KDYŽ V TŘIAPADESÁTÉM OZNÁMILI STALINOVU SMRT…

0

Uplynulo padesát pět let, kdy byl na turnovském náměstí vystaven obrovský katafalk, pokrytý černým suknem, u něhož ve dne v noci stáli členové Národní fronty čestnou stráž. Kdo šel kolem, smekl. Z městských ampliónů zněly smuteční tóny ze Sukova melodramatu Radúz a Mahulena. Tytéž tóny se bez ustání linuly i z rozhlasu, byl přece státem nařízený smutek. Nikdo nesměl tančit, biografy přestaly hrát, nehrála ani divadla. Ve všech obchodech v Hluboké ulici se skvěl za čerstvě umytou výlohou portrét Stalina se smuteční páskou. Pod katafalkem ležely spousty věnců z umělých květů. Vždyť byl březen, kdepak živé květy!

Velký portrét Stalina byl i na první stránce v čítankách pro žáky základní školy, kterou jsem tehdy navštěvoval. Na druhé stránce byl velký portrét Klementa Gottwalda a na třetí Julia Fučíka. Pak teprve následovaly články a básničky. Tyhle tři portréty visely i na zdi ve třídě. Když někdo vyrušoval při výuce, vyučující ho postavil „na hanbu“ a přikázal mu: dívej se všem třem do očí a přemýšlej tu o svém činu…

Jenže hned po Stalinově pohřbu na moskevském Rudém náměstí nastala další tristní událost. Náhle zemřel bulharský hrdina z lipského procesu Jiří Dimitrov, který se na Stalinově pohřbu nastydl. Byl přece březen, měsíc mrazivých větrů. V rozhlase se  rozezněly smuteční tóny ze Sukova melodramatu znovu, prokládané tentokrát i temnými tóny pochodu padlých revolucionářů.

Sotva temné tóny pochodu dozněly a vše už nasvědčovalo, že se život navrátí do normálních kolejí, rozezněly se náhle smuteční tóny z Radúze  a Mahuleny nanovo, už  potřetí, věřte nebo nevěřte. Na Stalinově pohřbu se nastydl i Klement Gottwald a i on nečekaně zemřel. Sotva odstraněný katafalk s černým suknem byl znovu dopraven na turnovské náměstí, tentokrát   s portrétem dělnického prezidenta. Členové Národní fronty znovu stáli ve dne v noci čestnou stráž. Ale to už všichni byli zahaleni do huňatých šál, protože měli v hloubi duše oprávněnou obavu, aby se i oni smrtelně nenastydli. Byl přeci březen, měsíc mrazivých větrů z hor, a po tolika zkušenostech…

Za tři roky na to vstoupil náš vyučující do třídy a nařídil nám, abychom rozevřeli své čítanky na první straně. Udělali jsme to. Pak nás vyzval, abychom tu první stranu s portrétem Stalina vytrhli a odevzdali mu ji. Udělali jsme to, ale někteří se ptali, jestli totéž máme učinit i s druhou stranou, s portrétem Gottwalda. „Ne, ne, jen tu první,“ odvětil. Pak nám přikázal, abychom si vzali redispera a namočili je do inkoustu. Poté s námi probíral stránku po stránce a kde se objevilo Stalinovo jméno, museli jsme ho začernit. Takhle pro nás školáky začala destalinizace země, pomalu a ztuha, ale přece. Učitel nám vysvětlil, že právě nadešla doba tání…

Ta se projevovala především hojnými hromadnými školními návštěvami filmových představení. Na jedno z nich se pamatuji obzvláště zřetelně, na film Čisté nebe. Šlo o příběh letce, kterého za hrdinské skutky ve válce uvrhne Stalin do vězení. Když krutovládce zemře, teprve pak mu je jeho ztracená čest navrácena formou válečného vyznamenání. Když v tom filmu Stalin zemře, objeví se na plátně tající sněhy, pukající ledy a plovoucí kry na řekách na Sibiři, ozářených jarním březnovým sluncem. Učitel nám vysvětlil, že to je velká umělecká metafora, v níž umělci uměleckými prostředky znázornili tání našeho politického života.

Shodou okolností tvůrci tohoto tehdy slavného sovětského filmu přijeli do Turnova na filmový festival pracujících do letního kina. Byli jsme na ně pochopitelně velmi zvědaví. Oni s námi studenty však o umění vůbec nediskutovali.  Raději u Karla IV. uspořádali velkou pitku, tančili tehdy populární twist do tří do rána, rozmlátili spoustu lahví a sklenic, takže personál měl dva dny co uklízet. Pak s velkým hlaholem a spoustou květin odjeli. Bylo to pro nás velké zklamání. Nemohli jsme pochopit, že tolik obdivovaní sovětští umělci žijí tak zhýralým způsobem života.

Nakonec i tu ulici, kudy jsme chodili do školy, v rámci tání přejmenovali. Z ulice Stalingradské z ní udělali ulici Mládežnickou. Dneska to je ulice Jana Palacha. Doufejme, že u toho už zůstane. Dneska nikdo o žádné nové tání nestojí…

Autor: PETR KUČERA
p.kuczera@centrum.cz

Související články (celkem 50)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.