ACH, TY TITULY

0

Dnes, kdy se jako Damoklův meč vznáší nad českými vysokými školami výstražný otazník, za jakýchže to zvláštních okolností se někteří studenti domohli akademického titulu, dovolte mi, abych si i já přihřál polívčičku několika bizarními vzpomínkami na dávno uplynulá léta.Když po osmašedesátém naši lidé utíkali za hranice na Západ, už tenkrát všude venku ohrnovali nad jejich vysokoškolským vzděláním nos. Uznával se pouze titul získaný na Karlově univerzitě a i tak muselo dojít k jeho nostrifikaci v zemi nového působiště takového absolventa.

Cesty Páně jsou prý nevyzpytatelné, a to platí i o cestách za tituly. Pamatuji si, jak jsem v oněch zlatých letech šedesátých coby posluchač druhého ročníku věhlasné alma mater dělal zkoušku z estetiky na katedře dějin a teorie divadla u profesora Volka. Hned po ní jsem odspěchal do vedlejší chodby, oddělené prosklenými dveřmi, kde se nacházela vojenská katedra. Spolu s ostatními uměnímilovnými studenty jsme za nadávek podplukovníka Šruta předváděli „zborku a rozborku“ kališnikova, na což byl dvouminutový limit, a nabíjeli samopal, na to bylo, nemýlím-li se, vteřin pět. Takto jsme se domohli, my filozofové, kýženého zápočtu a mohli pak postoupit do dalšího ročníku. I tímhle se mi otevřela cesta k pozdějšímu získání magisterského titulu ve vědách společenských.

V letech vrcholící normalizace jsem přijel jednou do Turnova a šel navštívit svého spolužáka z gymnázia. Zastihl jsem ho s výrazem štvané zvěře, byl celý bledý, až žlutý nevyspáním. Právě podstupoval na pražské alma mater rigorózní řízení v oboru historie. Na stole měl rozloženu spoustu povinné literatury, týkající se dějin dělnického hnutí a dějin KSČ, což byla součást jeho rigoróza. Doktorát pak zaplaťpánbůh udělal, přejme mu to, a díky němu proto dodnes sedí na ministerstvu školství.

 

Když jsem se před lety rozváděl, moje „bejvalka“ si najala advokáta, který si počínal velmi zdatně, to znamená, že mě oškubal, jak zákon káže. Byl absolventem vojenského gymnázia v Šumperku (snad byl spolužákem Mirka Topolánka) a poté získal titul JUDr. na vysoké škole SNB v Praze-Dejvicích, v letech normalizace spíš známé pod přezdívkou pražská Sorbonna. Dneska má prosperující advokátní kancelář, je majitelem luxusní jachty, na níž se každé léto prohání po Jadranu, a zlí jazykové tvrdí, že občas i s mou „bejvalkou“.

 

I proto mě současné dění na právnické fakultě v Plzni ponechává ledově chladným. Nic nového pod sluncem. Je to jen špička ledovce, u jehož počátku asi stojí, řekl bych, Zdeněk Nejedlý, který celý školský systém (prý byl nejlepší v Evropě) zaneřádil coby obdivovatel sovětských vzdělávacích metod non plus ultra. Vždyť pojem student rychlokvaška se rozmohl právě v letech padesátých! Právě v letech jeho působnosti společenská a ekonomická prestiž středoškolských a vysokoškolských profesorů(ek) klesla pod bod mrazu a na tom se nic nezměnilo dodnes. Starší pamětníci si jistě pamatují doby, kdy stačilo z patřičného místa zvednout telefon a pan profesůrek byl hned táákhle malinkej…!

 

Co vlastně znamená vysokoškolský titul u jména? Je to označení, které veřejnosti sděluje, že daná osoba je schopna se ve svém oboru domoci kvalitního úsudku a kvalitního samostatného rozhodování. Že se kupříkladu stavební inženýr dokáže správně rozhodovat, jak zpevnit při opravách most, aby se nezřítil, když pod ním projíždí rychlík. Proto má před jménem titul Ing. Takových příkladů by bylo bezpočet, o lékařích ani nemluvě.

Když studium na vysoké škole kvalitní není, odnese to v druhém plánu celá společnost (viz zřícený most) a ty trpké plody různých rychlokvasících metod si pak vyžere i generace příští.

 

Petr Kučera

p.kuczera@centrum.cz

Související články (celkem 50)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.