TŘESKUTÉ MRAZY A UŠI STALINOVY

0

Tak takhle jako v letošním lednu to bývávalo v Turnově v dobách mého dětství – tedy v polovině padesátých let. Všude ležely spousty sněhu a mrzlo, jen to praštělo. Sáňkovali jsme Jiráskovou ulicí z náměstí dolů, před každou školou – i mateřskou – stál sněhulák s mrkví, koštětem a kbelíkem a když škola skončila, došlo na koulování. Jen sem tam projelo kolem nějaké auto, třeba Poběda, která byla jako jediná z tehdejších značek speciálně zařízená na pravou ruskou zimu.

Mezi mosty jsme večer mrzli v ochozech a fandili turnovským hokejistům, kteří si to rozdávali se soupeři z okolí. Pamatuji si na brankáře Machynku, kterého jsme povzbuzovali nejvíc…
V sobotu se pracovalo do dvanácti hodin, vyučovalo se rovněž do dvanácti. Odpoledne jsme pak popadli lyže a odjeli na Kopaninu. Kopec jsme vyšlápli pěkně po svých nahoru a pak šusem sjeli dolů. Kdepak tehdy vlek!

 

Ale to, co se mně z těch let dlouhých zasněžených zim vybavuje nejvíc, je jeden článek z čítanky pro žáky druhé třídy základní školy. Ty články byly vymyšleny tak, aby zocelovaly náš charakter a my tak byli vždy připraveni budovat a bránit republiku. Ty články popisovaly dětství Klementa Gottwalda a Josefa Visarijonoviče Stalina a my jsme si z nich měli brát příklad, jak se chovat v nečekaných situacích. Zkrátka: Měly nás, dítka školou povinná, řádně zformovat. Ten článek, na který si tolik vzpomínám, byl opravdu povedený. V Gruzii (tedy v SSSR) zuřila strašlivá zima. Když se malý Dzugašvili – tedy Stalin – probudil, pro samý mráz se nemohl ani podívat přes okno ven, všude na skle jen samé zmrzlé květy. Ale malý Dzugašvili alias Stalin neváhal. Vzal si pořádnou ušanku a se školní taškou vyrazil na několikakilometrovou cestu do školy. Dorazil do ní celý prokřehlý přesně v osm hodin, ale nikde nikdo. Přišel do školy jediný. Všechny ostatní děti zůstaly doma. Škola byla zavřená. Bušil na vrata tak dlouho, až mu otevřela udivená tovarišč – soudružka učitelka. A hned si všimla, že má omrzlé uši. Vzala ze země do rukou sníh a třela mu jím jeho uši tak dlouho, až nabraly barvu. Teprve pak s ním zašla do tepla do třídy a pochválila ho za jeho příkladnou snahu chtít se něco naučit. A to i přes velkou nepřízeň počasí!

 

Naše tovarišč soudružka učitelka nám pak článek vysvětlila. Děti, pravila, když vám omrznou uši, vždyť máme teď u nás taky takovou zimu jak v Rusku, nikdy je netřete teplou vodou, ale jenom vodou studenou nebo sněhem! Teprve pak zajděte do vyhřáté místnosti!

 

A tak dneska tohle jednoduché, ale užitečné pravidlo předávám dál těm, kteří chodí třeba večer lyžovat do Struh, když teď všude mrzne, jen to praští. Ale předesílám, že jsem se doposud žádného lékaře nezeptal, jestli to je pravda. Jen tiše doufám, že nás tehdy v oněch proklatě studených letech padesátých netahali jen tak pro nic za nos. Nás, nic netušící dítka.

 

Petr Kučera         

p.kuczera@centrum.cz

Související články (celkem 50)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.