…možná jste si už zvykli, že mé příspěvky bývají osobní a občas také využiji při psaní buď zážitky vlastní, či příhody našich blízkých. Nerada bych zapadla do stereotypu, konečně, kde stále nové impulzy brát a nekrást, že? Nyní ale impulz mám, takže, opět jen osobně… Máme kamaráda, kterého si velmi vážíme. Dlouhé roky se ne vlastní vinou musí prát se životem mnohem víc, než kdokoli z nás. Je totiž na vozíku a částečně ochrnutý. Přesto pracuje a snaží se být prospěšný. Rodině, společnosti, lidem. Vlastně ne, nesnaží se. On je prospěšný. Síla jeho osobnosti je motivační pro každého, kdo ho zná a já jsem opravdu ráda, že patří do okruhu našich blízkých lidí.
A ten kamarád nám telefonoval. I když nejsem „telepat“, hned jsem věděla proč. Nová sociální reforma je skloňovaná v médiích prakticky denně a kdo má alespoň základní povědomí, jak to chodí, věděl dávno, že to prostě nemůže proběhnout „sociálně“. Kamarád nevěděl, proč mu nepřišel v daném termínu sociální příspěvek, který je v rozpočtu jeho rodiny důležitý. Má na vozíku ve sněhu zajet někam na úřad? A na který? Nezanedbal něco? Uklidnila jsem ho. Ne, nic nezanedbal. Ani nám nepřišel na našeho těžce postiženého syna příspěvek. Nikomu nepřišel. Jednoduše se přesun nařízený ministerstvem jaksi nepovedl, zadrhl. Kamarád tedy smutně konstatoval, že na objednané uhlí si bude muset někde půjčit, a zavěsil. Nedalo mi to. Zavolala jsem na sociální odbor turnovské radnice a raději se zeptala, co se děje. Pracovnice odboru byla zprvu velmi rozpačitá, asi se bála, že jí začnu spílat. Pak se rozpovídala. O tom, jak jim nikdo vlastně pořádně neřekl co, kdy, a jak se bude dít. Jak všechny úřednice pracovaly bez nároku na dovolenou, vánoční svátky, přesčasy. Jak se jedna z kolegyň téměř zhroutila. Možná si uvědomila, že se to nedá stihnout, a taková úřednice je přece jen blíž člověku obecnému než ti nahoře, že? Nakonec mě ujistila, že peníze se začínají rozesílat a příští týden… Snad. A že se omlouvá a je jí to líto. Věřila jsem jí. Vzápětí jsem si ale vzpomněla na měsíční povinné platby, sporožirové účty, na které, když nedorazí platba včas, hned vám přijde vyhrožující upomínka hrozící exekutorem, a udělalo se mi nevolno. Matky samoživitelky a vozíčkáři zas budou mít veselo… Celý den jsem to nějak nemohla „vyhodit z hlavy.“
Večer jsem se dívala tradičně na začátek zpráv na veřejnoprávní ČT1. Chyba, veliká chyba, vážení spoluobčané. Redaktor nás totiž zavedl ve své reportáži na ministerstvo práce a sociálních věcí. Rozdávaly se tam odměny jak o maratonský závod. Statisícové odměny náměstkům k jejich rozhodně ne průměrným platům. I víc než šest set tisíc dostal jeden pracovitý náměstek jako odměnu. Ministr Drábek odměny obhajoval tím, že náměstci hodně pracovali. Prý i přesčas. V sobotu, a dokonce také v neděli. Bohužel jsem se nedozvěděla, kolik dostane třeba ta úřednice, se kterou jsem mluvila… Pan Drábek se nezmínil. Jako se nezmínil ani o tom, jaké postihy chystá pro své náměstky za takto mrzce připravenou vskutku sociální reformu.
A televizní redaktor pokračoval. Následovala reportáž z azylového domu, kde žijí matky s dětmi. Ani ony nedostaly sociální příspěvek. Vzhledem k jejich situaci se jedná o fatální záležitost a některé už uvažovaly o půjčce. Vedoucí azylového domu dokonce prosila občany o solidaritu. Ne o čokolády pro děti, ale o chleba, mléko, máslo…
Sociální reforma. Bohužel se obávám, že je v rukou nepravých. Ministr Drábek, absolvent ČVUT v oboru technické kybernetiky, nám to spočítal. Konečně, má to vystudované. Spočítal to těm bezmocným, omláceným. Lidem, kteří i bez reformy žili na pokraji důstojnosti. Kde budou žít teď, snad raději nevědět. Mocní a bohatí se obdarovali a bezmocným zase nezbylo, než se raději v televizi schovat za rozmazanou tvář a změněný hlas – to mě na té televizní reportáži hodně zaujalo, jak byli všichni takoví „nečitelní“. Proč? Asi se báli, že by je s řečeným mohl někdo konfrontovat. Asi si ty mocné nechtějí pohněvat.
Nevím jak vy, ale já jsem smutná a vemkoncem frustrovaná. Tak nějak si říkám, jestli toho není trochu moc. Té moci mocných. A jejich „chrochtání“, za které se už ani nestydí.
Přiznám se, nevím jak skončit. Možná to bude tím, že si s tímto tématem opravdu nevím rady. Reforma je reforma, určitě je potřeba narovnat pokřivené vazby. Rovnají se ale ve prospěch potřebných? Nerovnají, to vám řeknu na rovinu. Rozdávat naději na lepší zítřky by mně tedy přišlo nezodpovědné. Když už jsem ale v tom psaní, mohla bych alespoň poděkovat těm úřednicím, které snášejí nesmyslné příkazy „seshora“ a nadávky „zezdola“. Na víc se asi nezmůžu.
Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz
Související články (celkem 70)
- 14. – 16. BŘEZEN 1939. OKUPACE ČECH, MORAVY A SLEZSKA. A CO S TÍM JAKO DNES?
- ZDÁL SE MNĚ SEN… (PSÁNO K OSLAVÁM VÝROČÍ STÁTNÍHO SVÁTKU 28. ŘÍJNA 2016)
- MARTIN PŮTA: ŘÍKÁ SE, ŽE PRVNÍ MYŠLENKA JE SPRÁVNÁ. JÁ BYCH TO TROCHU POOPRAVIL: PRVNÍ MYŠLENKA, O KTERÉ MÁTE OPRAVDU ČAS PŘEMÝŠLET, JE TA SPRÁVNÁ
- NENÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA, KDY BYCH NEMĚL POCIT, ŽE TAM JE NĚKDO ZBYTEČNĚ, NEBO NEPŘIPRAVENÝ, ŘÍKÁ JOSEF UCHYTIL
- GOLGOTA ČÍHOŠŤSKÁ
- KRTEČEK ZA TO NEMŮŽE
- MŮJ VÁNOČNÍ DENÍČEK
- SHOAH. MUSLIMŠTÍ UPRCHLÍCI. EVROPA. A MY
- II. SVĚTOVÁ VÁLKA, ŠVEJK, JAN HUS A TO OSTATNÍ
- TAK JE TO V TĚCHTO DNECH 37 LET, CO JSTE ZEMŘEL. PANE PEROUTKO
- CO BYSTE TOMU ASI TAK ŘEKL, PANE SPISOVATELI
- NENÍ NEPŘÍJEMNÉ MÍT PENÍZE, ALE NENÍ TO SMYSL ŽIVOTA, ŘÍKÁ ARCHITEKT Z. EDEL
- LIDÉ SI TĚ NĚKAM ZAŠKATULKUJÍ A DÁ HODNĚ PRÁCE PŘESVĚDČIT JE, ŽE NEJSI JEN TA OD DÁLNICE, ŘÍKÁ MARTINA POKORNÁ
- KRVAVÉ ZEMĚ
- TIBET, HORÁKOVÁ A CO JSME PROŠVIHLI
- KDO JE TADY VLASTNĚ KRYSAŘ?
- ZAVŘENÁ MĚSTSKÁ SPORTOVIŠTĚ. TO NENÍ NORMÁLNÍ, ŘÍKÁ ZBYNĚK BÁČA
- KDO SE SPOJÍ S KOMUNISTOU, JE KOMUNISTOU TAKY, ŘÍKÁ TURNOVSKÝ ZASTUPITEL PETR DVOŘÁK
- DOMNÍVÁM SE, ŽE MĚSTO NEDOKÁŽE VYUŽÍVAT POTENCIONÁL, KTERÝ TADY MÁ VE SVÝCH OBČANECH, ŘÍKÁ LUKÁŠ BERNDT