Znám se s ní pár a pár let. Pokud bych měla vyjádřit slovy, jak ji vnímám, použila bych vyrovnanost a klid. A k tomu bych přidala jistotu. Pokud bych měla popsat, jak ji vidím, tak jako nenápadnou ženu menšího vzrůstu, která je stále obalená dětmi. A to doslova. Nevím proč, ale také se mi dere do kláves počítače, že je obyčejně neobyčejná. Nebo neobyčejně obyčejná? Nechám to na vás, a raději vám ji představím. Jmenuje se Ivana Dutá. A je matkou osmi dětí.
* Pocházíš z Mašova, kde s rodinou žijete?
Ne, já jsem z Mimoně od České Lípy, Olda, tedy manžel, z Bakova nad Jizerou. Takže jsme, jak se říká, náplava.
* A měla jsi ty nebo tvůj muž sourozenců víc, než bývá zvykem?
Já mám jednoho bratra. To spíš manžel, ten má tři sestry.
* Asi tušíš, proč se ptám. Vy totiž máte dětí osm, a mohu-li to tak říci, vybočujete z průměru. Vezmeme to tedy pořádku. Od prvního dítěte…
V roce 1986 se nám narodila dvojčata, kluci Petr a Olda. Byli nedonošení, u Oldy byla později diagnostikována DMO (dětská mozková obrna – pozn. aut.). Museli jsme s ním cvičit. On vlastně musí cvičit celý život. Dnes velmi úspěšně studuje vysokou školu, k tomu pracuje jako marketingový a strategický konzultant. Také působí jako hostující přednášející a doučuje studenty angličtinu a češtinu. Petr už dostudoval a pracuje.
* V průběhu dalších let následovali další tři synové.
Nejmladšímu Pavlovi je dvanáct, chodí na základní školu. Jinak už to jsou pomalu dospělí chlapi. Martin letos maturuje a Lukáše to čeká za rok.
* Na jedny rodiče starostí až dost. Pět dětí. Vy jste se ale rozhodli vzít si další dítě do pěstounské péče. Jak jste na to přišli?
Můj nápad to nebyl, přišel s tím manžel. Pracuje v Dioptře, a ta měla patronát nad dětským domovem. S kolegy tam jezdil, vozili dětem dárky, ovoce nebo co bylo v danou chvíli zapotřebí. Zároveň si s dětmi pohráli. Vyhlédl si tam holčičku a přesvědčil mě, že by se k nám do rodiny hodila. Začali jsme tedy vyběhávat papíry a absolvovali celé to kolečko, které je nutné pro osvojení dítěte. Vyhlédnutá holčička se mezitím dostala do jiné rodiny, ale svého záměru jsme se už nevzdali. Po dvou a půl letech, v roce 2005, nám byla nabídnuta Natálka.
* Dva a půl roku, to je dost dlouhá doba. Může i spoustu lidí odradit. Nezdá se ti to administrativní řízení, které osvojení dítěte z dětského domova předchází, zbytečně dlouhé?
Samotnou žádost a kolotoč s tím spojený jsme měli za sebou asi za tři čtvrtě roku. Ale následné čekání je zbytečně dlouhé. Dětem v domovech a ústavech mezitím utíká život, který by už mohly trávit v rodinách. Je to spíš legislativní problém, nejsou takzvaně právně volné, protože jejich biologičtí rodiče sice o ně nestojí, ale projevují občasný zájem, a to osvojení hodně protahuje. Stále doufám, že se to změní. Na druhou stranu, co se týká důkladného prověřování lidí, kteří žádají o osvojení dítěte, je dobře, že se hlídá, komu se dítě svěří. S tím nemám problém.
* Jak brali vaše rozhodnutí ohledně dalšího člena do rodiny vaši rodiče? Přece jen v jejich generaci to bylo mnohem vzácnější, mít dítě z dětského domova…
Oldovi rodiče to už bohužel nezažili, mí rodiče ano. A vzhledem k tomu, že moje maminka je starostlivá, volili jsme raději formu sdělit jim to na poslední chvíli. Věděli jsme, že proces osvojení trvá dlouho a chtěli jsme předejít neustálému vyptávání. Pak nám zavolali z dětského domova v Aši, že se máme přijet podívat na Natálku, a pokud budeme chtít, hned si ji odvézt. Teprve v té chvíli jsem zavolala rodičům a řekla, co se chystá. Na zpáteční cestě jsme se u nich zastavili. Rodiče přijali Natálku jedním slovem perfektně. Tatínek třeba vytáhl harmoniku a začal hrát. Natálka byla nadšená.
* Opravdu ti to nerozmlouvali?
Oni mě znají a vědí, že jsem paličatá.
* Budeme počítat děti dál. Po Natálce jste si postupně vzali další dvě holčičky. Denisku a Nikolku.
Tady by asi bylo dobré zmínit, že Natálka má snad všechny dysfunkce, které jsou. Do toho má problémy se sluchem, takže ve škole jí to tolik nejde, i když se hodně snaží. Když jsme se rozhodli pro další pěstounství a jeli si pro druhou holčičku, Denisku, v ústavu nám to rozmlouvali. V podstatě nám řekli, že to vzhledem k rozsahu jejího postižení nezvládneme. A když ji budeme chtít vrátit, ať klidně přijedeme o půlnoci, a oni si ji vezmou nazpátek. Je pravda, že Deniska se s rodinou sžívala nejdéle. Prvního půl roku se často v noci budila, byla na plínách, prakticky nekomunikovala. Bála se i třeba u dětí tolik oblíbené televizní Kouzelné školky, zalézala do kouta, plakala. Dnes je bez plín, i když nám tvrdili, že je bude mít možná celý život. Do rodiny krásně zapadla, začala mluvit ve větách. Mám z ní radost. Ta nejmladší, Nikolka, je oproti tomu moc šikovná, krásně maluje, rozezná barvy, jen musíme ještě pilovat řeč. To je asi problém všech dětí z ústavů. Chybí jim odposlech každodenní komunikace, která je běžná v rodinách, nemají slovní zásobu. Ale ona to zvládne, nic jiného jí ani nezbývá. U nás, kdo se nepere a nemluví, nepřežije.
* Pěstounská péče přináší na rozdíl od adopce jedno riziko. Stále trvající nárok biologických rodičů na dítě. Nemáš z toho strach?
Pochopitelně, že strach mám. V praxi to ale není zas tak jednoduché. Je to vždy na dohodě obou stran, také to může probíhat pod dohledem sociálních pracovnic. Já jsem zatím nic takového řešit nemusela. Co se naopak snažím řešit, jsou sourozenecké vztahy, myslím biologické. Například Natálka má sestřičku, která je také v ústavu. Jsem s tímto domovem v kontaktu, poslali nám její fotku, takže Natálka o ní ví. To proto, aby se jednou nemusely hledat v Poště pro tebe.
* Kdo je u vás doma hodný a kdo ten přísný „policajt“?
Klasika. Já zvýším hlas, nebo se na ně naštvu, samozřejmě s výsledkem nulovým. Oldu poslechnou hned, má respekt. Možná je to tím, že chodí do práce a netráví s nimi tolik času, je vzácnější. Ale je taky pravda, že na kluky byl přísnější, holky ho mají trochu omotaného, zvlášť Nikolka. Ale dovolím si malé rýpnutí. Jestli ono to nebude spíš věkem…
* Při centru Náruč v Turnově je klub, který sdružuje rodiny, které mají děti v pěstounské péči. Navštěvuješ ho?
Jednou měsíčně se scházíme, popovídáme si o svých problémech. Také se tam pořádají přednášky, výlety. Toto scházení se má ale velkou cenu hlavně pro děti, pro jejich další život. Vědí díky tomu, že nejsou samy, nejsou jediné, které nevyrůstají ve svých původních rodinách. Využiji této příležitosti a tímto poděkuji. Náruči, Kateřině Stránské a ostatním, kteří nám pomáhají.
* Mohla bys mi popsat svůj běžný den? Neodpustím si trochu černého humoru – nenudíš se, když jsi celý den doma a nechodíš do práce?
Pokud do toho běžného dne nevlítne nějaká návštěva u lékaře, logopeda a podobně, tak je to pořád dokola. Ráno děti vzbudím, nasnídáme se, umyjeme, udělám svačiny a pak je rozvážím do školky, školy. Nakoupím, musím uvařit, uklidit, a k tomu nekonečné hory prádla… Odpoledne se s dětmi učím, to zabere taky hodně času, hrajeme si, nemyslím si, že by se rytmus naší rodiny nějak výrazně lišil od jiných. Taky máme hodně zvířat, tak je musím nakrmit.
* Ano, zvířata. Nelze si nevšimnout, že v tomto ohledu jste opravdu bohatí. Běhají tu pejsci, za zády mi pokřikují papoušci, hned vedle jejich voliéry jsou dvě akvária. Kolik živočichů vlastně s vámi sdílí domácnost?
Nedávno jsme to zrovna počítali, máme devatenáct druhů.
* To je skoro dost. Dokážeš je vyjmenovat?
To je nadlouho, ale když chceš. Máme papoušky, rybičky, leguána, morčata, burunduky, králíky, slepice, tři kočky, čtyři psy – trpasličí jezevčíky, kluci mají hada, agamu vousatou, agamu kočičinskou, pralesní žabičky, dvě fretky, sklípkany, štíra, potkana, činčilu a kamerunské kozy. Ty miluje naše Deniska. Děláme si legraci, že je používá místo canisterapie. Ještě jsem zapomněla na andulky, rozely, korelu. Tak možná je těch zvířat víc. Říkala jsem ti, že to je nadlouho.
* Děkuji za rozhovor
Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz
Po skončení rozhovoru mě Ivana pozvala na prohlídku domácnosti. Nedávno si vzali hypotéku a pořídili si větší dům se zahradou. Do toho původního se už prostě nevešli. Pozvání jsem přijala. Kdy se zase dostanu do ZOO, že? A zadarmo! Spousta krásných akvárií a taky hodně postelí. Z nich jsem byla zmatená, nevycházel mi součet. Paní domu mi vysvětlila, že starší kluci už mají slečny a ty tam také bydlí. Přiznám se, že tato informace mě už opravdu z míry vyvedla, a to vydržím hodně. Mělo ale být hůř. Když mi ukazovala pokoj svého nejmladšího syna, dvanáctiletého Pavlíka, jen tak mezi řečí prohodila, že už brzy s ním bude v pokoji nový člen rodiny, chlapec. Tak nevím. Obyčejně neobyčejná nebo neobyčejně obyčejná? Já to nechám na vás. Jedno jsem si ale z návštěvy u Dutých v Mašově odnesla, to mi tedy věřte. I když jsme při svém povídání byly doma (tedy krom zvířecí havěti) samy dvě, byl tam cítit život. A bylo mi tam příjemně…
Související články (celkem 70)
- 14. – 16. BŘEZEN 1939. OKUPACE ČECH, MORAVY A SLEZSKA. A CO S TÍM JAKO DNES?
- ZDÁL SE MNĚ SEN… (PSÁNO K OSLAVÁM VÝROČÍ STÁTNÍHO SVÁTKU 28. ŘÍJNA 2016)
- MARTIN PŮTA: ŘÍKÁ SE, ŽE PRVNÍ MYŠLENKA JE SPRÁVNÁ. JÁ BYCH TO TROCHU POOPRAVIL: PRVNÍ MYŠLENKA, O KTERÉ MÁTE OPRAVDU ČAS PŘEMÝŠLET, JE TA SPRÁVNÁ
- NENÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA, KDY BYCH NEMĚL POCIT, ŽE TAM JE NĚKDO ZBYTEČNĚ, NEBO NEPŘIPRAVENÝ, ŘÍKÁ JOSEF UCHYTIL
- GOLGOTA ČÍHOŠŤSKÁ
- KRTEČEK ZA TO NEMŮŽE
- MŮJ VÁNOČNÍ DENÍČEK
- SHOAH. MUSLIMŠTÍ UPRCHLÍCI. EVROPA. A MY
- II. SVĚTOVÁ VÁLKA, ŠVEJK, JAN HUS A TO OSTATNÍ
- TAK JE TO V TĚCHTO DNECH 37 LET, CO JSTE ZEMŘEL. PANE PEROUTKO
- CO BYSTE TOMU ASI TAK ŘEKL, PANE SPISOVATELI
- NENÍ NEPŘÍJEMNÉ MÍT PENÍZE, ALE NENÍ TO SMYSL ŽIVOTA, ŘÍKÁ ARCHITEKT Z. EDEL
- LIDÉ SI TĚ NĚKAM ZAŠKATULKUJÍ A DÁ HODNĚ PRÁCE PŘESVĚDČIT JE, ŽE NEJSI JEN TA OD DÁLNICE, ŘÍKÁ MARTINA POKORNÁ
- KRVAVÉ ZEMĚ
- TIBET, HORÁKOVÁ A CO JSME PROŠVIHLI
- KDO JE TADY VLASTNĚ KRYSAŘ?
- ZAVŘENÁ MĚSTSKÁ SPORTOVIŠTĚ. TO NENÍ NORMÁLNÍ, ŘÍKÁ ZBYNĚK BÁČA
- KDO SE SPOJÍ S KOMUNISTOU, JE KOMUNISTOU TAKY, ŘÍKÁ TURNOVSKÝ ZASTUPITEL PETR DVOŘÁK
- DOMNÍVÁM SE, ŽE MĚSTO NEDOKÁŽE VYUŽÍVAT POTENCIONÁL, KTERÝ TADY MÁ VE SVÝCH OBČANECH, ŘÍKÁ LUKÁŠ BERNDT