TOBRUK, GENERÁL LIŠKA A TURNOVSKÉ GYMNÁZIUM

0

Koncem září se v turnovském Biu Ráj promítal dlouho očekávaný film  o první vítězné bitvě československých vojáků v zahraničí za druhé světové války – Tobruk. Osobně se domnívám, že tvůrci tohoto válečného filmu  selhali na všech frontách a svou bitvu o umělecké ztvárnění tohoto velkého národního tématu prohráli na celé čáře – po stránce scenáristické, režijní, herecké i trikové (ta je přímo trapná). Dialogy nejapně napodobují otřelá klišé amerických válečných filmů a šetřilo se i na výstroji – kostýmy jsou z nejlevnějších materiálů.

Nicméně film o vítězném nasazení Československého 11. pěšího praporu –  Východního pod velením generála Klapálka (jehož poválečné osudy podobně jako i mnoha ostatních vojáků z libyjské pouště jsou hrozivé a deprimující) přitáhl do turnovského kina velkou řadu mladých lidí, což u filmů tohoto ražení nebývá obvyklé – zkrátka téma Tobruku vzbudilo velký zájem u naší nastupující generace.

 

Není proto překvapující, že i školní parlament turnovského gymnázia navrhuje, aby se zdejší gymnázium pojmenovalo po generálu Aloisi Liškovi, rodáku z Malé Skály, který velel v roce 1944 obléhání Dunkerque (kde bylo na 13 000 německých vojáků). Aloisi Liškovi bylo po mnoha bojích odepřeno na základě americko-sovětských dohod realizovat svůj největší sen: Polní maršál Montgomery mu na sklonku války nemohl vyhovět, a tak generál Liška se svou československou brigádou nesměl vjet v květnových dnech se svými tanky do bojující Prahy. Po únorovém převratu se mu podařil útěk zpátky do Anglie, a tak se naštěstí vyhnul osudu ostatních spolubojovníků jako byli Píka, Klapálek, Skokan (!!), Brixi, Jebavý (ze Semilska) a mnoha dalších, a sice popravě nebo Jáchymovu. Do vlasti se už nikdy vrátit nesměl, i když ho sžíral nesmírný stesk. O to větší, že nacisté se krutě mstili i na jeho rodinných příslušnících. Jeho bratra i syna umučili na pochodu smrti. Na to se často zapomíná: Rodinní příslušníci našich zahraničních vojáků byli krutě nacisty v protektorátu pronásledováni – i oni často skončili buď v koncentráku, nebo na popravišti. (To byl případ i generála Svobody – jeho syn byl za protektorátu umučen.)

 

My, kteří jsme usedali do školních lavic na přelomu padesátých a šedesátých let, můžeme snadno potvrdit, jak důkladně tehdy byly před námi zamlčovány těžké a kruté osudy všech našich vojáků. Ti stateční se nacházeli pouze mimo naší zemi – převážně jen v tehdejším Sovětském svazu. „Příběh opravdového člověka“ nebo „Jak se kalila ocel“ – to byla díla, v nichž jsme měli my, studenti tehdejší „SVVŠ“, hledat odpověď na otázku, co to je hrdinství nebo lidská statečnost. V naší vlastní zemi se hrdinství nekonalo, nebylo povoleno, jen s výjimkou Julia Fučíka, protože jeho statečnost byla přímo úměrná k lásce k Sovětskému svazu. (Ale nezapomeňme, jeho „Reportáž psaná na oprátce“ je vskutku kniha mimořádných kvalit!)

 

Zkrátka pro generaci dnešních padesátníků či už šedesátníků bylo v době mládí nesmírně obtížné najít si takové životní vzory, které by v nás vzbuzovaly úctu a respekt. Ti „povolení“ hrdinové, kteří byli oficiálně potvrzeni z úředních vládnoucích míst, byli často pak jen předmětem našeho vtipkování a naší skepse.

 

Takhle je třeba rozumět volání studentů ze školního parlamentu turnovského Gymnázia. Jakkoli je samotný název „Gymnázium“ názvem dostatečně úctyhodným, je třeba zároveň vzít v potaz, že by se mělo využít každé možnosti a příležitosti, jak vyrvat z útrob zapomnění jména všech těch, o nichž se muselo dlouhých čtyřicet let jen mlčet a kteří i po tolika letech v nás všech, v příslušnících všech generací, vzbuzují přirozený respekt. A to i bez posvěcení oficiálních míst.

 

Autor: Petr Kučera

 p.kuczera@centrum.cz

Související články (celkem 50)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.