KRVAVÉ ZEMĚ

0

Asi vás zklamu, ale nejedná se o název nového filmového trháku, i když k tomu titulek článku svádí. Je to prosté. Jedná se o knihu, kterou bych vám chtěla doporučit. Název: Krvavé země. Autor: Timothy Snyder. Podtitul: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Počet stran: 493. Počet mrtvých: Víc než 14 milionů. Krvavé země: Polsko, Bělorusko, Ukrajina, Litva, Estonsko, Lotyšsko.

A abych řekla pravdu, nevím kde začít. Ne že bych nevěděla, co chci o knize napsat, a ani výjimečně  netrpím nedostatkem podnětů či fakt a informací. Jenže – to je právě ta potíž. Je toho tolik, že prostě nevím.

Kde začít? Možná tím, že vyjádřím svou lítost nad skutečností, že nejsem polyglot. Znalost polštiny, němčiny, ruštiny a k tomu třeba ukrajinštiny by mně umožnila prostudovat učebnice dějepisu, které v těchto zemích používají studenti, a třeba bych pak věděla, jak téma uchopit. Měla bych totiž větší přehled o tom, jak se na nedávnou historii Evropy, tj. první polovinu 20. století, prostřednictvím těchto učebnic většinová společnost v té dané zemi dívá.

Možná bych mohla začít i tím, že se ukazuje, jak fatální je pro Evropu dneška tolik nevyřčeného, nepopsaného a hlavně – tolik nezdůrazněného. Příklad? Bagatelizování teroru na území tehdejšího Polska, Ukrajiny a Běloruska před II. světovou válkou, který v těchto zemích rozpoutal Stalin. Trhání Polska na dva kusy, kdy v učebnicích určených pro poválečné satelity SSSR zbylo místo jen pro nacistické Německo. Že půlku země velmi nevybíravě okupoval ještě jeden agresor, se v učebnicích ignorovalo.

Nebo že bych začala tím, že šoa – a je jedno, zdali změníme název holocaustu – byl zbabělým aktem proti jednomu etniku a stal se vlajkovou lodí a zároveň odstrašujícím příkladem toho, jak hluboko dokážou lidé s  ideologicky vymytým mozkem klesnout, jakých zvěrstev jsou schopni? A k tomu je třeba dodat, že by se u toho nemělo zapomínat na stejně zbabělé vyvražďování obyvatel krvavých zemí, přes jejichž území se převalil válečný teror třikrát. Nejprve Stalin. Pak Hitler. A pak opět Stalin. Tak třeba Bělorusů zbyla po válce trochu větší půlka. Docela drsné…

A kdybych byla u toho holocaustu – etnické čistky nebyly výsadou jen jednoho tehdejšího hegemona Evropy, ale obou. To by také nebyl špatný začátek, i když, pravda, trochu výbušný. Možná stejně výbušný, jako když mindráky zmítaná, naštěstí stále malá část evropské populace popírá programové a masové vyvražďování Židů!

A třeba by se patřilo (hned na začátku?) zamyslet se nad tím, kde se v těch krvavých zemích dneška vzalo tolik Rusů, kteří se nyní chystají buď stát se součástí Putinova Ruska, nebo se cítí upozaděni a touží alespoň po federaci či autonomii.
Nebo že bych upoutávku na knihu započala čistě filozofickou a akademickou otázkou, zda když žiji v nějaké zemi, tak jestli tím zároveň za ni nepřebírám osobní odpovědnost? A k tomu respektuji její zvyky a hranice, a pokud se mi to nelíbí, tak jdu pryč, ale rozhodně nebudu součástí takzvané páté kolony.

Jsem sice na konci, ale vlastně v počátcích. Jak jsem psala v úvodu, je toho tolik, je toho moc. Zcela na rovinu –   nejraději bych bez vytáček napsala, že i když jsem vám v průběhu let doporučila několik knižních titulů, tak u tohoto mám enormní zájem, aby si ho přečetlo co nejvíce lidí. Protože Ukrajina dneška připomíná demarkační linii. A bez znalosti toho, co bylo, těžko pochopíme, co se děje dnes, a asi i mnohem hůře odhadneme, co by mohlo přijít. Pokud se to nezastaví včas…

Bohuslava Charousková, bohuslava.charouskova@seznam.cz

Související články (celkem 70)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.