Učebna literárně-dramatického oboru turnovské ZUŠky v jednom pošmourném lednovém podvečeru. Na zkoušku vlastní divadelní hry Naštěkaná se připravuje pět známých turnovských dam v tom nejlepším věku. Když měla tato hra v prosinci 2006 v nabitém turnovském divadle premiéru, teprve naplno vstupovaly do dospělého života. Narodily se jim první děti, jejich profesní dráha měla za sebou jen pár let. Tehdy se poprvé sešly s tím, že nechtějí být jen na „mateřské“. Naštěkanou společně napsaly a nazkoušely za tři měsíce. Spěchaly. Prý hlavně proto, aby si Alča, když byla v té době jediná opravdu těhotná, zahrála ještě do premiéry. Podařilo se, porodila až několik týdnů poté. V pátek 17. ledna bude mít Naštěkaná derniéru. Jak shrnula Gábina, je to hlavně proto, že „padesátky“ už dost obtížně budou hrát těhotné naivky.
Divadelní soubor Nakafráno: Kateřina Doubravová, Michaela Kunetková, Gabriela Šťastná-Holbová, Alena Tomášová, Romana Hába Zemenová.
„Vzniklo to na jednom večírku u ohýnku u Háby, oznamovala jsem jim, že jsem těhotná, a tak s divadlem končím. Ony tehdy oponovaly, že to tedy ne, že je to naopak nový začátek. Začaly jsme psát a Naštěkaná byla rychle na světě,“ přibližuje Alenka.
Přišla premiéra a s ní velké očekávání. „Vůbec jsme netušily, do čeho jdeme. První signál, že by se to mohlo líbit, byla reakce divadelního technika Honzy Hrubého, který se celé zkoušky smál. Pozvaly jsme kamarády a čekaly. Nakonec bylo vyprodáno a ohlasy byly takové, že hned bezprostředně na to jsme divadlo vyprodaly opakovaně,“ konstatuje Hába. A všechny se shodují, že kdyby tehdy do divadla na premiéru dorazilo deset lidí, tak žádné pokračování nikdy nebylo.
Naštěkanou si zahrály na desítkách míst v blízkém a vzdálenějším okolí – v Liberci, Železném Brodě, Jilemnici, Desné, Praze… Vrcholem byla celostátní přehlídka v Třebíči, kde jejich pojetí moc porota nepochopila, ale známý divadelní kritik prof. Jan Císař napsal, že přesně takhle má vypadat moderní autorské divadlo, že mají „textappeal“.
Alenka nakonec dostala i cenu za herecký výkon, předtím se ale porota dotazovala, zda je opravdu tak „blbá“, nebo to jen hraje.
Perličkou je, že se objevila parta čtyř turnovských mužů, kteří chtěli hrát vlastní verzi Naštěkané, která by se odehrávala ve fotbalové šatně a v hospodě. Nepovedlo se to ale dotáhnout do konce. A ještě jedna zajímavost se týká jejich první hry. Je až těžko uvěřitelná, přesto pravdivá. Naštěkaná byla totiž ukradena! To si jeden nejmenovaný divadelník na severu Čech hru opsal a doplnil o vulgarismy, a dokonce se hrála na veřejnosti, i když autorky s tímto necitlivým zásahem nesouhlasily a požadovaly její stažení. Na právní spor ale nedošlo. Hra neměla takový úspěch, jak si asi autor myslel. My si můžeme říct, že to dá logika věci, protože to hrál někdo, kdo ke hře neměl ten správný vztah. Nicméně tato historka o něčem svědčí – úspěch Naštěkané výrazně překročil hranice regionu!
„V prvních letech to byla radost, vyprodané sály a divadla, v Turnově jsou lidé, kteří Naštěkanou viděli možná desetkrát. Vždycky mě na tom bavilo, koho nového přivedli, aby měl z představení stejnou radost jako oni,“ říká Katka. Jeden muž se bál, že ho manželka donutila jít na feministické představení. Rychle změnil názor. Alenka: „Říkala mně jedna neznámá paní po představení: Když je mně smutno, jdu na Nakafráno.“
Další autorská hra – Božský řízek – vznikla z potřeby obsadit více rolí těhotných žen. Tady jsou všechny herečky těhotné, tak je jedno, která je těhotná doopravdy. „Kdy se stane, aby se amatérskému souboru stal takový zázrak, věděly jsme, že musíme pokračovat,“ vzpomíná Alča.
„Už to ale bylo všechno složitější a odpovědnější, každý čekal, kam to posuneme. Naštěkaná vytryskla během několika týdnů, Božský řízek už nám dal trochu zabrat,“ konstatuje Hába. Nakonec je jejich druhá autorská hra nejúspěšnější. Premiéru měla v roce 2008, hrály ji víc než stokrát na různých místech republiky – na jednotlivých představeních i na festivalech. Jak doplňuje Míša – je to hra nenáročná na osvětlení či kulisy, dá se hrát všude, venku i uvnitř. Proto je také stále oblíbená i u pořadatelů.
V roce 2010 měla mít premiéru další hra – Drůbeží nářez. „Jenže jsem onemocněla a holky beze mě hrát nechtěly. Premiéra byla nakonec proto až v lednu 2012,“ uvádí Hába. Ve hře už má každá aktérka svůj příběh, posunuly se generačně, vychovávají děti, řeší partnerské vztahy. Prostě – jak se posunuly v životě, tak se posunulo i jejich autorské představení.
Zajímavostí je, že na světě je i další hra – Rajská. Je napsána, začaly ji zkoušet. Nikdy se ale nehrála. Kromě Lukáše Hajna, kterého požádaly o režii, ji nikdo ani neviděl. Jak říkají, on je to spíš scénář k filmu než divadlo. Námět je z říše sci-fi, tématem jsou plastické operace a prášky na hubnutí, víc ale nechtějí prozrazovat, aby jim to zase nějaký chytrák neukradl.
„Z režisérů nám moc s našimi představeními pomohl Honza Baron Marek. Hodně pomohl s Naštěkanou, u Božského řízku už i škrtal ve scénáři, a shodly jsme se na tom, že jeho úpravy našim hrám moc pomáhají,“ doplnila Hába.
K 10. výročí souboru si dámy s chutí zahrály představení „Turné aneb jak jsme se zabouchly“. Je to vlastně záznam cesty k vystoupení na Moravě. V roce 2016 se představení hrálo jen jednou; jak uvádějí, bylo to jen pro tuto speciální příležitost. „Navíc tam hrají naši tehdejší manželé a partneři, bylo by složité domlouvat další představení. Také někdo musí doma hlídat děti,“ konstatují se smíchem.
Ve Stodole u slepic. Zatím jejich poslední divadelní hra (už bez Gábiny) měla premiéru těsně před koronavirem. Téma je generační – padesátnice, vztahy matek s dcerami, problémy v rodinách. V této hře už nehrají „hlavní role“ všechny, ale je tu hlavní postava v podobě ženy ve zralém věku, kterou v rodině zneužívají všichni, staří i mladí, a ona se pro ně zcela obětuje.
I tohle poměrně smutné téma se jim ale povedlo přetavit do svěžího humorného celku, byť s podtextem k vážnému zamyšlení.
Shrnuto – soubor má v repertoáru stále všechny hry, Naštěkaná končí, ale ostatní zůstávají. „Na přehlídky nejezdíme, jsme svobodné, jedeme hrát tam, kde nás chtějí, kde je nějaké pěkné zázemí, kde se nám dobře hraje. Hrát jezdíme po práci, musíme se sbalit, sehnat si hlídání, scénu naložit, složit, vracíme se v noci. Už taky pomalu ubývá energie. To všechno ale vyvažuje radost. Radost, když se představení povede, radost, že lidem bylo s námi dobře. Proto hrajeme, nechceme si z toho dělat nějakou povinnost. Pořád jsme amatérské autorské divadlo, a tak to i zůstane. Ve vrcholných letech, kdy letěla Naštěkaná a současně i Božský řízek, jsme hrály třeba čtyři pět představení měsíčně, to už nechceme. Chceme si to pořádně užít a nemít plnou hlavu úkolů na příští týden,“ shrnují unisono.
Proto ani neřeší, jestli ještě vznikne další autorská hra. Přiznávají, že zatím chybí hlavní téma. A až přijde, tak se uvidí. „Třeba se v důchodu budeme nudit,“ konstatují se smíchem. Zatím si vystačí s tím, co mají, jejich představení bývají vyprodána v řádu dnů. Samy se za ty roky hodně posunuly v hereckém projevu – však se také v oboru vzdělávaly. Patrně by se neztratily ani v nějakém profesionálním souboru, ale tohle pro žádnou z nich není cesta. „Kdybychom divadlem především nebavily samy sebe, nebylo by to ono, nechceme, aby to vyprchalo…“
Ve zkušebně divadelního kroužku turnovské ZUŠ naslouchal a sepsal
Pavel Charousek
EPILOG
Turnovské ochotnické divadlo má za sebou impozantní historii. Městské divadlo bylo postaveno už v roce 1874, jako teprve třetí kamenné divadlo v zemi. A minimálně od té doby se tu divadlo hraje. Generace ochotníků, stovky vystoupení napříč všemi státními celky a společenským uspořádáním. Vlastně se tu nikdy divadlo hrát nepřestalo ani v těch nejtěžších dobách naší země. I dnes tu působí hned několik souborů. Čas od času vznikne výjimečné představení, každá ochotnická generace zanechává svůj otisk.
Co se ale stalo v případě Nakafrána, je opravdu výjimečné – aby místní soubor, kdykoliv si zamane, vyprodal divadlo opakovaně až po střechu! A trvalo to bezmála dvě desetiletí! Povedlo se to pěti dámám. Přitom ani jedna není zdejší rodačka. Hába je z Děčína, Gábina z Jičína, Alenka z Potštejna, Katka z Jirkova u Chomutova a Míša z Teplic. Sešly se v Turnově. Náhoda? Osud? Málokomu se tady povedlo stát se legendou, a ještě toho mít hodně před sebou!
A na samý závěr už jen takový nápad: Festival Nakafráno. Za dva tři večery, třeba u příležitosti otevření nové knihovny, nebo znovuotevření letního kina či po přestavbě divadla uvést všechna představení Nakafrána na jednom pódiu. Tři kamery, divadelní fotograf, plné hlediště. A výsledkem průřez všemi představeními jako vzkaz budoucím generacím.
Výjimečné počiny jsme pro ně povinni zaznamenat!
Málokterá generace tohle zažije, my měli štěstí…
POZVÁNKA
Pátek 17. ledna: NAŠTĚKANÁ ANEB 4 ŽENY V MALOMĚSTĚ (NAKAFRÁNO). Divák se v této hře stane pozorovatelem dýchánků čtyř přítelkyň, nahlíží do jejich přání a snů – muži žasnou a ženy se poznávají. Představení bude uvedeno jako definitivní derniéra, při které se mohou přihodit neočekávané věci. Hrají: Gabriela Šťastná-Holbová, Kateřina Doubravová, Alena Tomášová, Romana Zemenová, trochu Michaela Kunetková. Režie: kolektiv a Jan Baron Marek. Městské divadlo od 19.30 hodin, vstupné 270 Kč.
Související články (celkem 9)
- NAKAFRÁNO: ŘÁD ŽIDLE ZLATÉ
- STÁT SE LEGENDOU: NAKAFRÁNO
- NOVÉ PŘEDSTAVENÍ SOUBORU NAKAFRÁNO BUDE HITEM DIVADELNÍ SEZONY 2020
- FENOMÉN NAKAFRÁNO ŽIJE
- FENOMÉN NAKAFRÁNO: DESET LET A STÁLE SVĚŽÍ!
- BOMBA: NAKAFRÁNO HRAJÍ V LEGENDÁRNÍM PRAŽSKÉM ČINOHERNÍM KLUBU
- DIVADELNÍ JARO BUDE VE ZNAMENÍ SPOLKU NAKAFRÁNO
- JMÉNA KOLEGYŇ SROVNEJTE PODLE ABECEDY, ŽÁDNÁ NEJSME ŠÉFKA, ŘÍKÁ O DIVADELNÍM SOUBORU NAKAFRÁNO ALENA TOMÁŠOVÁ
- NAŠŤEKANÁ