ODEŠEL BUKOVINSKÝ PÁBITEL

0

Ve středu 27. listopadu se uzavřela pozemská pouť Vladislava Studničky z Bukoviny. Odešel v 78 letech. Když tato informace dorazila až ke mně, pomyslel jsem si: Odchází poslední lidé z generace, které se ještě alespoň částečně dostalo klasického vzdělání, generace, která věděla, co je to skutečná bída a nesvoboda, ale i štěstí spojené s něčím jiným, než jsou materiální statky. Vždy, když někdo takový odejde, a já vím, že za ním už nebudu moci přijít, uvědomuji si naši hořkou současnost, svázanou s existenčními kompromisy i s čím dál víc patrnou nechutí dělat něco navíc pro druhé. Až odejde poslední z této generace, bude na ně někdo umět navázat? Nebo v propadlišti dějin skončí i hodnoty, pro které oni žili? Vladislav Studnička byl velký pábitel a neuvěřitelně činorodý člověk, který chtěl všechno vyzkoušet.

„Pane Charousek (zásadně mně vykal, byť jsem mu stále opakoval, že mně má tykat), musíte stále dělat to svoje s nejlepším vědomím a svědomím a nedívat se moc napravo ani nalevo, nenechte se moc ovlivňovat a snažte se lidem nastavovat pozitivní zrcadlo a nutit je k přemýšlení. To vidím jako váš úkol.“ To mně kladl na srdce na konci každého našeho dlouhého telefonátu v posledních letech. Už nezavolá. Je to už jen na mě…

V roce 1997 vznikl tento text v rámci projektu Češi Českého ráje. Pamatuji, že se nerodil lehce a že jsme z něho potom oba měli radost. Jsou tam věci, které jsou stále platné a platné zůstanou. (PCH)

201312042026_ces_studnicka_02

NĚKDY SI PŘIPADÁM JAKO BUKOVINSKÝ VÁCHAL, ŘÍKÁ VLADISLAV STUDNIČKA
Není v našem národě mnoho autorů, kterým by se podařilo přesvědčivým způsobem vystihnout mentalitu svých krajanů. Vlastně je to jen pár jmen. Na první místo určitě většina z nás zařadí Jaroslava Haška, pro někoho je to třeba Ota Pavel a asi všichni se shodneme na Bohumilu Hrabalovi. Jeho pábitelé, to jsme my všichni. A je jedno, jestli jde o hřmotného a zároveň dobrosrdečného Pepina, zádumčivého a přemýšlivého Hanťu nebo svérázného výpravčího Hubičku. Podíváme-li se dobře kolem sebe, najdeme bezpočet takových krásných pábitelů. Vypovídají o Češích víc, než se lze dočíst v desítkách „bedekrů“. Hovoří s námi totiž o tom, co je pro mnohé návštěvníky naší země těžko pochopitelné. Český přístup k životu, svérázný humor a výrazy jako: „klídek“, „…za vodou“ a „sousedovi chcípla koza“ jsou více méně nepřeložitelné a rozumíme jim jenom my sami. A to je dobře.
O jednom takovém krásném pábiteli je i tohle povídání…

Vladislav Studnička (*1935) se narodil v Turnově. V roce 1954 absolvoval pedagogickou školu a téhož roku se stal ředitelem jednotřídky v Sezemicích na Boleslavsku. Po vojenské službě pokračoval v další jednotřídce v Loukovci, odtud přešel do Petrašovic na Českodubsku a od roku 1959 byl deset let učitelem Zvláštní školy v Turnově. Od roku 1969 až do roku 1983 pracoval jako vychovatel školní družiny a učitel Zvláštní školy v Semilech. Posledním jeho pracovištěm byla opět Zvláštní škola v Turnově, kde působil až do roku 1993, kdy odešel do důchodu. Žije na Bukovině u Dolánek u Turnova.
 
Vladislav Studnička se dlouhá léta věnuje systematickému shromažďování knih, grafických listů a obrazů, reprodukcí, fotografií, plastik a dalších uměleckých předmětů především od českorajských autorů. V jeho sbírce najdete ale i díla Lhotáka nebo Švabinského, byť je tu „drahých“ originálů poskrovnu. Studnička sbírá i další věci, jako jsou mince, lahve, staré předměty, zachránil a zrestauroval i několik starých houslí. Také knížek je v jeho chalupě na Bukovině na tisíce a jsou v jednotlivých místnostech často narovnány až po strop. Většinou se týkají výtvarného umění, ale najdete tu i dětskou literaturu, básně, fotografické publikace, a třeba i kompletní Ottův slovník naučný. Nestává se často, aby svojí všesbírkou někoho rád provázel, když ale tak učiní, děje se vše v sympatické atmosféře, ve které by se váš hostitel a průvodce rozdal. Často pak dojde i na sbírku ošacení, kterou majitel charakterizuje jako věci ani na vyhození, ani na nošení, ale nekupte to, když se vám ty věci líbí…

Studnička se tak velmi podobá jednomu fenomenálnímu člověku, který ještě před pár desetiletími v Českém ráji skutečně žil – malíři, grafiku, spisovateli a mysliteli Josefu Váchalovi. Studnička tuto spojitost také svérázně komentuje, když se k Váchalovi (autor např. Krvavého románu) připodobňuje slovy: „Sice nespím v položené skříni na slámě jako on, ale dlouhý kabát mám stejný. A také když se v noci probudím ze snu a nezapíšu si, co se mi zdálo, ráno už to nevím a mnohdy zajímavou myšlenku zapomenu.“

Vladislav Studnička je velmi oblíbeným mezi lidmi, kteří se věnují kumštu. Mezi své přátele počítá prakticky všechny zajímavé lidi, kteří kdy v kultuře na Turnovsku a v celém Českém ráji něco znamenali. Byl to například Dalibor Matouš a Miloslav Janků, jsou to Vladimír Komárek, Jaromír Horáček, Ivan Šolc, Bedřich Kolliner, Vlastislav Hnízdo a mnozí další.

„Vzpomínám zejména na Dalibora Matouše, který na mě měl velký vliv,“ říká. „Nosíval jsem mu věci do jeho zátiší a často jsme si spolu v jeho ateliéru povídali dlouhé hodiny. U mě v chalupě se vždy našla nějaká zajímavá věc, nad kterou přátelé zajásali. Sběratelství je moje až chorobná vlastnost. Uchovávám a zachovávám všechno, co lidem kdysi sloužilo a slouží. Asi jsem v tom byl vychován. Vyrůstal jsem ve skromných poměrech na venkově, od mládí jsem pracoval na poli a doma jsme často říkávali: Je to sice hezké míti pořádek, ale je tragédií, když lidé mají jenom pořádek, a kvůli POŘÁDKU si třeba ani nekoupí pěknou knížku…“

„Nikdy jsem nedělal nic jenom pro peníze. Často jsem například zvětšoval ve své fotokomoře až do půl páté ráno, pak si na půl hodiny zdřímnul a šel do školy. Vydržel jsem tak i několik dní a vůbec mi to nepřipadalo divné. Stačilo mi, když se lidem mé fotografie líbily…“

„Snažil jsem se užívat si života v tom pravém smyslu: Rozdávat lidem radost. Dlouhá léta jsem prožil mezi dětmi. Začal jsem vymýšlet říkadla, která pro ně byla lehce zapamatovatelná. A když jsem viděl, že si je s chutí pamatují i po delším čase, udělal jsem z říkadel více souborů a jsem rád, že se v současné době konečně našel vydavatel, který je zpřístupňuje většímu okruhu lidí.“ (První texty vyšly v sešitech s názvem STUDNIČKOVA STUDÁNKA s ilustracemi Miloslava Janků v roce 1997.)

„Já jsem s dětmi ve škole vždycky hodně pracoval. Vyžadoval jsem sice kázeň, ale měli jsme mezi sebou velmi vřelý kontakt. To nejlépe pochopíte, když s nimi jdete na vycházku a ony se nerozutečou, ale jdou s vámi v takovém jednom klubku. A každé chce, abyste právě je držel za ruku. Snažil jsem se ukázat jim onu nádheru Českého ráje, ve kterém mají to štěstí žít. Je to kus krásné země, kde máme domov. A kdo má domov, má všechno. A tady u nás, na Turnovsku, je té krásy tolik, že byste museli prochodit kus světa, abyste našli něco podobného. Kraj, kde člověk žije, ho hodně ovlivňuje a přichytí-li se k němu silnými kořeny, je schopen dávat i brát tak, že má šanci prožít spokojený a šťastný život…“

„Za způsob, jakým žiji, mě má asi hodně lidí za podivína. Vždycky je dovedu dojmout, když se jich z legrace ptám, kolik je hodin. Já totiž říkám, že hodinky nemám. Má je každý a tak se zeptám. A je to důvod k popovídání…“

„Někdy mám pocit, jako bych do tohoto světa ani nepatřil. Věci kolem nás podléhají pouze technickému zlepšování a myslím, že to je málo. Lidé sice chodí pěkně oblečení, domy jsou krásně vymalované, každý má auto, velkou barevnou televizi, ale mnohdy o samé podstatě života neví nic. Dnešní civilizace člověka příliš tlačí k tomu, aby byl uniformní a je-li někdo větší individualitou, než je zdrávo, má z toho jen potíže. Lidí, kteří myslí trochu jinak, je ale třeba. I proto jsem docela rád tím svérázným bukovinským Váchalem. Vždyť nebýt takových lidí jako jsem já, neměli by v tiskárnách co tisknout a v muzeích a galeriích co vystavovat…“

Související články (celkem 33)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.