VZPOMÍNKA NA TURNOVSKÉ GYMNÁZIUM (SVVŠ) 1962 – 1965

0

Do školy jsme obvykle nastupovali až druhý týden v září, když jsme se vrátili z povinné chmelové brigády. Ta trvala tři neděle, náš výdělek byl ale velmi žalostný, přitom normy tuhé. Celý podzim jsme pak místo vyučování  vypomáhali našim družstevníkům z místních JZD, protože nebyli schopni sklidit brambory. To se obvykle týkalo i řepy. Když konečně výuka začala, byla každé úterý přerušována výrobní praxí, to jsme zase pro změnu stavěli v okolních vesnicích kravíny.

Takže na výuku zbylo jen pár zimních měsíců a pár na jaře. Profesoři to nelibě nesli, protože jim záleželo na tom, aby nás přes to všechno něco pořádně naučili. Obzvlášť silným odpůrcem těchto nových tempora mores byl matematikář Maršálek, studenty láskyplně přezdívaný Vinca, který mně osobně  imponoval především tím, že by jako z oka vypadl Bernardu Shawovi, jak jsem ho znal z karikatur Hoffmeisterových.

Vedle češtiny nejvíc hodin bylo věnováno ruštině. Dodnes jsem velmi vděčen profesorovi Špikovi, že už v prvním ročníku mě upozornil při hodině ruštiny na Borise Pasternaka a jeho zakázaný román Doktor Živago. Za dva roky se mně ho podařilo pod rukou sehnat, byl to jeden z mých největších literárních zážitků mladých let. Skvělým znalcem ruštiny a ruské literatury byl rovněž profesor Starý. Stejně vděčně vzpomínám na profesorku Jiskrovou, která s námi při hodinách německé konverzace probrala obsah Nibelungenlied a seznámila nás s jejími hlavními postavami. Z těch poznámek jsem pak při nejrůznějších příležitostech dlouho čerpal. Zájemci o latinu se scházeli s pány Špikou a Rejhou už v sedm ráno. Také z těchto hodin jsem dlouho čerpal, zvlášť když jsme na FFUK na divadelní vědě probírali středověké divadlo. Na profesorku biologie Matoušovou vzpomínám jako na velmi precizního člověka, kterému záleželo na detailech, a na fyzikáře Skrbka jako na člověka, který chtěl přátelsky vyjít se studenty a ti toho často zneužívali. Chemik Hejduk byl velmi výmluvný a zanícený, ale já jsem pro jeho obor nebyl ten vhodný student.

 

Ředitelem gymnázia (SVVŠ) byl češtinář profesor Horáček, který úspěšně po několik let vedl studentské divadlo a který mnohým z nás nasměroval jejich budoucí profesi. Kromě jiného pořádal i zájezdy do tehdy ještě neznámého Divadla Na zábradlí, takže jsem byl díky němu jeden z prvních, který v těch letech spolu s ostatními turnovskými studenty zhlédl Kdyby tisíc klarinetů. Na různá představení do Divadla Na zábradlí jsem pak v těch letech pravidelně zajížděl. Takže: díky, Jaromíre…

 

Jednoho mrazivého rána v zimě, to už jsem byl na koleji v Praze Na Petřinách, mě z rádia zastihla zpráva, že náš profesor češtiny Karel Zakouřil přišel s ostatními turnovskými sportovci-horolezci ve Vysokých Tatrách o život. U profesora Zakouřila jsem maturoval z češtiny.

 

Naším třídním profesorem byl tělocvikář Rudolf, který rovněž vyučoval zeměpis. Patřil spíš ke konzervativnímu křídlu profesorského sboru a nelibě nesl novoty, nařizované okresním odborem pro školství nebo přímo ministerstvem. Ale i na něho udeřila doba, protože v rámci civilní obrany musel chlapeckou část studentstva učit střílet a cílit na terč na přilehlém hřišti. Bylo krátce po kubánské krizi, takže naše výuka často bývala přerušována cvičnými poplachy, kdy jsme v co možná nejrychlejším čase museli dorazit do sklepních prostor školy. Inter arma musae silent. Dlužno ale říct, že jednomu spolužákovi z vyššího ročníku se ta střelba tak zalíbila, že se okamžitě přihlásil do vojenského učiliště.

 

Tehdejší turnovské gymnázium, jeho celkovou úroveň, drželi navzdory době, která studiu vůbec nepřála, silné osobnosti, které „táhly za jeden provaz“ až do právě vzpomínaného roku osmašedesátého. Neblahé srpnové události pak mnohým z profesorů a profesorek násilně ukončily jejich další působení a setrvávání na půdě  turnovského gymnázia (SVVŠ).

 

Dneska, ohlédnu-li se zpátky za těmi léty, mám dojem, že jsme tehdy my, studenti, měli smůlu i štěstí zároveň. Smůlu v tom, že jsme studovali v době, která „studování“ příliš nepřála a že si nás naši profesoři spíše vyvzdorovali navzdory době, která s námi i s nimi „vymetala“ všechno možné, dle aktuální účelové společenské potřeby.

 

Štěstí však v tom, že jsme byli úspěšně „prokádrováni“ z hlediska původu nebo politického postavení našich rodičů a že nám tímto bylo studium vůbec umožněno. Byla řada těch, kteří z výše jmenovaných důvodů tehdy studovat vůbec nesměli.

 

Petr Kučera

p.kuczera@centrum.cz

Související články (celkem 50)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.