Mám ráda jejich vůni a ještě raději s nimi trávím svůj volný čas, nebývá zbytečně promarněn. A také patří mezi nejoblíbenější dárky, které čas od času dostávám. Knihy. A pokud tu knihu napsal pro mne známý a oblíbený autor, jsem spokojena dvakrát. Na některé autory se dokážu i zlobit, to když nepíší a nevydávají v takovém tempu, jak bych si přála. To víte, každý rok mám narozeniny, každý rok jsou Vánoce a svátek čarodějnic. Já totiž stále čekám, píšou přece pro mě, no nemám pravdu? Mezi takové autory patří i známý publicista, historik a spisovatel Pavel Kosatík. Využila jsem proto příležitosti a při jeho nedávné návštěvě Turnova jsem ho požádala o rozhovor. K mé velké radosti a zároveň údivu mi vyhověl, i když je o něm známo, že publicitu tohoto druhu příliš nevyhledává.
* Začal jste jako autor fantastické literatury, přesněji science fiction, teprve posléze jste se zaměřil na historii a tedy na skutečné události. Přesto, když jste psal knihu o Gottwaldových mužích či rekonstruoval život Pavla Kohouta, nepřipadal jste si spíše jako autor fantasy?
Na první pohled to opravdu může vypadat, že mezi dvěma žánry nemůže být větší rozdíl. U scifi je všechno vymyšlené a od historie se naopak očekává, že to bude pravda. Jenže oba ty žánry mají jedno společné, v obou jde o vyprávění. Byl by omyl myslet si, že historické knihy jsou čistým přepisem skutečnosti. Že je možno rekonstruovat minulost přesně, jak se stala. Nikdy se nedovíme sled událostí ve všech souvislostech. Rekonstruujeme jen z těch pramenů, které se nám dochovaly, a to nikdy nejsou všechny. A hlavně si z těch dochovaných vybíráme to, co je nám k užitku a co jsme schopni pochopit svým současným rozumem. Lidé minulosti by se možná divili, že si jejich myšlenky a činy vykládáme jinak, než je oni zamýšleli.
* Do jaké míry je historie rekonstruovatelná a do jaké míry je jen subjektivní interpretací? Pokládáte si při psaní i takové otázky?
Určitě. Je důležité, aby v textu čtenář poznal, co je rekonstrukce událostí a kde autor události domýšlí. Je nutné dělat obojí. Kdybych neinterpretoval, tak by moje práce spočívala v tom, že bych pouze přetiskl dokumenty a seřadil je za sebou. Tuším, že to by vás jako čtenáře nebavilo a mě jako autora taky ne. Smysl své práce vidím v tom, že shromážděný materiál nějakým způsobem pochopím a s jakousi vnitřní naléhavostí se pokusím vyjádřit, na čem mi u toho tématu opravdu záleží, v čem je to téma pro mě osobní. Kdy došlo k nějaké bitvě, to si zjistíte i beze mne. Je ale možné, že potřebujete jiného člověka, aby vám pomohl propojit vás s lidmi, kteří žili v dávné době. Přijdete třeba na to, že si lidé před osmdesáti lety kladli stejné základní otázky jako my, což je velké povzbuzení. Plyne z toho, že svět se zase tak moc nezhoršuje a každá nová generace se vlastně musí postavit ke stejným problémům, jako jejich předkové. Jestli obstojí, či ne, to už je jiná otázka.
* Svá témata si vybíráte spíše jako historik, nebo spíše jako publicista? Nelze přehlédnout, že se často soustřeďujete na témata společensky přitažlivá – Peroutka, Jan Masaryk – na druhé straně ovšem i na zdánlivě okrajová jména, jako jsou Svatopluk Sulek anebo Přemysl Pitter. Co rozhoduje o vašem výběru? Je to společenská poptávka, nebo vaše vnitřní nutkání?
Nemůžete dopředu vědět, po čem je nebo bude poptávka. Není to tak, že bych si témata nebo osobnosti vybíral. Materiál, kterým se chci zabývat, mě musí přesvědčit, musím mu věřit. Pak se často přistihnu, že už vlastně píšu. To téma vás prostě musí přesahovat, být lepší než vy, musí vás nutit k odpovědi na otázku, kdo jste vy sama.
* Jste původem z Boskovic na Moravě. Máte tam jednoho velmi známého rodáka, kardinála Tomáše Špidlíka. O něm jste, coby tématu pro další knihu, nepřemýšlel?
Kardinál Špidlík je velmi respektovaná, bohužel však zároveň i českou společností nedoceněná osobnost. Jeho téma je téma víry. A věřte mi, to je téma nejtěžší. Zatím bych nenašel odvahu o něm psát. Jedná se o mystiku, o hloubku a sílu jeho víry, o které vím v jeho případě jen velmi málo. A vy do té víry musíte nejdřív proniknout, dlouho se v ní pohybovat a teprve poté zjistíte, jestli máte právo o něčem takovém psát. Nejde si říci, že tato osobnost je zajímavá a začít rovnou něco vytvářet. Tak to nefunguje.
* Rekonstruujete v biografiích historii, a tedy připisujete dějinám hodnoty. Vybíráte si podle toho témata svých knih?
Mnohem víc mě baví psát o kladných událostech a osobnostech, i když to je těžší. Tak trochu mě irituje, kolik knih vychází kupříkladu o Hitlerovi, gestapu, nacistech. Nechce se mi věřit, že je takový zájem z řad čtenářů právě o historii z této doby. A trochu se bojím, že v pozadí toho zájmu je zájem o násilí.
* Volíte tedy raději kladnější osobnosti…
Zdá se mi, že je důležité o nich psát. Jednak, jak už jsem uvedl, je to větší výzva co do obtížnosti zpracování. Nemůžete moralizovat, nesmíte psát celou knihu jen o tom, jak hlavní hrdina pomáhal lidem. Čtenář se v tom musí rozpoznat, a to i za předpokladu, že sám nepomáhá. Ale třeba ho to může začít motivovat k podobnému kladnému druhu přemýšlení. O to myslím jde. Přenést to dobré na čtenáře.
* Vystudoval jste práva a stal se publicistou či spíše historikem. Do jaké míry vaše původní vzdělání, tedy absolutorium práv, ovlivňuje vaše přemýšlení o dějinách, shromažďování a vyhodnocování důkazů a způsob výstavby obžaloby či obhajoby vašich „klientů“?
Automaticky předpokládáte, že vzdělání má na psaní zásadní vliv. Tím si ale nejsem tak jistý, kdo chce psát, ten musí hlavně hodně číst, a dobré autory. Práva jsem studoval za minulého režimu a s úlevou jsem je opustil, nenašel jsem se v nich. Možná pro velké množství politiky, která v nich tenkrát byla obsažená. Obecně ale i tenkrát se ten základ práva, mám na mysli římsko-právní systematiku, která je nezničitelná, vyučoval. Možná, že ta představa řádu ve mně od té doby je. Spíš než vzdělání mě ale ovlivnily jiné věci. Po roce 1990, když jsem začal psát, jsem měl veliké štěstí. Krátce po sobě jsem poznal a sblížil se s několika výbornými historiky, kteří mě hodně naučili. A to s Antonínem Klimkem, Zbyňkem Zemanem a Karlem Kaplanem. Měl jsem tenkrát nezřízenou ambici, aby právě je bavilo číst mé knihy. A opravdu mi časem, každý v jiné souvislosti, řekli, že to není špatné. Od té doby už jako autor od nikoho jiného nic nežádám.
* Je historické téma, na které byste si netroufl?
Pokud bych měl psát například o době Jana Lucemburského, určitě by to nešlo. Chybí mi znalost středověké francouzštiny, švabachu, je to o vzdělanostní výbavě. Specializace na určité historické období má svůj smysl.
* Proto volíte pro svoji tvorbu 20. století, o kterém máte nejvíce znalostí a informací?
Ve dvacátém století je pro mě nejvíce věcí k řešení. Troufám si tvrdit, že je záhadné, zvlášť u nás v Čechách. Je přece zapotřebí řešit otázky typu, co se to s námi přihodilo za těch posledních sto let. Zdá se mi, že to nejzáhadnější, například to, proč se tady stále nedaří politika, proč jsme nespokojení, má své kořeny v nedávné minulosti. Když se to nepodaří rozkrýt, budeme stále dokola řešit stejné problémy. My máme v naší zemi všechny demokratické instituce: parlament, vládu, nezávislou justici, média a tak dále. Ve všech těchto oborech lidé pracují, a mnozí dobře. Ale nefunguje to, my tomu systému ve skutečnosti moc nevěříme. Jenže instituce, kterým lidé nevěří, nemají smysl. Nemůžeme říkat demokracie něčemu, kde lidé nevěří základním pilířům. To je formální demokracie.
* Jako historik, předpokládám, sledujete i současné celosvětové dění. Nezdá se mi, že by se nějak uplatňoval známý citát: Historie, matka moudrosti. Jak to vidíte vy?
Znám ten citát, ale vykládáme si ho správně? Byl myšlen autoritativně, nebo si z nás tou větou někdo chtěl udělat legraci? To by přece bylo velmi jednoduché, kdyby z historie plynulo nějaké poučení. Každý den se přece spíš přesvědčujeme, kolik lidí je nepoučitelných.
* Ale mnoho věcí se opakuje.
To ano, ale musí se tomu rozumět. A to je těžké.
* Co dál? Kam se chce autor Pavel Kosatík vydat? Nezačne třeba psát román?
Doznávám se, román mám rozepsaný asi patnáct let. Ročně přibývá vždycky tak pět, šest stránek. A o čem je? O lásce, o velmi intenzivní lásce. A protože se můj náhled na ni s lety mění, tak se mění trochu i to psaní. Uvidíme, jak to dopadne.
* Děkuji za rozhovor.
Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz
Publicista a spisovatel JUDr. Pavel Kosatík (*1962) se zabývá převážně novodobou českou historií. Je autorem více než desítky knih: Život Olgy Havlové, Jan Masaryk – pravdivý příběh, Devět žen z Hradu, Fenomén Kohout, Sulek maluje, Sám proti zlu – Život Přemysla Pittra aj. Za knihu Ferdinand Peroutka – Pozdější život obdržel Cenu Toma Stopparda, mimoto je držitelem Ceny Ferdinanda Peroutky ad.
Související články (celkem 70)
- 14. – 16. BŘEZEN 1939. OKUPACE ČECH, MORAVY A SLEZSKA. A CO S TÍM JAKO DNES?
- ZDÁL SE MNĚ SEN… (PSÁNO K OSLAVÁM VÝROČÍ STÁTNÍHO SVÁTKU 28. ŘÍJNA 2016)
- MARTIN PŮTA: ŘÍKÁ SE, ŽE PRVNÍ MYŠLENKA JE SPRÁVNÁ. JÁ BYCH TO TROCHU POOPRAVIL: PRVNÍ MYŠLENKA, O KTERÉ MÁTE OPRAVDU ČAS PŘEMÝŠLET, JE TA SPRÁVNÁ
- NENÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA, KDY BYCH NEMĚL POCIT, ŽE TAM JE NĚKDO ZBYTEČNĚ, NEBO NEPŘIPRAVENÝ, ŘÍKÁ JOSEF UCHYTIL
- GOLGOTA ČÍHOŠŤSKÁ
- KRTEČEK ZA TO NEMŮŽE
- MŮJ VÁNOČNÍ DENÍČEK
- SHOAH. MUSLIMŠTÍ UPRCHLÍCI. EVROPA. A MY
- II. SVĚTOVÁ VÁLKA, ŠVEJK, JAN HUS A TO OSTATNÍ
- TAK JE TO V TĚCHTO DNECH 37 LET, CO JSTE ZEMŘEL. PANE PEROUTKO
- CO BYSTE TOMU ASI TAK ŘEKL, PANE SPISOVATELI
- NENÍ NEPŘÍJEMNÉ MÍT PENÍZE, ALE NENÍ TO SMYSL ŽIVOTA, ŘÍKÁ ARCHITEKT Z. EDEL
- LIDÉ SI TĚ NĚKAM ZAŠKATULKUJÍ A DÁ HODNĚ PRÁCE PŘESVĚDČIT JE, ŽE NEJSI JEN TA OD DÁLNICE, ŘÍKÁ MARTINA POKORNÁ
- KRVAVÉ ZEMĚ
- TIBET, HORÁKOVÁ A CO JSME PROŠVIHLI
- KDO JE TADY VLASTNĚ KRYSAŘ?
- ZAVŘENÁ MĚSTSKÁ SPORTOVIŠTĚ. TO NENÍ NORMÁLNÍ, ŘÍKÁ ZBYNĚK BÁČA
- KDO SE SPOJÍ S KOMUNISTOU, JE KOMUNISTOU TAKY, ŘÍKÁ TURNOVSKÝ ZASTUPITEL PETR DVOŘÁK
- DOMNÍVÁM SE, ŽE MĚSTO NEDOKÁŽE VYUŽÍVAT POTENCIONÁL, KTERÝ TADY MÁ VE SVÝCH OBČANECH, ŘÍKÁ LUKÁŠ BERNDT