Často jsem o ní měla strach hraničící s panikou. Největší, když byla v Iráku a začínalo tam být „těsno“. Tehdy se nám pár dnů vůbec neozvala. Když jsme po těch několika nekonečných dnech získali informaci, kde vlastně je, vytáhla jsem opravdu velmi drahý atlas světa a hledala to místo, abych se přesvědčila, že je skutečně v bezpečí. Jak jsem ale byla nervózní, stránku v atlase jsem přeškubla. Od té doby jsem ho neotevřela, stále se u něj vidím. I s tím strachem. A bezmocí.
Je z mých bratranců a sestřenic nejmladší. Snad proto jsme ji kdysi v naší početné rodině nebrali příliš vážně (konečně, to je úděl nejmladších i v pohádkách, že?). Také je vzrůstem malá a díky tomu se zdá zranitelná. Tak proto. Ráda cestuje – na rozdíl ode mě. Já považuji za své největší cestovatelské dobrodružství svou loňskou týdenní dovolenou v Chorvatsku. Tak daleko jsem byla poprvé v životě a ještě se mnou musela jet maminka. Pobyt delší než měsíc mimo hranice naší republiky beru jako holý nerozum a podstoupila bych ho jen donucena násilím…
Představuji vám svoji sestřenici, Ivetu Holbovou Melíškovou, která to cestování vzala na sebe. Nejspíš i za mě. Jak říkám, podivínka.
* Narodila ses v Turnově, tady jsi také absolvovala gymnázium. Poté jsi velmi úspěšně studovala na Karlově univerzitě stomatologii. Dalo by se očekávat, že si zavedeš praxi, takzvaně se usadíš. Ty sis ale zvolila jinou cestu.
Nechtělo se mně, jak říkáš, usadit se. Toužila jsem cestovat. Ještě na vysoké škole jsem se začala zajímat o práci humanitárních organizací, sledovala dokumenty a četla literaturu, zabývající se touto problematikou. Po studiích jsem uvažovala o tom, že bych chtěla práci v nějaké humanitární organizaci zkusit a nejvíc mě lákal černý kontinent. Jenže v té době u nás neexistovalo mnoho programů pro tuto činnost. Tehdy mě pozval můj kamarád Vašek Mazánek, který je také z Turnova, a v té době pracoval pro Člověka v tísni, do Rumunska. Na území tohoto státu je česká minorita, která ještě zdaleka nebyla tak mediálně známá jako dnes. Byla jsem tam týden, a to skvělé prostředí mě jednoduše dostalo. Uvědomila jsem si, že není nutné jet někam do třetího světa, když potřebná můžu být i tady. Pod záštitou Člověka v tísni jsem šla pracovat do této české enklávy, a to ve svém oboru coby stomatolog. Ovšem vzhledem k tomu, že nemocnice je od těchto vesnic vzdálená hodinu jízdy autem, stala jsem se časem doktorkou pro všechno.
* Nakonec jsi tam působila dva roky – od roku 1996 do roku 1998. Já ale vím, že pomáhat nebyl jediný impulz a české vesnice v Rumunsku měly pro tebe i jiný rozměr.
Když jsem tam poprvé přijela, tak jsem našla něco, z čeho jsem kdysi vyšla. Moje, vlastně naše společná babička pocházela ze Slovenska a v takové vesnici vyrůstala. Babička je dodnes pro mne ztělesněním Vesmíru a Boha a právě v té době, kdy jsem se rozhodovala, co dál, zemřela. Já mohla v českých vesnicích v Rumunsku žít v prostředí, které si udrželo mnoho principů venkovského života z třicátých let minulého století. Stala jsem se tam součástí komunity, kde mě lidé potřebovali a já potřebovala je. Měla jsem možnost díky práci pro Člověka v tísni během dvou let poznat život v šesti vesnicích, navázala jsem množství přátelských vztahů, stále tam ráda jezdím.
* A pár rodin z těchto vesnic se odstěhovalo zpět do Čech, i když celý život, vlastně několik generací nazpátek, žili v jiné zemi…
Ale oni jsou Češi. Národ můžeš identifikovat podle několika kritérií. Za ta nejdůležitější považuji jazyk a kulturu. Když jsem v českém prostředí v Rumunsku začala pracovat, byla jsem překvapená, jak nádhernou češtinou se tam mluví. Děti se učily z českých učebnic a lidé tam četli české knihy. A kultura? Tu tam udrželi v takové míře, že se díky tomu my můžeme učit a hledat dávno zapomenuté obyčeje. Vesnice před padesáti, sto lety, svatby, kroje, Velikonoce, vánoční zvyky. Dnes se k tomu vracím a snažím se to zasazovat zase zpátky k nám. Třeba právě ty nádherné zvyky při svatbách. K těm lidem, kteří se stěhují zpět do vlasti, snad jen jedno. Myslím, že jsou větší Češi a patrioti než my. A jsou neuvěřitelně pracovití a skromní.
* Po působení v Rumunsku ses vrátila do Čech…
Potřebovala jsem se trochu zaklimatizovat. Našla jsem si práci v Praze, ve farmaceutickém obchodu. Tam se mi podařilo poměrně rychle dostat se do vyšších manažerských pozic, což byla velká deviza pro moji práci do budoucna. Když to zjednoduším, chvíli jsem si zkusila práci v ziskovém sektoru, a k tomu hodně cestovala. Navštívila jsem například Indonésii, konkrétně Papuu-Novou Guineu. Kamarádka mě tehdy oslovila, zda bych se nechtěla zúčastnit expedice do těchto končin. Tato místa považuji za nejzáhadnější na zemi, dodnes tu žijí lidé jako v době kamenné, takže jsem se dlouho nerozmýšlela. Celkem nás vyrazilo šest, z toho dva entomologové. Bez místního průvodce bych ale nikomu nedoporučovala něco podobného absolvovat. Upřímně, ono ani s tím průvodcem nemusíte mít vyhráno. Navštívili jsme několik vesnic, prošli kus džungle. Poznala jsem zcela jiný svět, kde věci jako plynový vařič jsou pro domorodce neuvěřitelné dobrodružství. Také mě dodnes rozesmává příhoda, jak domorodé děti nosily našim entomologům mrtvé brouky výměnou za korálky a podobné věci. Princip výměnného obchodu ale pochopily po svém. Když zjistily, že už není o brouky zájem, přinesly mrtvého ptáčka.
* To buď ráda, že nepřinesly mrtvého dědečka… Dlouho jsi ale to usazení a pobyt ve vlasti nevydržela. Zase jsi obula toulavé boty.
Oslovili mě opět z organizace Člověk v tísni s nabídkou jet do Iráku. Bylo to v době, kdy došlo k vpádu Američanů do této země. Musím říci, že jen velmi těžko jsem se vyrovnávala s tím, že pár lidí prosadí válečné tažení navzdory tomu, že většina světa je proti. V Iráku jsem působila jako vedoucí týmu stavebních inženýrů a lékařů. Podporovali jsme rozvojové projekty péče matky o dítě a prevenci chorob. V Iráku se například velké procento dětí nedožije čtyř let kvůli z našeho pohledu triviálnímu důvodu, a to že pijí závadnou vodu! Ale v zásadě byla tato mise Člověka v tísni zaměřená na opravy budov, a výběr byl díky dlouhodobé zanedbanosti šiítského regionu skutečně velký.
* A následná válka asi rozkvět také nepřinesla…
Spojenci Irák bombardovali cíleně, útočili na strategická místa, jako jsou cesty, mosty a podobně. Viděla jsem například kovové sloupy elektrického vedení, jak mají, dodnes nevím čím, upálené vršky. Všechny sloupy, všechny vršky. Co si o tom má člověk myslet, asi nešlo jen o přerušení dodávek energie, ale o soustředěnou devastaci.
* Jak hodnotíš práci médií v takové situaci – jsme informováni objektivně?
Nemohu říct, že novináři nebo televizní stanice lžou, ale říkají nám málo pravdy. Nebo jinak: říkají nám jen špatnou pravdu. Když jsem byla v Iráku, tak jsem poslouchala zprávy CNN, Al Džazíry, BBC a k tomu jsem komunikovala s našimi místními spolupracovníky. V neposlední řadě jsem viděla, co se venku děje. Ten rozdíl byl velký. Ze zpráv CNN a BBC jsi musela nabýt dojmu, že v Iráku nelze dělat nic, že v celé zemi je jen válka a smrt a normální lidé tam vlastně ani nežijí. To nebyla pravda, žilo tam devadesát devět procent zcela normálních lidí, kteří měli stejné potřeby jako my.
* Přesto se vaše mise po působení v Iráku v dubnu 2004 přesunula do Jordánska a rok jste humanitární činnost koordinovali z této země. Měla jsi někdy za tu dobu opravdový strach?
Ne, strach jsem neměla. To ale neznamená, že by si člověk v takovéto situaci mohl dovolit ignorovat opatrnost.
Ta cesta z Iráku do Jordánska byla sama o sobě dost zajímavá. Já jsem byla s kolegou v Amánu v Jordánsku na schůzce s donory, když se bezpečnostní situace i na jihu Iráku během pár dní dramaticky zhoršila. Uvědomili jsme si, že zbytek týmu, který zůstal v Iráku, je v ohrožení. Oni samozřejmě věděli, co dělat, ale přesto nebylo vůbec jasné, kdy a jak budou moci zemi opustit. Podařilo se mi domluvit speciální let z Basry do Amánu, ale na poslední chvíli byl zrušen. Nakonec byli všichni helikoptérou evakuováni za podpory českých a britských sil do Kuvajtu. Velmi si cením spolupráce s iráckými kolegy, díky nimž se misi podařilo zachovat. V té době jsme byli jednou z velmi mála zahraničních organizací, které přímo v Iráku další období působily.
* Lidé z vyspělejší západní kultury mají, alespoň navenek, jiný postoj k životu. U nás jsou jen těžko pochopitelné sebevražedné teroristické útoky, mávání zbraněmi nad hlavou a střelba do vzduchu. Jaký mají muslimové vlastně vztah k životu a jakou roli v tom hraje víra?
Moje zkušenost je, že lidé chtějí žít v míru, to je zásadní věc. Ti lidé, na které se ptáš nebo o kterých mluví média, jsou většinou málo vzdělaní a bez práce. Velmi dobře si pamatuji vývoj krizové situace, kvůli které jsme museli odejít z Iráku do Jordánska. Týden po týdnu bylo patrné, jak destruktivní dokáže válka být. Autonomní správa byla oslabená, začal se zvyšovat nepořádek, zhoršilo se zásobování. Ta geneze, kterou jsem vnímala, a to proč se někdo takhle divně chová, bylo právě z těchto důvodů. V takové situaci zesílí organizované polovojenské složky, které se stále víc a víc organizují, protože proti nim nikdo nebojuje. Tyto organizace pak najímají další bojovníky do svých řad. A výsledek je pak vidět v televizi. Ale tohle je stále zanedbatelná část národa. Muslimové mají úctu k životu, i když pravidla jsou jiná než tady. Ta pravidla ale vycházejí z historie, z nějakého kontextu. Ani vliv víry se nedá zpochybnit.
* Já bych spíš řekla, že je nezpochybnitelný, stěžejní.
V Evropě jsme se dostávali k demokratickému systému celá staletí. Jak si může někdo myslet, že jinde se to podaří za pár let? A za pomoci zbraní? Myslím, že by nebylo od věci trochu víc trpělivosti a tolerance. Víra sama od sebe nezabíjí. To jen lidé ji používají k těmto účelům jako prostředek. A není to jen islám u muslimů, pokud vím. Třeba v samotném Iráku byla situace přece jen trochu odlišná od jiných muslimských zemí. Saddám Husajn potlačoval náboženský vliv, což ve své podstatě například umožnilo ženám studovat. Takže je tam na poměry muslimského světa mnoho žen s vysokoškolským vzděláním. Jsem ráda, že jsem v muslimském světě mohla chvíli žít. Bez této zkušenosti bych ho možná odsoudila stejně, jako to dělá spousta lidí tady u nás.
* Pak jsi zase chvíli pracovala v Čechách…
Opravdu jen chvíli. Brzy po návratu jsem odjela opět s Člověkem v tísni na půl roku do Libanonu. A pak jsem se vrátila do firmy, kterou jsem opustila, než jsem jela do Iráku. Dalo by se říct, že kruh se uzavřel.
* S manželem pracujete v Praze, ale žijete kousek od Turnova, na rozhraní Kacanov a našeho společného místa původu, v Olešnici. Tady se věnujete společenskému a kulturnímu životu. Tvůj muž hraje s kapelou Ovčie Kiahně, oba působíte v obnoveném divadelním souboru Jirásek v Olešnici. Není to nový kruh? Návrat k tradicím?
Vrátila jsem se na vesnici, kde mám své kořeny, většinu své rodiny, vzpomínky na dětství. Divadlo a to všechno kolem mě baví a zároveň naplňuje. Jsem ráda, že jsem součástí něčeho, co považuji za malý zázrak. V Kacanovech, Olešnici, ve Skalanech, Pohoři nebo ve Vyskeři žijí přátelé, kteří dělají něco pro to, aby se lidé scházeli a měli společné zážitky. A není to jen divadlo nebo muzika. Je to i masopust, akce pro děti. Myslím, že to je to, co nás posouvá někam jinam a co dává životu větší smysl.
* Jen dvě slova, která na první pohled nemají nic společného: Tibet, Kacanovy.
Při jednom výročí vpádu Číny do Tibetu napadlo mého kamaráda Honzu Bílého, že bychom měli uspořádat nějakou akci. Svoboda by neměla být jen prázdným pojmem a většina z nás nedokáže zcela ocenit, že žijeme ve svobodné a krásné zemi. Letos už pořádáme pátý happening v Kacanovech. Koná se na obecní louce u domu jednoho z přátel a výtěžek z této akce posíláme na školné tibetskému chlapci, který žije v Indii. Vzdělání je totiž jedna z těch účinných zbraní, jak pomoci chudým a nesvobodným zemím. Bohužel je tato zbraň stále pohříchu podceňovaná.
* A na závěr: Poznala jsi na svých cestách spousty lidí, kultur. Byla jsi v nebezpečných situacích. Je něco, o čem bys mohla říct, že tě změnilo, ovlivnilo?
Kdysi jsem si o sobě myslela, že jsem tolerantní člověk. Pochopila jsem, že v tom pravém slova smyslu to nebyla úplně pravda. To, že jsou věci jinak, neznamená, že jsou špatně. Další poznání: Jestli jsou věci jinak, znamená to, že k tomu mají nějaký důvod. Když ten důvod nebudu vědět nebo hledat, mohu ho odsoudit. To ale nechci dělat. Já chci zjistit, proč ty věci jsou tak, jak jsou, porozumět jim a do hloubky pochopit. Jako příklad může posloužit právě jiná kultura, třeba ta muslimská.
Stále víc docházím k přesvědčení, že mé životní štěstí a energie, kterou jsem potřebovala na svých cestách a v mém životě vůbec, pochází od mých rodičů a naší senzační rodiny. A asi nedůležitější poznání, to nejvíc, co jsem si přivezla z nesčetných cest po různých kontinentech, je prosté konstatování: Máme se dobře. V České republice se máme opravdu dobře.
* Děkuji za rozhovor.
Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz
Iveta Holbová Melíšková se narodila v roce 1971 v Turnově. Je vdaná, momentálně pracuje v Praze a žije v jednom z nejpěknějších koutů Českého ráje, v Kacanovech. chicco чико
Související články (celkem 33)
- ZA VÁCLAVEM ŠOLCEM: O PRÁVNÍKOVI, KTERÝ JEZDIL LÉTA S NÁKLAĎÁKEM…
- ZA VÁCLAVEM FEŠTREM
- VZPOMÍNKA NA PANA FOTOGRAFA!
- NEJSEM NA MALOVÁNÍ EXISTENČNĚ ZÁVISLÝ, A PROTO V TOMTO SMĚRU SVOBODNÝ, ŘÍKÁ VÁCLAV ŽATEČKA
- VÁNOČNÍ PŘEMÍTÁNÍ O ODCHODECH A ZAVŘENÝCH DVEŘÍCH
- ODEŠEL BUKOVINSKÝ PÁBITEL
- ČESTNÝ OBČAN IVAN ŠOLC
- DANA A VÁCLAV FEŠTROVI
- POKUD JSOU V TÉTO ZEMI KOMUNISTÉ LEGÁLNĚ, TAK JÁ JSEM TADY ILEGÁLNĚ, ŘÍKÁ SERGEJ SOLOVJEV
- PAN HOROLEZEC
- „PRVNÍ REPUBLIKA A VLASTNĚ I MONARCHIE NÁM DALY DOBRÝ ZÁKLAD,“ ŘÍKÁ DALIBOR CIDLINSKÝ
- PROCESTUJEŠ PŮL SVĚTA A PAK MUSÍŠ KONSTATOVAT: MÁME SE V ČESKU DOBŘE. HODNĚ DOBŘE, ŘÍKÁ IVETA HOLBOVÁ MELÍŠKOVÁ
- HOROLEZECTVÍ JE ŽIVOTNÍ FILOZOFIE
- „ZÁKLADEM VŠEHO TVŮRČÍHO DĚNÍ JE DOBŘE ZVLÁDNUTÉ ŘEMESLO,“ ŘÍKAL JIŘÍ NOVÁK…
- S MÍLOU HOLASEM O ŽIVOTĚ, PSECH, DIVADLE A MLADÝCH LIDECH
- OBČAN ZAJÍC
- O LIDECH, KTEŘÍ SPJALI SVŮJ ŽIVOT S JEDINOU KULTURNÍ PAMÁTKOU
- IPSER = MOTEJL = ČMUKAŘI
- Z DARŮ NEJVĚTŠÍHO POLISTOPADOVÉHO ČESKÉHO MECENÁŠE BUDE TURNOV ŽÍT DALŠÍ DESÍTKY LET