JAK SE V TURNOVĚ RANDILO ANEB ZA ČASŮ JARA A LÁSKY (1960 – 65)

0

„Zas mi říkal, že má něco pro mě, tohle něco že prý láska je… já však nechci žádnou lásku v domě, přináší jen žal a výdaje“… jo, jo, jen samý žal, trápení a výdaje, ale málo platné, s ní je náhle všechno kolem mnohem krásnější, mnohem zelenější a blankytnější, řeky průzračnější a petrklíče žlutší a voňavější…

Každý frajer na počátku šedesátých let chodil do holičství za Kudrnáčovými hodinami, kde uměli ručním strojkem sestřihnout vlasy na krátký trávník. Byl to velký kumšt a uměli to jenom tam.
Každý frajer musel mít šusťák. Byl to velký problém ho sehnat. Oděvní závody v Prostějově dodávaly do dvou krámů v Hluboké ulici jen bleděmodrý, který byl tuhý a lámal se, a tak někteří odvážlivci zajeli do Prahy, vystáli před Tuzexem tříhodinovou frontu, aby si opatřili šusťák z Itálie, který byl tmavomodrý z hebkého balonového materiálu, opatřený páskem. Zaplatili za něj tuzexovými poukázkami, které se sháněly na černém trhu. Kdo si šusťák opatřil, šel pak na rande. Dívky z SVVŠ (gymnázia) měly zas problémy s učiteli, protože chodily do školy v modrých nebo červených pletených punčochách. O přestávce si tupírovaly vlasy. Studentky šperkařské školy byly o krok dál. Načesávaly si vysoké drdoly, do nichž zaplétaly housku nebo drátěnku na nádobí, aby byl účes efektnější. Sedět za takovou dívkou v biografu a sledovat filmové představení, to bylo hotové utrpení.

Právě biograf na Trávnicích byl místem seznamování a prvních rande. Chlapci ze šperkařské školy se tu brzy  začali objevovat v dlouhých vlasech a vytahaných svetrech, protože pocházeli převážně z pražských rodin, a tak věděli, co tam frčí. To už sem tam někdy bylo možné zaslechnout v rádiu i něco od Beatles. Jednou to ve vestibulu opravdu zašumělo, protože jakási dívka se odvážila dorazit do biografu v minisukni. Překvapeným uvaděčkám málem vypadlo eskymo z ruky. Studenti ze šperkařské školy bydleli po privátech, a tak byli mezi sebou i tehdy, když vyučování skončilo. Těšili se větší svobodě. Studenti z SVVŠ (gymnázia) pocházeli obvykle ze spořádaných lékařských rodin nebo od ředitelů různých závodů. Když se profláklo, že dva z vyššího ročníku čekají spolu mimino, byli vyloučeni ze školy. Jeden spolužák se z nešťastné lásky ke studentce knihovnické školy dokonce pokusil o sebevraždu, málem si podřezal žíly. Byli jsme velmi rozrušeni, ale za dva roky jsme mu záviděli, protože kvůli tomu nemusel na vojnu.

Místem pro první setkávání byly i nedělní čaje o čtvrté hodině odpolední na Střelnici, sem chodívali převážně vojáci z místní posádky, aby si zatančili s turnovskými děvčaty. K tanci hrálo tehdy nejpopulárnější místní trio Došek Míšek Perk. Bylo-li léto, nebylo vhodnějšího místa pro seznamování než byl dolánecký jez, jak ho postavil starý pan Votrubec. Dalo se na něm za slunných dnů polehávat v adamkách a bikinách na dece a vést tu donekonečna nejrůznější řeči, kdo s kým právě chodí. V letních prázdninových měsících se rovněž konaly taneční  U Karla IV., v zimě pak maškarní bály šperkařské školy v Sokolovně, které se vyznačovaly vždy něčím zvláštním. Na jednom z nich byl úderem půlnoci spuštěn z balkónu koš a v něm seděla Eva Pilarová a Waldemar Matuška.

Místa v srdci pro opravdové první rande byla v Turnově dvě. Jedno se nacházelo v březovém altánu na Šetřilovsku nad jezem, které bylo svědkem nejednoho vroucího vyznání lásky za zvuků šumění a hučení vod valících se přes jez. Zvláště na jaře, kdy přes dolánecký jez stékaly vody z tajících sněhů z hor. Copak bylo možné si představit romantičtější  místo? Škoda přeškoda, že dnes ten altán podlehl rukám vandalů.

Druhé místečko lásky se nacházelo na levém břehu Votrubcova náhonu, kde na cestě na malém paloučku rostly tři buky, mezi nimiž bylo možné zahlédnout i ryzce a lišky. Pod nimi se zelenala svěží tráva prorostlá hebkým mechem, která přímo sváděla k milostným hrám, kolem protékala průzračně čistá řeka. Nejeden ze zamilovaných párů tu zanechal památku: Srdce probodnuté šípem s iniciálami milenců, vyrytými nožem do kůry vzrostlých buků. Ty tři buky tu už rovněž nejsou, podlehly zkáze větru, i když zbytky toho paloučku jsou tu patrné dodnes. Cesta ale už příliš schůdná není, už je jen dobrodružná.

A dnes? Jako bych stále čekal na břehu, čekal a hledal u řeky ty tři buky a díval se, jestli se nad doláneckým jezem z mlh znovu nevynoří ten bělavý březový altán. A jako by mě tady, v údolí neúprosně plynoucího času, smířlivý hlas kolemjdoucího konejšivě hladil a chlácholil, že je to všechno už tak dávno, tak dávno, Hynku, Viléme, Jarmilo…

Autor: PETR KUČERA
p.kuczera@centrum.cz

Související články (celkem 50)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.