Když v naší zemi žulový stalinismus zaznamenával první trhliny – ty vyvrcholily za čtyři roky demolicí Stalinova pomníku na pražské Letenské pláni, k níž byly použity – světe div se – dvě tuny trhavin a dva tisíce rozbušek, jsem se i já jako jedenáctiletý chlapec ocitl v létě na pionýrském táboře takového ražení, že by slovutný despota radostně zamrskal „fousama“, když by viděl, jak tuhá disciplína v něm panuje. Dva dny mi z těch podivných prázdnin obzvláště utkvěly v paměti a dodnes mně vrtá hlavou, jak se během několika hodin mohlo nahromadit tolik událostí, kterým se jazykem dnešních teenagerů říká horor a thriller.
Všechno začalo velmi nevinně. Ráno se spustil liják, a tak nám naši vedoucí oznámili, že pro nás mají náhradní program. Místo výletu k Obřímu sudu zajedeme autobusy do Liberce na prohlídku bývalé Henleinovy vily. Cestou do této „pamětihodnosti“ jsme za zvuků harmonik zpívali tehdy populární Píseň demokratické mládeže „…z národů ač jsme různých…“, protože mezi námi byli rovněž pionýři z bojujícího Vietnamu. Když jsme dorazili na místo, naši vedoucí nás seznámili se základními fakty, proti čemuž se nedalo celkem nic namítat. Jenže pak nás zavedli do sklepních prostor, kde se konaly výslechy zadržených, a podrobně nám líčili, jak výslechy probíhaly včetně předmětů doličných. Když nám pak ukázali stolní lampu se stínidlem z lidské kůže, vedle mne stojící pionýrka náhle povážlivě zbledla, vypulila oči a odporoučela se k zemi. Tak tak jsem ji stačil zachytit, aby sebou nesekla na betonovou podlahu. S jedním ochotným vedoucím jsme omdlelou dívku přenesli do autobusu. Zůstal jsem tam s ní sedět a hladil jí ledovou ruku a zahříval ramena. Nabírala barvu. Asi za půl hodiny nastoupili všichni ostatní do autobusu, byli zaražení a cestou zpátky do tábora se už nikomu Píseň demokratické mládeže zpívat nechtělo. Zdálo se, že i naši vietnamští kamarádi byli poněkud skleslí.
Aby nám večer za takového prudkého deště nepřipadal dlouhý, bylo téhož dne ve společenské místnosti spuštěno provizorní plátno a za vrčení promítačky byl promítnut film Zdeňka Sirového „Siréna“ podle románu Marie Majerové. Cožpak o to, dneska vím, že to je moc dobrý film, který z nepochopitelných důvodů v dnešní TV pro pamětníky vůbec neukazují, ale tehdy to pro „dětské publikum“ bylo „silný kafe“. Jedna z klíčových scén se totiž odehrává před branami kladenských hutí, kde četnictvo střílí do stávkujících dělníků. Právě při této scéně mnohé pionýrky začaly naříkat, že se bojí, některé plakaly nebo vzlykaly, že chtějí domů, kdy už to proboha skončí. My pionýři jsme si hráli na ochránce, ale do zpěvu nám věru taky nebylo. Po promítání jsme na pokoji celí rozrušení (bydleli jsme tam čtyři) probírali mimořádné zážitky, jichž se nám toho dne dostalo, a naprosto vyčerpaní a celí nesví jsme usnuli.
Ráno v šest hodin byl budíček, pak venku rozcvička a v sedm hodin jsme museli být nastoupeni k prohlídce pokojů. Byl jsem vedoucím pokoje. Když „soušky“ vepluly do pokoje, podal jsem hlášení s pionýrským pozdravem: soudružko vedoucí, pokoj číslo čtyři je připraven k prohlídce. Když „soušky“ viděly ten nepořádek, výsledek zážitků z předešlého dne, jen zasykly… taková drzost, prý připraven k prohlídce, no to je skandál, no to je nehorázné, takový čurbes, no to si řeknem při nástupu… a horečnatě si dělaly do notýsků poznámky.
Pak byl nástup, vztyčování vlajky a vyhlašování výsledků prohlídek: nejhorším pokojem našeho tábora je pokoj číslo čtyři. Předstupte, výtečníci… My provinilci jsme se klátivým krokem dovlekli pod vlajku a „soušky“ začaly z notýsků předčítat, co všechno u nás viděly. Když dočetly, jedna z nich pronesla závěrečná slova hanby: Styďťe se, styďťe se hlavně před svými vietnamskými kamarády, jejich tátové daleko odsud bojují, nasazují životy, a vy takhle, styďte se a rychle se zařaďte, jste jen ostudou našeho tábora…
V poledne téhož dne se v jídelně konala soutěž, kdo sní nejvíc borůvkových knedlíků. Borůvky pro nás z vděčnosti nasbírali naši vietnamští kamarádi. Snědl jsem asi čtvrtku knedlíku. Svým způsobem chuť toho kynutého těsta cítím na jazyku dodnes…
Petr Kučera
Související články (celkem 50)
- ČAS JSOU PENÍZE. ALE PLATÍ TO I V TURNOVĚ?
- MILOŠ VOTRUBEC Z KRAJÍŘOVY ULICE – LYRICKÝ MALÍŘ TURNOVSKÉHO POJIZEŘÍ
- K+M+B+2011: NA TŘI KRÁLE O KROK DÁLE NEBOLI TŘÍKRÁLOVÉ ZASTAVENÍ
- NA DVEŘE KLEPE SILVESTR ANEB KOKTEJL PRO OSAMĚLÁ SRDCE
- WILLIAM BEARDMORE Z DALIMĚŘIC – ZAPOMENUTÝ DĚLNÍK NAŠÍ STÁTNOSTI
- VAŠE STAROSTI NA MOJI HLAVU – CO TO JE, KDYŽ SE ŘEKNE STAROSTA
- JE TO PRAVDA ODVĚKÁ, ŠATY DĚLAJ ČLOVĚKA – ANEB KDE ŠIJEŠ, MŮJ DRAHÝ?
- POZDNÍ LÉTO, BABÍ LÉTO, INDIÁNSKÉ LÉTO
- PROSÍM JEDNOHO TURKA S INDIÁNKEM ANEB KŘÍŽEM KRÁŽEM TURNOVSKÝMI KAVÁRNAMI A CUKRÁRNAMI
- KÉŽ, LAVIČKO, KÉŽ BYS PROMLUVILA…
- VÝROČÍ II. SVĚTOVÉ VÁLKY, ZAJÍMÁ TO JEŠTĚ NĚKOHO? DOUFEJME, ŽE ANO!
- KADEŘNICKÉ SLUŽBY JENOM PRO ŽENY?
- APRÍLOVÉ MARGINÁLIE
- TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK: MEZI POLITIKOU A MÝTEM
- VALENTÝN – ZAMILOVANÍ OPEŘENCI A ČESKÁ PRINCEZNA. CO ŘÍKAJÍ LEGENDY?
- TŘESKUTÉ MRAZY A UŠI STALINOVY
- MIKULÁŠ PŘICHÁZÍ. CO VŠECHNO O NĚM VÍME?
- GLOSA: MOJE MALÁ OSLAVA LISTOPADU
- ACH, TY TITULY