Konec školního roku v Turnově byl letos trochu jiný než v jiných letech. Když se loučí ředitel a neodchází do důchodu, je to vždy trochu výjimečné. Jak je všeobecně známo, rada města před několika týdny jmenovala vítězem výběrového řízení na ředitele základní školy v turnovské Skálově ulici Michala Loukotu, který nahradí Romana Mareše. Není smyslem těchto řádků polemizovat s tímto rozhodnutím, nebo přinášet nová fakta na jednu či druhou stranu v poměrně ještě stále rozjitřené kauze. Je to dnes daný stav. Pro Romana Mareše byl pátek 28. června posledním dnem ve škole plné žáků, nyní ho čeká ještě zhruba měsíc ve funkci, než školu předá a odejde. Do Jičína.
* Jak je to vlastně s vaším působením na této škole? Přišel jste sem rovnou z pedagogické fakulty?
Já to měl docela pestré. Po fakultě jsem dva roky učil v Teplicích na obchodní akademii, potom jsem byl na fakultě jako asistent na katedře geografie. Následně jsem se vrátil do rodných Vitanovic a oženil se. Učil jsem na gymnáziu v Liberci a když jsem se dozvěděl, že se hledá zástupce ředitele základní školy v Turnově, přihlásil jsem se a byl přijat. Řediteli Josefu Rytířovi jsem dělal zástupce osm let. Od roku 2006 jsem ředitelem školy.
* Co v těch letech bylo zásadní pro život školy po technické i pedagogické stránce?
Člověk se naučil spoustu věcí, ať pedagogických či manažerských. Dořešili jsme školní zahradu u školy ve Skálově ulici, kde vznikl multifunkční výukový a relaxační areál, totéž vzniklo u budovy školy v Alešově ulici, která původně neměla žádnou školní zahradu, která by mohla sloužit výuce či odpoledne pro školní družinu. Pyšný jsem na navázání mezinárodní spolupráce se školami a sportovními oddíly v Holandsku a Švédsku, což je v našem regionu na této úrovni ojedinělé. Úspěšné byly také oslavy 100. výročí naší školy v roce 2008. Z pedagogické oblasti považuji za vrchol našeho týmového snažení vytvoření školního vzdělávacího programu. Důležitý byl boj proti šikaně a jiným sociálně patologickým jevům, vždy jsem stál na straně slabších, když jim bylo ubližováno. Mé sociální cítění bylo v tomto výrazné, podařilo se i nastartovat výraznou pomoc žákům se speciálně vzdělávacími potřebami, to mj. i z evropských peněz.
Jsem velmi rád, že se nám podařilo udržet sportovní třídy, to se nám vrátilo v podobě absolventů – mistrů ČR v atletice. Naposledy je to například Adam Sebastian Helcelet…
* Co bude pro školu zásadní v nejbližší době?
V Alešově ulici se městu podařilo získat dotaci na zateplení a vnitřní úpravy, o které jsem dlouho usiloval. Mj. už děti nebudou obědvat na chodbě.
* Realizovat to již bude nový ředitel. Je těžké odcházet?
S odstupem času, z prvního rozčarování, kdy mně nebyla dána příležitost dále pokračovat, z toho člověk pomalu vystřízliví a přeje si, aby se škole dařilo i v budoucnu. Snad mé obavy v některých věcech nejsou oprávněné…
* Vy jste se chopil další výzvy, vyhrál jste výběrové řízení na ředitele základní školy v Husově ulici v Jičíně. Tamní rada města vás již ve funkci potvrdila…
Ano, je to skutečně výzva. Beru to jako pokus zúročit dlouholeté zkušenosti z Turnova, které jsem nabídl Jičínu. Celý profesní život jsem prožil pouze ve školství, tak jsem ani jinou práci nevyhledával, nic jiného taky neumím, že? (Smích.) Snad se mé vlastnosti a nasbírané zkušenosti v Jičíně setkají s pochopením. Podle mě je výhodou, že tam vstupuji se zkušenostmi z jiného města.
* Jak probíhal váš poslední školní den ve Skálově ulici?
Zvláštně. Podepsal jsem naposledy vysvědčení, předal knihu nejlepšímu deváťákovi, při ranní krátké poradě se naposledy setkal s pedagogickým sborem. Za učitele mně poděkoval služebně nejstarší učitel Milan Matějka. Já ještě setkání využil k osobnímu poděkování mé zástupkyni, paní učitelce Johanové, která prý již zástupkyní být nemá. Poděkoval jsem jí především za její nesmírnou obětavost a svědomitost. Nezapomněl jsem osobně promluvit s těmi pedagogy a zaměstnanci, kteří mě neváhali v poslední den školy ještě v ředitelně navštívit.
Také se přišli rozloučit oba místostarostové, vedoucí odboru školství a pracovnice radničního odboru životního prostředí. Ruce mi stiskli i někteří žáci a rodiče, což pro mě bylo hodně emotivní, to přiznávám…
* Děkuji za rozhovor a přejeme hodně štěstí v Jičíně.
