V poválečné Evropě to vypadalo všude stejně, starý kontinent byl zpustošený a nebylo vždycky jednoduché sehnat něco k jídlu. Se svou pražskou babičkou jsem každý týden stál na počátku padesátých let na schodech tehdejšího národního výboru ve frontě, čekali jsme tu, až na nás přijde řada, abychom vyfasovali „potravinové lístky“. Kdo „nekšeftoval“ na venkově na černém trhu, potřeboval lístky, byl-li z města, protože jídlo v obchodech bylo na příděl.
Babička měla nález na plicích, a tak jsme měli nárok na jeden litr mléka a deset vajíček navíc, než byla měsíční kvóta. To se týkalo i těch, kteří měli „souchotiny“. Doma už byly připravené nůžky, lístky jsme rozstříhali a chodili s nimi pak do krámu pro potraviny. Obzvláště pro máslo, které bylo k dostání pouze dvakrát týdně, v úterý a pátek, a platilo za vybranou pochoutku. Chodili jsme pro něj do bývalého Feštrova pivovaru, kde byla kromě jiného i mlékárna. I tady se stála fronta. Mlíkařka nabírala beze slova naběračkou mléko do přinesených bandasek a odkrajovala hrudky másla. Máslo i mléko jsme pak odnášeli doma do sklepa, aby bylo v chladnu a dlouho nám vydrželo. Vždyť se s ním muselo moc šetřit. Tehdy lednička? Ani nápad!
Pravděpodobně ten přísný přídělový systém na straně jedné a „rozkulačování“ venkova po sovětském vzoru s rozbujelým černým trhem na straně druhé byly u kořene pohromy, která se snesla 1. června 1953 na veškeré obyvatelstvo v podobě takzvané měnové reformy. Doposud platné československé koruny byly znehodnoceny rafinovaným přepočtovým kurzem, a to podle toho, zda je občan měl momentálně doma u sebe či uloženy ve spořitelně a také podle toho, jaké množství peněz v bance uloženo měl. No, poválečná Evropa se zmítala celá v průšvihu, navíc Marshalův plán jsme na příkaz Stalina museli odmítnout, ale to, co bylo nejvíc dech vyrážející, to bylo faktické provedení celé té měnové reformy, plné cynismu a pohrdání vůči řadovým občanům, nad kterým dodnes asi žasne nejeden historik.
Tehdejší sdělovací prostředky, rozhlas a noviny, zcela ovládali komunisté, jak jinak, a tak jediným kanálem, kterým se šířily „svobodné“ informace, byla takzvaná šeptanda. Dobrý známý si vás vzal stranou, pošeptal něco důležitého a vy jste se podle toho včas zařídili. A šeptandou se šířilo, že soudruzi v Praze na ministerstvech zas něco chystají, lidé byli nervózní a měli strach. Že prý se něco bude dít s korunou. Aby soudruzi v Praze té šeptandě udělali přítrž, předstoupil tehdejší prezident Antonín Zápotocký, lidově přezdívaný „Tonda“, veřejně v rozhlase před obyvatelstvo, které uklidnil, že k žádné měnové reformě nedojde, že je to jen výmysl nepřátel socialismu. Takhle chlácholil obyvatelstvo v pátek. A následující pondělí práásk! Všichni jen nevěřícně zírali. Tak to každého zaskočilo. Rozhlas ráno oznámil, že k měnové reformě právě došlo! Všichni byli ožebračeni, až na soudruhy na významných postech na pražských ministerstvech, kteří měli jako jediní echo, moc dobře věděli, o co kráčí a zařídili se v klidu po svém tak, aby se jich měnová reforma tolik nedotkla.
Antonín Zápotocký měl v oněch dnech právě na stole své pracovny rozepsaný svůj román Vstanou noví bojovníci, nazvaný podle staré dělnické písně I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci. A náhle se nestačil divit, protože ti noví bojovníci opravdu povstali, jakmile se o měnové reformě dozvěděli. V plzeňské Škodovce se totiž vedení závodu dopustilo neuvěřitelného „svinstva“. Dvaceti tisícům dělníků vyplatilo vedení Škodovky mzdu místo v pondělí už v pátek, takže ráno v pondělí, když přišli dělníci do práce, byli úplně bez haléře, zkrátka ožebračeni. Vypuklo povstání, které bylo nakonec s pomocí narychlo přivolané armády za několik dnů potlačeno a jeho vůdce pro výstrahu popraven.
A lidé zatrpkli. Právě tehdy se přestalo říkat, že s poctivostí nejdál dojdeš. Naopak. Začalo se říkat, že s poctivostí u nás dojdeš akorát do pr… Lidé přestali věřit penězům, které si vydělali a začali spíš rozkrádat veřejný a státní majetek, to šlo snáze. Začali křečkovat. Jen když to všechno měli zamčené u sebe doma pěkně pod petlicí. Lidé se začali na pracovištích poflakovat a jen se koukali, kde se co dá „čmajznout.“ To nevadí, že to ukradl, jen když to má, mručeli ostatní souhlasně.
A to je právě hořké dědictví měnové reformy z roku 1953. V roce 1968 se známý ekonom Ota Šik ještě pokusil prosadit zásadní ekonomické reformy, které by napravily všechny ty „voloviny“ z padesátých let, ale jejich provedení zatrhly tanky z pěti zemí, které vjely přímo až na Václavské náměstí a pohřbily tu jakoukoli naději na jakékoli změny zásadního významu.
Svým způsobem měnová reforma z roku 1953, od které zanedlouho uplyne 55 let, patří nenávratně jen a jen historii, ale ne tak docela. Právě v těch letech si rozčarovaní lidé navykli uvažovat o věcech veřejných a státních svérázným způsobem, trochu lstivým i švejkovským zároveň, co jiného jim zbývalo, a naučili se šikovně obcházet veškerá nařízení a zákony, pokud vůbec nějaké byly, ve stylu malá domů. A důsledky těch návyků jsou patrné dodnes.
Petr Kučera
Související články (celkem 50)
- ČAS JSOU PENÍZE. ALE PLATÍ TO I V TURNOVĚ?
- MILOŠ VOTRUBEC Z KRAJÍŘOVY ULICE – LYRICKÝ MALÍŘ TURNOVSKÉHO POJIZEŘÍ
- K+M+B+2011: NA TŘI KRÁLE O KROK DÁLE NEBOLI TŘÍKRÁLOVÉ ZASTAVENÍ
- NA DVEŘE KLEPE SILVESTR ANEB KOKTEJL PRO OSAMĚLÁ SRDCE
- WILLIAM BEARDMORE Z DALIMĚŘIC – ZAPOMENUTÝ DĚLNÍK NAŠÍ STÁTNOSTI
- VAŠE STAROSTI NA MOJI HLAVU – CO TO JE, KDYŽ SE ŘEKNE STAROSTA
- JE TO PRAVDA ODVĚKÁ, ŠATY DĚLAJ ČLOVĚKA – ANEB KDE ŠIJEŠ, MŮJ DRAHÝ?
- POZDNÍ LÉTO, BABÍ LÉTO, INDIÁNSKÉ LÉTO
- PROSÍM JEDNOHO TURKA S INDIÁNKEM ANEB KŘÍŽEM KRÁŽEM TURNOVSKÝMI KAVÁRNAMI A CUKRÁRNAMI
- KÉŽ, LAVIČKO, KÉŽ BYS PROMLUVILA…
- VÝROČÍ II. SVĚTOVÉ VÁLKY, ZAJÍMÁ TO JEŠTĚ NĚKOHO? DOUFEJME, ŽE ANO!
- KADEŘNICKÉ SLUŽBY JENOM PRO ŽENY?
- APRÍLOVÉ MARGINÁLIE
- TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK: MEZI POLITIKOU A MÝTEM
- VALENTÝN – ZAMILOVANÍ OPEŘENCI A ČESKÁ PRINCEZNA. CO ŘÍKAJÍ LEGENDY?
- TŘESKUTÉ MRAZY A UŠI STALINOVY
- MIKULÁŠ PŘICHÁZÍ. CO VŠECHNO O NĚM VÍME?
- GLOSA: MOJE MALÁ OSLAVA LISTOPADU
- ACH, TY TITULY