ÚVAHA ZIMNÍ O PŘÍVALECH SNĚHU A ZAPOMENUTÉM POCITU NEBEZPEČÍ

0

Babička s dědou mívali jako vrátní (bylo to koncem padesátých let minulého století) za povinnost odklízet chodník od sněhu táhnoucí se pražským Albertovem a Příčnou ulicí, kde jsme bydleli. Když bylo zapotřebí, účastnil jsem se toho taky. Někdy jsme v zimě vstávali a s obavou vyhlíželi, zda nenapadl sníh, a když napadl, kolem páté ranní jsme popadli hrabadla a rychle vše odklízeli, aby chodník nezledovatěl. Stejně jako my si počínali i ostatní z naší čtvrti, i když neměli za povinnost odklízet tak závratně dlouhý úsek. Tahle činnost nebývala předmětem obzvláštních dohadování a nesnází, byla jakousi samozřejmostí, že příroda vystavila obyvatele podmínkám, které znesnadňují jejich život.

V té samozřejmosti, s níž to všichni dělali, nebylo jen plnění nařízení správce nebo úřadů. Byl tam pocit něčeho jiného. Byl tam pocit nebezpečí. Zkrátka, že zledovatělý chodník je pro nás i ostatní nebezpečný, že nejen my, ale i druzí se můžeme zranit a ublížit si.

 

Když jsem po mnoha a mnoha letech prožil zimu v domě, kam jsem se po mnoha a mnoha letech navrátil, ukázala zima náhle i nevlídnou, hrozivou tvář, napadlo spousty sněhu a bylo náledí. Našimi sousedy jsou pekaři, ještě horké nakládají housky do beden, tahají je po přilehlém chodníku a rozvážejí. Dělali to i tehdy, když bylo náledí. Když jsem to viděl, vzal jsem kbelík a cestu posypal, sám po ní rovněž chodím. Ale příbuzní naše sousedy příliš v oblibě nemají a tak jim nebylo moc po chuti, když mě viděli.

 

Tentýž večer jsem sledoval televizní zprávy. Reportéři pobíhali po sídlištích a vyptávali se náhodných kolemjdoucích, zda jim nevadí, že nikde nejsou zametené chodníky od sněhu. Lidé bezradně krčili rameny, že nevědí, kdo je za to odpovědný, proč nařízení, pokud vůbec je, nikdo neplní. Ta bezradnost prokazovala, že i když se zlobí, že se nenajde nikdo, kdo by to nařízení plnil, že pocit ohrožení sebe nebo ostatních, pocit ohrožení vlastního zdraví, vůbec nepociťují. Pohodlí a vymoženosti, které život v moderní společnosti nabízí, způsobil, že pocit nebezpečí a stav ohrožení z nich vyprchaly. Zbyla spíš jen bezstarostnost, s níž mnozí z nás si například staví obydlí těsně u břehů velkých řek, aniž je napadne, co se stane pak, až bude několik dní pršet.

 

Stav ohrožení a pocit nebezpečí byly s člověkem vždy úzce spjaty, příroda se chovala k člověku neúprosně. Se zájmem sleduji, jak některým jedincům v naší zhýčkané civilizaci ten pocit nebezpečí začíná chybět. Znovu ho vyhledávají, ale, jak jinak, zábavnou formou, která zvedne adrenalin, ale opravdové nebezpečí nepřináší. V hloubi duše se nám totiž neustále stýská po onom „drsném životě mezi vlky v panenské přírodě“.

Stav nebezpečí a možného ohrožení vlastního života si dnes, na rozdíl od našich předků, objednáváme a dopřáváme kdykoli se nám zachce. Adrenalinové sporty se tomu říká. Mohu na laně skočit z mostu, šplhat na opičí dráze, sjet kopec v průhledné kouli, nebo vlézt na poutích do všech možných houpaček a kozích drah… Stačí jen tu více tu méně peněz a pocit ohrožení je zase tady. Nevadí, že „umělý“.

Nevídaný úspěch adrenalinových sportů v posledních letech má dle mého jednoznačně kořeny v komfortu a pohodlí našeho každodenního všedního života, který provází zasutý stesk „po zálesáckém životě mezi vlky“.  

 

Domnívám se, že právě proto narůstá počet lidí, kteří ve společnosti dostatku a blahobytu znovu a stále více vyhledávají riskantní situace (nejen na silnicích), nevědí co se sebou, propadají beznaději, nebo o sobě nechají vědět nepochopitelným a nesmyslným činem, při němž ohrozí druhé, nebo bez příčiny dokonce na ně i zaútočí, a my ostatní bezradně krčíme rameny, protože nevíme, jak tomu zabránit…

 

Petr Kučera

p.kuczera@centrum.cz

Související články (celkem 50)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.