TURNOVSKÉ PŘÍBĚHY VYCHÁZEJÍ KNIŽNĚ

0

Poslední čtyři desetiletí v Turnově. Rázovité, dávno zapomenuté postavy a postavičky, atmosféra města, příběhy vyprávěné, když ještě nebyla televize a velký svět byl k vidění pouze v biografu na Trávnicích… „Knížku s čtyřiadvaceti fejetony z Turnova uplynulých desetiletí jsem pořádal posledních pět let. Některé příběhy již byly zveřejněny v místních médiích, jiné vzpomínky a zážitky předválečné a mé osobní z doby dospívání v legendárních šedesátých letech ještě publikovány nebyly,“ přibližuje novou publikaci, která se již brzy objeví na pultech knihkupectví, zdejší publicista Petr Kučera.

Knížka nese název „Turnovské příběhy z dob dávných i nedávných“, vydává ji místní nakladatelství RA Aleny Radoušové, která je současně majitelkou Knihy Českého ráje v Hluboké ulici. Světlo světa by měla spatřit při oslavách 100. výročí turnovského gymnázia 8. listopadu t. r.

Petr Kučera (*1947) prožil dětství střídavě v Praze, Liberci a v turnovských Trávnicích, které byly dříve centrem kulturního dění ve městě. Bylo zde kino, dodnes je z této ulice hlavní vchod do divadla.
Po absolvování turnovského gymnázia v roce 1965 (tehdy se škola jmenovala SVVŠ) Petr Kučera studoval Filozofickou fakultu UK v Praze, katedru dějin a teorie divadla. V letech normalizace pracoval v Národním filmovém archivu, byl dokumentátorem v Divadelním ústavu v Praze. Průběžně vyučoval němčinu a francouzštinu v jazykových kurzech. Po celá léta pravidelně dojížděl do Turnova, kde žili a pracovali jeho rodiče. V rámci působení na Pedagogické fakultě UK po listopadu 1989 pobýval jako stipendista v Essenu a Paříži. Věnoval se překladům divadelních her, z nichž některé byly uvedeny s pozoruhodným ohlasem v pražských divadlech (Divadlo v Dlouhé, Hudební divadlo v Karlíně, Divadlo Kolowrat, Národní divadlo).
Od roku 2002 trvale žije a pracuje v Turnově. Kromě výuky cizích jazyků spolupracuje s regionálními médii.

Malá ukázka z knihy „Turnovské příběhy z dob dávných i nedávných“:
Ukázka z knihy

TELEVIZOR aneb ROZRUCH V NAŠÍ  ULICI

…když já byl tenkrát kluk, to měly písně lahodnější zvuk…

(1954)

Zvláštním rysem dětství je to, že ať už se odehrávalo v jakékoli době, uchovává a nese v sobě pečeť něčeho neopakovatelného, nezaměnitelného, přitažlivého a nádherného.

V dobách dětství bylo všechno jaksi zářivější, obloha blankytnější, řeky čistší, tráva zelenější a slunce hřejivější. Šanson Když já byl tenkrát kluk, jak ho skvěle nazpíval Karel Gott (originál Charles Aznavour) v sobě obsahuje hlubokou a pochopitelnou pravdu.

Přitom dětství mé generace proběhlo v padesátých letech, totiž v době, o níž se hovoří jen s odsudkem, rozhořčením a nesouhlasem. A tak i mé vzpomínky na dětská léta nabývají jakési schizofrenní podoby. Je v nich mnoho nezaměnitelně přitažlivého a průzračného, ačkoli šlo o období, které dnes považujeme za děsivé a zhoubné.

Takových chvil nezaměnitelně krásných a přitažlivých uchovávám ve vzpomínkách mnoho, ony samy o sobě mají přesto sílu, že se dokážou vyčlenit z rámce odsouzeníhodné doby, která neblaze a tragicky poznamenala mnoho osudů.

K takovým chvílím patřily i večery, které jsme v polovině padesátých let trávili před televizorem, který tenkrát vtrhl do některých „vybraných domácností“, a to se vším, co se kolem něho – televizoru – odehrávalo…

Související články (celkem 50)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.