A jsou tu. Květnové dny, kdy si naše země a s ní celá Evropa připomene 66. výročí osvobození od fašistické zvůle. Patří se to slavit. A oslavovat. Hrdiny, kterých naše země rozhodně neměla málo. Lidskou touhu po svobodě, sounáležitost mezi národy a s tím spojenou solidaritu. Není málo událostí z té pohnuté doby, které by si zasloužily zvěčnit slovem, a není málo lidských osudů, které bychom neměli nechat bez vzpomínky zapadat prachem.
Stačí si prohlédnout dobové fotografie a nemůže nám ta euforická nálada z ukončení válečného běsnění uniknout. Rozesmátí lidé, kteří tančí s vojáky přinášejícími svobodu. Tanky ozdobené šeříky, které jakoby voněly ještě dnes. Na těch fotografiích jsou rozkvetlé stromy. A naděje…
A já si přijdu namísto oslavné úvahy s kolaborací. Takové „fuj“ slovo. Esence zla, podlosti, vlastizrady, nečestnosti. Slovo převzaté z francouzštiny a usazené do české země právě za druhé světové války. Slovo, které i když se neřadí mezi sprosté nadávky, patří mezi nejsprostší.
Kolaborace má a měla různé formy. Lze jen stěží stanovit přesnou hranici, kde končí nedobrovolná či vynucená spolupráce a začíná kolaborace z přesvědčení, aktivní a činorodá. Prolíná a prolínala všemi vrstvami společnosti bez rozdílu. S německými okupanty spolupracovali lidé lační majetku, kariéristé i ti bez pevného charakteru. Zbabělci či tací, kterým byla existence národa lhostejná. Ať už byly pohnutky ke kolaboraci a donášení jakékoli, podle některých měl za druhé světové války kvést proněmecký aktivismus v naší zemi skoro jako ty šeříky v květnu 1945. Tedy, traduje se tak. Ucelený obraz nemají sestavený historikové ani politologové. Není žádným tajemstvím, že se v hodnocení kolaborace na našem území, a to hlavně jejího množství v porovnání s jinými zeměmi Evropy, rozcházejí. Pochopitelně, jsou fakta a události, se kterými se hnout nedá. A také existovali oni kolaboranti, o tom není pochyb.
Například lidé jako Emanuel Moravec nebo Karel Čurda jsou kolaborační „osobnosti“, mnohokrát literárně zpracované, popsané a hodnocené. Zastavme se třeba u Emanuela Moravce. Legionář, důstojník. Když zemřel T. G. Masaryk, stál u jeho rakve čestnou stráž. Prezidenta Beneše vyzýval, abychom v roce 1938 bojovali a Mnichovskou dohodu (takovou první kolaboraci namířenou na naší zemi od spojenců) odsuzoval. Pak do republiky přišel „Germán“ a všechno bylo jinak. Stal se ministrem školství a lidové osvěty, hajloval jak o život a byl horší než samotní okupanti. Obrat, který se dá jen těžko pochopit a přitom si neklást otázku, zda byla někde ještě větší kolaborantská bestie. Těžko soudit. Možná že v protektorátu Čechy a Morava byl největší. Ale v porovnání s Evropou? A dá se to srovnávat?
Naše republika za druhé světové války nebyla chudá na hrdiny, čestné lidi, vlastence. Patřilo by se na ně vzpomenout alespoň v těchto květnových dnech, když jinak není čas. A je myslím jedno, jestli dáme květinu k hrobu bezejmenného, nebo se zúčastníme pietní akce. Není proč se stydět ani za to, že na svůj dům vyvěsíme vlajku naší země.
Také si můžeme přečíst knihu, která by nám trochu poodhalila události, morální sílu nebo naopak selhání lidí, kteří se snažili obstát či přežít. Nebo jen zbohatnout. Z toho množství knih si vám dovolím jednu nabídnout. Autorem je Michael Borovička a vydalo ji nakladatelství Paseka. Nese název „Kolaboranti 1939 – 1945“. Je v ní velmi podrobně zachyceno sedm životních příběhů nechvalně slavných evropských kolaborantů, takových „vlasteneckých zrádců“. Je o mužích, kteří se ucházeli o nejvyšší posty v Evropě okupované Němci za cenu zrady na vlastním národu. Naši zemi v této knize reprezentuje právě Emanuel Moravec, ale své zástupce v ní má i Francie, Slovensko, Norsko, Belgie… Paradoxně si možná při četbě této knihy uvědomíte, že to s tou českou kolaborací nebylo tak horké, jak si někdy sami namlouváme. Anebo nám to namlouvají jiní.
A možná by se ještě hodilo vysvětlit, proč vám právě takovou knihu o takových lidech doporučuji. Nebylo by snad vhodnější nabídnout nějakou literaturu o hrdinech a raději na ně napsat oslavnou úvahu? To máte tak. Slavit a oslavovat se patří, o tom není sporu. Ale je i vhodné si připomenout známou pravdu. A to, že není těžké být slušným člověkem v časech klidu, míru a prosperity. Charakter člověka ale prověří teprve krizová situace.
Myslím, že letos zase pokvetou…
Bohuslava Charousková, bohuslava.charouskova@seznam.cz
Související články (celkem 70)
- 14. – 16. BŘEZEN 1939. OKUPACE ČECH, MORAVY A SLEZSKA. A CO S TÍM JAKO DNES?
- ZDÁL SE MNĚ SEN… (PSÁNO K OSLAVÁM VÝROČÍ STÁTNÍHO SVÁTKU 28. ŘÍJNA 2016)
- MARTIN PŮTA: ŘÍKÁ SE, ŽE PRVNÍ MYŠLENKA JE SPRÁVNÁ. JÁ BYCH TO TROCHU POOPRAVIL: PRVNÍ MYŠLENKA, O KTERÉ MÁTE OPRAVDU ČAS PŘEMÝŠLET, JE TA SPRÁVNÁ
- NENÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA, KDY BYCH NEMĚL POCIT, ŽE TAM JE NĚKDO ZBYTEČNĚ, NEBO NEPŘIPRAVENÝ, ŘÍKÁ JOSEF UCHYTIL
- GOLGOTA ČÍHOŠŤSKÁ
- KRTEČEK ZA TO NEMŮŽE
- MŮJ VÁNOČNÍ DENÍČEK
- SHOAH. MUSLIMŠTÍ UPRCHLÍCI. EVROPA. A MY
- II. SVĚTOVÁ VÁLKA, ŠVEJK, JAN HUS A TO OSTATNÍ
- TAK JE TO V TĚCHTO DNECH 37 LET, CO JSTE ZEMŘEL. PANE PEROUTKO
- CO BYSTE TOMU ASI TAK ŘEKL, PANE SPISOVATELI
- NENÍ NEPŘÍJEMNÉ MÍT PENÍZE, ALE NENÍ TO SMYSL ŽIVOTA, ŘÍKÁ ARCHITEKT Z. EDEL
- LIDÉ SI TĚ NĚKAM ZAŠKATULKUJÍ A DÁ HODNĚ PRÁCE PŘESVĚDČIT JE, ŽE NEJSI JEN TA OD DÁLNICE, ŘÍKÁ MARTINA POKORNÁ
- KRVAVÉ ZEMĚ
- TIBET, HORÁKOVÁ A CO JSME PROŠVIHLI
- KDO JE TADY VLASTNĚ KRYSAŘ?
- ZAVŘENÁ MĚSTSKÁ SPORTOVIŠTĚ. TO NENÍ NORMÁLNÍ, ŘÍKÁ ZBYNĚK BÁČA
- KDO SE SPOJÍ S KOMUNISTOU, JE KOMUNISTOU TAKY, ŘÍKÁ TURNOVSKÝ ZASTUPITEL PETR DVOŘÁK
- DOMNÍVÁM SE, ŽE MĚSTO NEDOKÁŽE VYUŽÍVAT POTENCIONÁL, KTERÝ TADY MÁ VE SVÝCH OBČANECH, ŘÍKÁ LUKÁŠ BERNDT