Zamyšlení k 60. výročí „Vítězného února“Když se na venkově někdo ženil, odbývalo se vše obvykle jinak než ve městě. Za mým pradědou přišel jednou jeden z jeho šesti synů, že prý neví, co si má počít, jak že se má rozmyslet, jestli si má vzít tu z dolního statku nebo tu z horního statku za hospodou. Praděda se zamyslel a nerozhodnému synkovi poradil, aby si za nevěstu tu z dolního statku nebral, vezmi si, pravil, rozhodně tu z toho za hospodou, tam mají lepší vjezd do dvora, tam se ti bude líp zajíždět s koňmi.
Zkrátka, než si jeden jednu vzal, muselo se to probrat ze všech stránek, i z těch nejpraktičtějších. Živobytí na venkově nebylo snadné, ohánět se musel každý, nejen čeledíni.
Jak ten můj nerozhodný předek nakonec dopadl, to již bohužel nevím, ale vím pouze, že v té nerozhodnosti ho rozhodně předčil bratr mé babičky Růženky, věčně zamilovaný starý mládenec Karel. Jakmile se sobota se sobotou sešla, svátečně se ustrojil a vydal se ze svého mládeneckého pokojíku v Jiráskově ulici malebnou cestou podél Jizery do Dolánek do Dlaskova statku. Měl tam vyhlídnutou tuze pěknou nevěstu, tváře samý květ. Na stole buchty, koláče, kafáče, na statku jen a jen čekali, kdy se vyjádří. Jenže předválečná léta plynula a plynula stejně rychle jako řeka kousek za vesnicí, a Karel nic. Ne a ne do toho praštit. Na stole pořád nové a nové čerstvé buchty, spousta napečených koláčů a k tomu oddané oči nevěstinky, která si tak zdatně přes týden při všech polních pracích počínala.
Celých deset let to trvalo, než konečně…ano, prastrýc Karel se jednu takovou sobotu třesoucím hlasem konečně zeptal, zda by nebylo přece jenom lepší, kdyby se oni dva vzali, zkrátka požádal, i když nesměle, svou vyvolenou o ruku. Svatba pak byla v Turnově, jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu… Pár měsíců nato jeho vyvolená náhle ochořela na zápal plic a nečekaně zemřela. A tak prastrýc Karel zůstal sám, koneckonců být starým mládencem mu asi bylo předurčeno. Zbytek života strávil pak už jen tím, že si ve svém mládeneckém pokojíku vystřihoval inzeráty z novin, v nichž se hledal vhodný ženich pro nevěsty v okolí. Proč tak činil, ví snad jen sám pánbůh.
Tenhle truchlivý předválečný příběh nešťastné nevěstinky z Dlaskova statku v Dolánkách jakoby předznamenal mračna, která se stahovala nad rozlehlým stavením v letech poválečných, mračna, která v nastupujících letech padesátých přinesla krupobití a smršť, z níž se už nikdo, kdo statek obývali, nikdy nevzpamatoval.
I tady bývaly dvě brány, horní a dolní, ale do obou se vjíždělo koňmi stejně dobře. Můj nerozhodný předek by v rozpacích nebyl. Koně tu měli tři, ještě osm krav, na polích rostl ječmen, pšenice a oves. Udržet tak velké hospodářství v chodu nebylo snadné, ale Brožovi, kteří tu hospodařili, to dokázali. Život na statku obnášel jen dřinu od rána do večera, odměnou pak byla vzkvétající polnost, na kterou leckdo se zalíbením pohlédl. Se zalíbením, ale i se závistí. Vždyť bylo všude i dost povalečů a flákačů, kterým se tak dobře nedařilo jako přičinlivým Brožům. A ti se jak hejno kobylek vrhli do útrob prastarého stavení, aby tu nenechali kámen na kameni, jakmile došel z Moskvy po únorovém převratu příkaz k sovětizaci zemědělství. Hejna aparátčiků a byrokratů s gustem psala nejrůznější příkazy a nařízení. Kde byly nějaké kořeny, to muselo být vykořeněno. A tak netrvalo dlouho a i k Dlaskovu statku byl přistaven valník z národního výboru, nešťastná rodina vyvezena potupně na nádraží, tak aby její žal všichni viděli, zbavena majetku a vysídlena na Opavsko do zpustošené vesnice, kterou po prohrané válce opustilo německé obyvatelstvo. Aby zkáza zničené rodiny byla dovršena, musel jejich syn nastoupit na práce do lesního závodu a jakoby náhodou týden nato na něj spadl mohutný strom a zabil ho.
Příroda odpradávna ukazuje člověku i svou zlou tvář, nešetří bouřemi, krupobitím, třeskutými mrazy, povodněmi. Ale tuhle katastrofu, o níž jsem napsal několik řádků, a podobných bylo bezpočet, si vymysleli lidé sami na sebe, jeden na druhého, v pohnutých letech padesátých minulého století. Sotva se už někdy dovíme, jaký k tomu měli vlastně tenkrát důvod.
Autor: PETR KUČERA
p.kuczera@centrum.cz
Nu skaži nam djadja, kulaka ty viděl?
Da ribjata, viděl…
Ach, kak ščastlivyj ty čelověk!
Související články (celkem 50)
- ČAS JSOU PENÍZE. ALE PLATÍ TO I V TURNOVĚ?
- MILOŠ VOTRUBEC Z KRAJÍŘOVY ULICE – LYRICKÝ MALÍŘ TURNOVSKÉHO POJIZEŘÍ
- K+M+B+2011: NA TŘI KRÁLE O KROK DÁLE NEBOLI TŘÍKRÁLOVÉ ZASTAVENÍ
- NA DVEŘE KLEPE SILVESTR ANEB KOKTEJL PRO OSAMĚLÁ SRDCE
- WILLIAM BEARDMORE Z DALIMĚŘIC – ZAPOMENUTÝ DĚLNÍK NAŠÍ STÁTNOSTI
- VAŠE STAROSTI NA MOJI HLAVU – CO TO JE, KDYŽ SE ŘEKNE STAROSTA
- JE TO PRAVDA ODVĚKÁ, ŠATY DĚLAJ ČLOVĚKA – ANEB KDE ŠIJEŠ, MŮJ DRAHÝ?
- POZDNÍ LÉTO, BABÍ LÉTO, INDIÁNSKÉ LÉTO
- PROSÍM JEDNOHO TURKA S INDIÁNKEM ANEB KŘÍŽEM KRÁŽEM TURNOVSKÝMI KAVÁRNAMI A CUKRÁRNAMI
- KÉŽ, LAVIČKO, KÉŽ BYS PROMLUVILA…
- VÝROČÍ II. SVĚTOVÉ VÁLKY, ZAJÍMÁ TO JEŠTĚ NĚKOHO? DOUFEJME, ŽE ANO!
- KADEŘNICKÉ SLUŽBY JENOM PRO ŽENY?
- APRÍLOVÉ MARGINÁLIE
- TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK: MEZI POLITIKOU A MÝTEM
- VALENTÝN – ZAMILOVANÍ OPEŘENCI A ČESKÁ PRINCEZNA. CO ŘÍKAJÍ LEGENDY?
- TŘESKUTÉ MRAZY A UŠI STALINOVY
- MIKULÁŠ PŘICHÁZÍ. CO VŠECHNO O NĚM VÍME?
- GLOSA: MOJE MALÁ OSLAVA LISTOPADU
- ACH, TY TITULY