Kdo by tu pohádku neznal a kdo by neznal jejího slavného autora, Karla Čapka. Pro ty, kteří její děj už věkem trochu pozapomněli, lehce opráším paměť. Listonoš Kolbaba pod vlivem skřítků celý rok a den běhá po světě a hledá adresátku milostného dopisu. Jsme v pohádce, takže je jeho snaha korunována úspěchem. (Zda při hledání pobíral plat, nebo měl neplacené volno, bohužel Čapek neuvedl). Jedno ale jisté je. Tento velikán české literatury jistě při psaní této pohádky myslel na hodné děti. A také chtěl dozajista vzdát hold jednomu povolání, které tu je už… hodně dlouho.
To máte totiž tak. Nedávno jsem tak napůl ucha a napůl oka zachytila televizní reportáž, kde ukazovali, kterak si lidé začínají chodit vyzvedávat svou korespondenci do restaurace, obchodu, potažmo hospody. Poštovní úřady v malých obcích se v rámci úspor a malé využitelnosti zavírají a občané se rádi neradi budou muset přizpůsobit. Tento alternativní systém, tak trochu okoukaný z ciziny, má i svůj název. Franšíza. I když tato informace není nová, nedovedu vysvětlit, proč mě zrovna tato zpráva v tom ostatním moři úsporných témat tak zaujala. A asi to už nezjistím. Ale to není podstatné. Já si hlavně uvědomila, že beru poštovní doručovatelství pěkně do schránky jako absolutní samozřejmou samozřejmost. Moc si tedy nedovedu představit, že by mi tuhle absolutní samozřejmou samozřejmost chtěl najednou někdo brát. Dost možná, že jste na tom stejně jako já. Považujete svůj poštovní úřad za jistotu, která se nemění…
Kdo první vložil dopis do obálky, napsal adresu a poslal, se už zřejmě nedovíme. Co ale víme bezpečně, je, že se lidé odjakživa toužili přemísťovat a hlavně mezi sebou dorozumívat. Možná tam je ten zakopaný obratlovec. Oni prostě chtěli o sobě dát vědět, a proto se snažili poslat zprávu. Jisté je, že už ve starověkých civilizacích jako je Řecko, Sparta, Řím poměrně čile pobíhali kurýři, prošlapávali sandály nebo štvali své koně, aby zpráva jim svěřená našla včas svého adresáta. Jistě, plebs si musel na svou příležitost teprve počkat, tato služba byla drahá a ne všude dostupná. A dočkal se, i když to trvalo. V Evropě se tohoto úkolu ujal šlechtický rod Taxisů. V šestnáctém století získal právo provozovat poštovnictví. Byli to právě Taxisové, kdo začali zřizovat první poštovní spoje. A spojovali. Vídeň, Brusel, Paříž, Prahu, Varšavu a víc a víc měst. Příliš ale bohatli a tím popuzovali krále i císaře. Tak jim zatli tipec a správu nad doručováním převzaly tyto pomazané hlavy samotné. V roce 1516, to zrovna Taxisové spojili Vídeň s Bruselem, se v Anglii otevřel první poštovní úřad. A ve stejné zemi, v roce 1840, byla vydána první známka s vyobrazením královny Viktorie. Říká se jí Penny Black. O deset let později vydává první známku i Rakousko-Uhersko, a tak nějak postupně se přidává celá Evropa. V roce 1874 byla v Bernu ve Švýcarsku založena Světová poštovní unie. V městech se začínají zřizovat pošty a dopisování jen kvete. V českých zemích po vzniku první republiky přebírá správu pošt nová česká vláda a 18. prosince 1918 spatřuje světlo světa i první česká známka. Na ní autor Alfons Mucha ztvárnil, co jiného, než Hradčany. A plebs se dočkal ještě víc. Pošty už nebyly jen ve velkých a menších městech, začalo se doručovat i do oblastí, kde žili jen zapadlí vlastenci a medvědi. Pak už šlo vše tak nějak samo, počet míst, kde jste mohli poslat cokoli zabalené, se zvětšoval a zvětšoval… (Není to pravda. Tak samo to zas nešlo. Je s tímto procesem spojena velká síla, lidská energie a touha lidí spolu komunikovat).
Ne, nestuduji po večerech data, kdy se co přihodilo, abych vás posléze omračovala svými vědomostmi. Zcela jednoduše jsem zasedla k počítači, zadala do vyhledávače hesla a informace použila, později pospojovala. Nevěděla jsem prakticky nic z historie tohoto lidského snažení. Co ale vím i bez PC, je, že lidé kdysi bývali pyšní, že právě u nich je poštovní úřad. Zrovna tak, jako byli pyšní na svou železniční stanici, sokolovnu, biograf, kulturní nebo hasičský dům či nemocnici. Nebo porodnici. A rozhodně to nebrali jako absolutní samozřejmou samozřejmost. Vím, je jiná doba. Korespondence může létat vzduchem po internetových sítích, tradiční dopisy se také tolik nepíší. O Vánocích si posíláme SMS a MMS a pohledy možná už brzy skončí jen jako raritka pro sběratele. A někde je skutečně lepší, když se pošta rozveze autem, než za každou cenu udržovat poštu o jednom člověku. Také se ledacos díky novým technologiím přežilo, jako třeba ty biografy v podobě 20. století. Ale přesto…
Stojím na poště a v ruce žmoulám lístek s číslem. Na světelné tabuli umístěné nade mnou je také číslo, ale na hony vzdálené tomu mému. Ale i když jsem značně prudké povahy (geny po tatínkovi), jsem klidná. Vím, že jich je čím dál míň, těch listonošek a listonošů a ženských za přepážkami. I když lidí potřebujících jejich služby zas o tolik méně není. Také vím, že ani vedoucí pošty s tímto stavem nic neudělá. Ne že by nechtěl, ale rozhodují jiní. Nikdo se neptá, jestli chtějí doručovatelé rušit své úřady, zmenšovat počet kolegů a snižovat platy. Prošlapávají své boty a spojují. Občas poslouchají naše spílání, to když nepřinesou důchod či něco jiného tak, jak si představujeme. Ale kdo v práci nikdy nic nespletl, nebo se neomeškal, ať si svého pošťáka třeba zabije. Jsem si jistá, že přežijí všichni. A to nemluvím o tom, že zdržení je většinou důsledkem špatně udržovaných chodníků či povídání si. S námi. Adresáty.
V typicky vlastenecky laděném americkém filmu Postmen (Posel budoucnosti) i herec Kevin Costner pochopil, jak důležité pro lidstvo je dostat svou poštu, čili mít spojení s okolním světem. Náš slavný spisovatel Karel Čapek to nejen pochopil, ale ještě napsal o tomto lidském vynálezu krásnou pohádku. A tak zbývá jediné. Doufat, že to pochopí i naši politici z centra naší republiky a úředníci na vysokých státních postech. Že se má šetřit, vím konečně i bez nich. I z domova totiž dobře znám, že když mám jen na rybičky v tomatě, nemohu kupovat kaviár. Teď jde ale o to, aby tito dozajista špičkoví politici (konečně – sami jsme si je zvolili) nepřehazovali svoji letitou neschopnost na komunální rovinu, na správu měst nebo obcí, na ředitele institucí – na lidi dole. A k tomu šetření by páni volení a pomazaní měli přidat i dlouhodobou koncepci. A netýká se to jen pošt. Když to tak pozoruji, mám vážné obavy, že požáry si za chvíli budeme hasit sami, důchod se bude vyplácet jen jeden – v den úmrtí jako odměna, že už nepřekážíš, místo policie se vybudují domobrany a každý si povinně pořídí knihu známou z tzv. první republiky „Domácí lékař“. A nejspíš i porodník. Ale možná je všechno jinak a já vidím zbytečně tmavě. Co říkáte?
Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz
Související články (celkem 70)
- 14. – 16. BŘEZEN 1939. OKUPACE ČECH, MORAVY A SLEZSKA. A CO S TÍM JAKO DNES?
- ZDÁL SE MNĚ SEN… (PSÁNO K OSLAVÁM VÝROČÍ STÁTNÍHO SVÁTKU 28. ŘÍJNA 2016)
- MARTIN PŮTA: ŘÍKÁ SE, ŽE PRVNÍ MYŠLENKA JE SPRÁVNÁ. JÁ BYCH TO TROCHU POOPRAVIL: PRVNÍ MYŠLENKA, O KTERÉ MÁTE OPRAVDU ČAS PŘEMÝŠLET, JE TA SPRÁVNÁ
- NENÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA, KDY BYCH NEMĚL POCIT, ŽE TAM JE NĚKDO ZBYTEČNĚ, NEBO NEPŘIPRAVENÝ, ŘÍKÁ JOSEF UCHYTIL
- GOLGOTA ČÍHOŠŤSKÁ
- KRTEČEK ZA TO NEMŮŽE
- MŮJ VÁNOČNÍ DENÍČEK
- SHOAH. MUSLIMŠTÍ UPRCHLÍCI. EVROPA. A MY
- II. SVĚTOVÁ VÁLKA, ŠVEJK, JAN HUS A TO OSTATNÍ
- TAK JE TO V TĚCHTO DNECH 37 LET, CO JSTE ZEMŘEL. PANE PEROUTKO
- CO BYSTE TOMU ASI TAK ŘEKL, PANE SPISOVATELI
- NENÍ NEPŘÍJEMNÉ MÍT PENÍZE, ALE NENÍ TO SMYSL ŽIVOTA, ŘÍKÁ ARCHITEKT Z. EDEL
- LIDÉ SI TĚ NĚKAM ZAŠKATULKUJÍ A DÁ HODNĚ PRÁCE PŘESVĚDČIT JE, ŽE NEJSI JEN TA OD DÁLNICE, ŘÍKÁ MARTINA POKORNÁ
- KRVAVÉ ZEMĚ
- TIBET, HORÁKOVÁ A CO JSME PROŠVIHLI
- KDO JE TADY VLASTNĚ KRYSAŘ?
- ZAVŘENÁ MĚSTSKÁ SPORTOVIŠTĚ. TO NENÍ NORMÁLNÍ, ŘÍKÁ ZBYNĚK BÁČA
- KDO SE SPOJÍ S KOMUNISTOU, JE KOMUNISTOU TAKY, ŘÍKÁ TURNOVSKÝ ZASTUPITEL PETR DVOŘÁK
- DOMNÍVÁM SE, ŽE MĚSTO NEDOKÁŽE VYUŽÍVAT POTENCIONÁL, KTERÝ TADY MÁ VE SVÝCH OBČANECH, ŘÍKÁ LUKÁŠ BERNDT