Možná mi dají maminky odrostlejších dětí za pravdu. Je to velký rozdíl – mateřská dovolená před dvaceti lety a dnes. Mateřská (tu dovolenou k tomu asi vymyslel nějaký politik) se trávívala v domácnosti, kdo měl, tak na zahradě, kdo neměl, tak v parku. Občas proběhly návštěvy kamarádek s podobně starými dětmi. Zvlášť na vesnicích byla izolace téměř dokonalá. A to nemíním hodnotit rozdíly ve výši příspěvku, i když jsou skutečně markantní, jde mi spíš o možnosti trávení času v tomto tolik důležitém období jak pro dítě, tak pro rodiče… Pár měsíců poté, co se mi narodila nejmladší dcera, jsem byla oslovena jednou z členek nově vzniklého občanského sdružení Náruč, abych přišla mezi ně. „Proč?“ říkala jsem si. Nějak jsem nikdy nepřišla na chuť organizované zábavě, také společnost si ráda vybírám sama. K tomu jsem už měla čtyři děti a času opravdu málo. Odmítla jsem. Ale přece jen trošku s pocitem, že mi možná ujel vlak. Víc jsem to ale v tom všednodenním shonu neřešila.
Tak, jak rostla má dcera, rostla i Náruč. Dnes je to nejvyhledávanější občanské sdružení v Turnově. A protože jsem kdysi to pozvání nepřijala, pozvala jsem se po těch letech sama. A ptala se Petry Houškové, jedné ze zakladatelek a nynější předsedkyně sdružení:
* Vznik vašeho sdružení se datuje rokem 2000. Sama jste děti neměla, tak kde se vzala ta prvotní myšlenka založit centrum pro rodiče a děti?
V té době jsem končila vysokou školu, k tomu jsem si přibrala další obor, který se týkal výchovy a vzdělávání. Také jsem se seznámila s podobně zaměřenými lidmi, kteří byli aktivní v různých spolcích anebo právě v mateřských centrech. Díky těmto novým kontaktům jsem se dostala v létě 1999 do Holandska na stáž. Obcházeli jsme tam zařízení postavená na principech podobných dnešní Náruči. Pomalu uzrál čas začít praktikovat teorii v praxi, chtěla jsem vše zúročit.
* Začátky, tak jako u většiny projektů, byly zřejmě náročné. Kdy jste začala mít pocit, že sdružení překročilo pomyslnou čáru utváření a nastal čas na profesionalitu?
Mám dojem, že to, co nám trvalo třeba tři roky, dnes urazí podobné zařízení za rok. Jednak je to šířkou informovanosti o takovýchto centrech a v neposlední řadě i poptávkou. Dříve jsme museli rodiny s dětmi vyhledávat sami, dnes je situace opačná. Rodiče se chodí ptát, co nabízíme.
Zásadní změna u nás nastala v roce 2002, kdy jsme přijali prvního zaměstnance. Dalším velkým skokem byla účast v projektu financovaném z evropských peněz, který se začal připravovat v roce 2005. Nejspíš se i hodně projevilo ve fungování Náruče to, že jsem v témže roce nastoupila na mateřskou, nemusela jsem chodit do práce, tudíž se centru mohla věnovat víc.
* Setkala jste se v počátcích vzniku centra s nedůvěrou? Třeba u vlastní rodiny, široké veřejnosti nebo úředníků? Přece jen před deseti lety byla mateřská centra velkou neznámou, zvlášť na menším městě.
Nevzpomínám si na žádnou negativní reakci, nebo že by mě někdo zrazoval a říkal, co to máš za bláznivý nápad, pro koho to bude a tak. Na úřadech to bylo podobné. Když jsem slyšela z jiných center, jak s nimi obce nechtějí spolupracovat, byla jsem v Turnově mile překvapená. Ne, neměla jsem s tímto problémy. Nikdo přede mnou dveře nezavřel.
* Co vy a rodina? Máte malé děti ve věku čtyři a jeden a půl roku, nemíváte výčitky, že s nimi nejste víc doma?
Taková ta maminka v domácnosti opravdu nejsem. Zároveň si ale nemyslím, že by to bylo na škodu a moje děti nějak strádaly. Podle mě je pro ně důležitá hlavně spokojená maminka. A já jsem prostě typ ženy, pro kterou jsou samozřejmě její děti na prvním místě, ale současně je ráda, pokud může pomáhat a být prospěšná svému okolí. A pak, moje děti mají díky tomu tu výhodu, že mohou víc času trávit s tatínkem. S ním zažijí zase jiné věci než s maminkou, která by s nimi byla celé dny.
* Zpět k Náruči. Jaký je poměr maminek a tatínků doprovázejících k vám děti?
Určitě je víc maminek, ale zase – je to jiné než třeba před dvěma lety. Dnes k nám tatínkové zavítají již častěji. Chodí občas na dopolední akce, vyzvedávají děti, když se jde maminka třeba učit angličtinu, přicházejí i sami s dětmi, vodí děti na kroužky a tak podobně.
* Co babičky a dědové?
S těmi je to horší. Tato generace je ještě v aktivním věku, chodí do práce, věnuje se svým zálibám. Trend z našeho dětství, tedy babiček pečujících o malá vnoučata, už není takový. Prarodiče také nemají tu přímou zkušenost, za nich žádná mateřská centra nebyla. Já za třicet let, pokud budu mít vnoučata, už budu vědět, co v podobných zařízeních hledat.
* Za deset let, co existujete, se mnohé změnilo, děti vyrostly. Vrací se k vám ty, co začátky Náruče zažily?
Máme už první dítě v tanečních, když jsme začínali, byly mu čtyři roky. Že by se ale děti spontánně vracely, to ne. Ta proluka je dlouhá, dítě k nám chodí do předškolního věku, pak kontakt dost často končí. Teprve teď, co máme lepší prostorové zázemí, začínáme pracovat i s kategorií školních dětí a vymýšlíme pro ně zájmové kroužky. Postupně, jak se rozvíjí aktivita Náruče, tak rozšiřujeme i věkové skupiny. Priorita věku od jednoho do čtyř let zůstává, nicméně hledáme další možnosti.
* A třeba za deset let budete pracovat se studenty…
Jedním z našich cílů je, aby k nám chodili studenti jako dobrovolníci, zejména ti, kteří budou chtít pracovat s dětmi. Čili studovat speciální pedagogiku, psychologii. I povědomí o dobrovolnictví se pomalinku zlepšuje, takže odpovídám ano, není to nereálné…
* Z vašich internetových stránek vím, že vybíráte členské příspěvky, máte zpoplatněné kurzy. Jak získáváte další peníze?
Těžce. Je to vlastně celoroční hledání zdrojů. Skončí jedno vyhledávací grantové období s tím, že máme prostředky na daný rok, a už od února se začne znovu a hledají se zdroje na další rok. Každý nový kalendářní rok je jedna velká neznámá. Nevíme přesně, co bude, a jestli vůbec něco bude.
* Máte velkou návštěvnost, měsíčně k vám přijde kolem tisícovky lidí. Kromě sídla v sokolovně ve Skálově ulici provozujete ještě odloučené pracoviště v Hasičárně v Daliměřicích. Kam se budou vaše aktivity dál ubírat?
Každým druhým rokem zpracováváme strategický plán. Je totiž potřeba se nad činností zamýšlet a určovat si strategii dalšího vývoje. Tuto práci nelze dělat nahodile, stylem tak fajn, něco budeme tvořit. Je potřeba mít jasné cíle a ty potom plnit. Docela jistě bychom chtěli rozšířit naši cílovou skupinu, také víc využít prostory, které máme v sokolovně.
* Co říkáte na nové rozhodnutí vlády o zařazení dvouletých dětí do mateřských škol? Nepatří tak malé děti spíše do jeslí? Navíc chybí kapacity v samotných mateřských školách. Neuvažovala jste o nějaké formě rozšíření právě tímto směrem?
Rozhodnutí vlády je podle mého hledání nějakého řešení v situaci, kdy byl zaveden model vícerychlostního čerpání rodičovské dovolené. Na tento model pak měl navazovat i systém péče o děti. K tomu však již nedošlo, a tak se setkáváme s reálným problémem u matek, které si zvolily rychlou dvouletou variantu a nyní řeší, kam s dítětem po jejím ukončení. Před dvěma lety, za bývalého ministra Nečase, byl na ministerstvu práce a sociálních věcí připravený takzvaný prorodiný balíček, jehož součástí byla i koncepce služeb pro rodinu a péče o děti. Mluvilo se o vzájemné rodičovské pomoci, o vytvoření miniškolek. Pak se ale změnila vláda, balíček někde usnul na stole. Uvidíme po volbách, kam se problém posune.
* A otázka jeslí?
Jesle jako takové určitě nepodporuji a není to ani myšlenkový záměr, nebo chcete-li, zaměření mateřských center, aby rozdělovaly maminky od dětí. Naším cílem primárně je nabízet aktivity pro společné trávení času rodičů a dětí. Co se týká poptávky po službách typu hlídání dětí, tato možnost zde je. Náruč nabízí hravé dopoledne, které je určeno dětem v předškolkovém věku. Děti se tu připravují velmi pozvolna na to, že nebudou pořád s mamkou, zvykají si na kolektiv a na vstup do mateřské školky.
* Co hlídací služby?
O tom, že bychom začali více fungovat jako hlídací agentura, jsme neuvažovali. Nabídky na hlídání dětí jsou zatím spíše individuální a výjimečnou záležitostí.
* Nemohu se zbavit dojmu, že mateřská dovolená je velmi zpolitizované téma. Vezmu-li v úvahu dobu před dvaceti a více lety, považovalo se za samozřejmost, že když má rodina nového člena, půjde životní standard lehce dolů. Dnes je to hlavní téma politických stran, slibují modré z nebe… Jak vnímáte mateřskou dovolenou vy?
Osobně jsem naprosto spokojená. Když srovnám možnost placené délky rodičovské dovolené u nás a v zahraniční, pak jsou naše podmínky výborné. Jsem na mateřské čtyři roky a na nic si nestěžuji. Nebránila bych se jejímu pokračování. Snažím se využívat nabídky a příležitosti, které jsou kolem nás. Je tu široká škála informací o dětech a rodině v literatuře, na internetu, v mateřských centrech. Existují projekty na slaďování rodiny a profesního života, možnosti zvyšovat si počítačovou gramotnost, učit se jazyky, aby se maminky po mateřské nebály nástupu do zaměstnání. Já sama jsem za ty čtyři roky načerpala tolik informací, znalostí a zkušeností pro sebe, jako kdybych vystudovala další vysokou školu. Maminka, která chce být aktivní, má spoustu možností, jak využít čas pro dítě, pro sebe, pro oba.
* Originální otázka na závěr. Baví vás to?
Stoprocentně, jinak bych práci v neziskovce nemohla dělat.
Děkuji za rozhovor.
Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz
Tak to by bylo.
Při tomto povídání jsem si uvědomila, že mi žádný vlak neujel. Možná nebyla ta správná doba, možná jsem vychovaná jinak a v jiné době. Ale můžu přijít. Jednou. Až nastane ten správný čas. S vnoučaty. A zkusím si to užít. Na shledanou.
Související články (celkem 70)
- 14. – 16. BŘEZEN 1939. OKUPACE ČECH, MORAVY A SLEZSKA. A CO S TÍM JAKO DNES?
- ZDÁL SE MNĚ SEN… (PSÁNO K OSLAVÁM VÝROČÍ STÁTNÍHO SVÁTKU 28. ŘÍJNA 2016)
- MARTIN PŮTA: ŘÍKÁ SE, ŽE PRVNÍ MYŠLENKA JE SPRÁVNÁ. JÁ BYCH TO TROCHU POOPRAVIL: PRVNÍ MYŠLENKA, O KTERÉ MÁTE OPRAVDU ČAS PŘEMÝŠLET, JE TA SPRÁVNÁ
- NENÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA, KDY BYCH NEMĚL POCIT, ŽE TAM JE NĚKDO ZBYTEČNĚ, NEBO NEPŘIPRAVENÝ, ŘÍKÁ JOSEF UCHYTIL
- GOLGOTA ČÍHOŠŤSKÁ
- KRTEČEK ZA TO NEMŮŽE
- MŮJ VÁNOČNÍ DENÍČEK
- SHOAH. MUSLIMŠTÍ UPRCHLÍCI. EVROPA. A MY
- II. SVĚTOVÁ VÁLKA, ŠVEJK, JAN HUS A TO OSTATNÍ
- TAK JE TO V TĚCHTO DNECH 37 LET, CO JSTE ZEMŘEL. PANE PEROUTKO
- CO BYSTE TOMU ASI TAK ŘEKL, PANE SPISOVATELI
- NENÍ NEPŘÍJEMNÉ MÍT PENÍZE, ALE NENÍ TO SMYSL ŽIVOTA, ŘÍKÁ ARCHITEKT Z. EDEL
- LIDÉ SI TĚ NĚKAM ZAŠKATULKUJÍ A DÁ HODNĚ PRÁCE PŘESVĚDČIT JE, ŽE NEJSI JEN TA OD DÁLNICE, ŘÍKÁ MARTINA POKORNÁ
- KRVAVÉ ZEMĚ
- TIBET, HORÁKOVÁ A CO JSME PROŠVIHLI
- KDO JE TADY VLASTNĚ KRYSAŘ?
- ZAVŘENÁ MĚSTSKÁ SPORTOVIŠTĚ. TO NENÍ NORMÁLNÍ, ŘÍKÁ ZBYNĚK BÁČA
- KDO SE SPOJÍ S KOMUNISTOU, JE KOMUNISTOU TAKY, ŘÍKÁ TURNOVSKÝ ZASTUPITEL PETR DVOŘÁK
- DOMNÍVÁM SE, ŽE MĚSTO NEDOKÁŽE VYUŽÍVAT POTENCIONÁL, KTERÝ TADY MÁ VE SVÝCH OBČANECH, ŘÍKÁ LUKÁŠ BERNDT