tak to jinak vyřešit nešlo.
Co čert nechtěl, když jsem byla už pár desítek metrů od břehu, najednou se na hrázi objevil obrovský mercedes – metalíza a z něj vyskákala hromada německých turistů (nějací časní ptáci!), kteří zírali na tu nádhernou jarní přírodu, na rybník s pozadím Trosek, ale také bohužel na mě, na moji plovoucí hlavu s brky ve vlasech! Sáhli pro fotoaparáty a kamery a začali filmovat a fotit! A hrozně se smáli, dělali rámus a ozývala se němčina. Co jsem v této situaci mohla dělat? Zachránila mě znalost jejich jazyka a poprosila jsem je z vody, aby se otočili, že jsem OHNE! Freikorperkultur! Se smíchem a pochopením mě poslechli, šli za mercedes, otočili se (jestli se dívali do zrcátek, to nevím), já jsem vyndala brka z drdolu, vklouzla do froté propínacích šatů, poděkovala, že jsem „fertig“, a se smíchem jsem jim musela ukázat ta brka a vylíčit, nač je potřebuji a kde jsem k nim ve vodě přišla.
Srdečně a s veselou jsme se rozloučili a já běžela do Borku na autobus, kterým jsem denně jezdila do práce do Jičína. Ještě jsem litovala, že jsem si pár fotek u nich neobjednala na památku a že jsem je nepozvala na chalupu. Ale autobus nečekal. Moji spolucestující v autobuse též obdivovali brka a divili se, co to dneska vezu za divné květiny! Denně jsem totiž vozila do práce ze zahrady květiny, jimiž jsem zdobila stůl při ranních RTG snímkových vizitách, které navštěvovali lékaři ze všech oddělení nemocnice.
Když o tom zážitku přemýšlím, zdá se mi, že jsem vlastně přispěla k propagaci Českého ráje a turistiky i v cizině, a že možná dodnes si ti účastníci mercedesového zájezdu do Českého ráje ukazují na fotografiích a videozáběrech ve společnosti a v rodinách tyto záběry z veselé dovolené v Českém ráji a že doporučují podívat se tam. Ovšem plovoucí hlavu s brky už tam neuvidí. To byla náhoda a dnes už je situace úplně jiná.
Zbývá konstatovat ještě jednu dobrou zprávu. Dnes jsou hráz i schody do vody pěkně upravené a těžká auta už tam nesmí jezdit. Ochránci přírody zapracovali. Ale byly to časy, když labuťák přepeřoval. Vzpomínat budu do smrti a možná, že vydám vlastním nákladem knížečku o českorajských zážitcích a o matce Přírodě, mocné čarodějce!
Související články (celkem 70)
- 14. – 16. BŘEZEN 1939. OKUPACE ČECH, MORAVY A SLEZSKA. A CO S TÍM JAKO DNES?
- ZDÁL SE MNĚ SEN… (PSÁNO K OSLAVÁM VÝROČÍ STÁTNÍHO SVÁTKU 28. ŘÍJNA 2016)
- MARTIN PŮTA: ŘÍKÁ SE, ŽE PRVNÍ MYŠLENKA JE SPRÁVNÁ. JÁ BYCH TO TROCHU POOPRAVIL: PRVNÍ MYŠLENKA, O KTERÉ MÁTE OPRAVDU ČAS PŘEMÝŠLET, JE TA SPRÁVNÁ
- NENÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA, KDY BYCH NEMĚL POCIT, ŽE TAM JE NĚKDO ZBYTEČNĚ, NEBO NEPŘIPRAVENÝ, ŘÍKÁ JOSEF UCHYTIL
- GOLGOTA ČÍHOŠŤSKÁ
- KRTEČEK ZA TO NEMŮŽE
- MŮJ VÁNOČNÍ DENÍČEK
- SHOAH. MUSLIMŠTÍ UPRCHLÍCI. EVROPA. A MY
- II. SVĚTOVÁ VÁLKA, ŠVEJK, JAN HUS A TO OSTATNÍ
- TAK JE TO V TĚCHTO DNECH 37 LET, CO JSTE ZEMŘEL. PANE PEROUTKO
- CO BYSTE TOMU ASI TAK ŘEKL, PANE SPISOVATELI
- NENÍ NEPŘÍJEMNÉ MÍT PENÍZE, ALE NENÍ TO SMYSL ŽIVOTA, ŘÍKÁ ARCHITEKT Z. EDEL
- LIDÉ SI TĚ NĚKAM ZAŠKATULKUJÍ A DÁ HODNĚ PRÁCE PŘESVĚDČIT JE, ŽE NEJSI JEN TA OD DÁLNICE, ŘÍKÁ MARTINA POKORNÁ
- KRVAVÉ ZEMĚ
- TIBET, HORÁKOVÁ A CO JSME PROŠVIHLI
- KDO JE TADY VLASTNĚ KRYSAŘ?
- ZAVŘENÁ MĚSTSKÁ SPORTOVIŠTĚ. TO NENÍ NORMÁLNÍ, ŘÍKÁ ZBYNĚK BÁČA
- KDO SE SPOJÍ S KOMUNISTOU, JE KOMUNISTOU TAKY, ŘÍKÁ TURNOVSKÝ ZASTUPITEL PETR DVOŘÁK
- DOMNÍVÁM SE, ŽE MĚSTO NEDOKÁŽE VYUŽÍVAT POTENCIONÁL, KTERÝ TADY MÁ VE SVÝCH OBČANECH, ŘÍKÁ LUKÁŠ BERNDT