Václav Žatečka (*1941) se narodil na jižní Moravě, v malé vesnici Pavlice. Po válce se s rodiči odstěhoval do nedalekého Znojma, kde prožíval i svá studentská léta. Po absolutoriu tehdejší jedenáctiletky nastoupil do nultého ročníku Akademie výtvarných umění v Praze. „Už od malička mě bavilo malování,“ říká, „dodnes mám schovány kresby, které jsem udělal, a které byly podobné stylu Mikoláše Alše. Ono tehdy odborné literatury mnoho nebylo. Pár monografií starých mistrů, několik knížek z období národního obrození a dost. Po nějaké avantgardě ani stopy. Byla to asi tehdy ode mne pořádná drzost přihlásit se jako samouk s nedokonalými vědomostmi na akademii. Dobře to ale dopadlo, a já se v přípravném ročníku sešel se zajímavými lidmi. Byl tam například Milan Knížák, Jan Jeňýk Pacák, Marko Čermák, Jiří Sopko a další.“
Řádná studia Žatečka zahájil v ateliéru Vojtěcha Tittelbacha. Přestože to byl tehdy „oficiální“ malíř, na akademii se navzdory poměrům udrželo svěží, velmi liberální ovzduší. Po dvou letech student Žatečka nastoupil do ateliéru monumentální tvorby k profesoru Vladimíru Sychrovi.
V té době dochází na akademii k rozsáhlé generační výměně profesorského sboru. Většina starších kantorů v té době umírá. A tak brzy po skonu profesora Sychry přešel student Žatečka k Vlastimilu Radovi a po něm k Františku Jiroudkovi, u kterého také v roce 1965 absolvoval.
„Počátkem šedesátých let nastala doba obrovského uvolnění,“ říká. „Konečně začaly vycházet knížky o soudobém malířství a my zjistili, co všechno ještě musíme dohánět, s čím se ještě seznámit. V té době mě velmi zajímal impresionismus, od kterého se odvíjel fauvismus a expresionismus. Mělo to obrovskou výrazovou sílu. My, studenti, jsme tehdy během krátké doby museli nastudovat vše, čemu dnes říkáme klasické moderní umění 20. století a co nám zůstalo v těch nejdůležitějších letech odepřeno.“
Po studiích se Václav Žatečka vrátil nejdříve do Znojma, dostal tvůrčí stipendium a pokračoval v hledání. V té době jeho tvorba souzní s tzv. novofigurací. Ta reaguje na abstraktní bezpředmětné umění tím, že nově představuje věci, které jsou vizuálně dostatečně známy. Po osudovém setkání se svojí budoucí ženou se v roce 1968 stěhuje do Turnova, kde až do roku 1973 učí na tehdejší Lidové škole umění.
„V té době mě uchvátily lidové plastiky, kterých je v Českém ráji velké množství,“ uvádí. „Zejména to byly skalní reliéfy kolem Kopicova statku a sv. Jiří, který stojí před ním. Prý je to největší kamenná jezdecká socha v Čechách z dílny lidového umělce. Jezdil jsem po okolí, fotografoval, hodně lidových plastik jsem vlastnoručně odlil a tak zůstanou zachovány i pro příští generace.“
Od roku 1973 začal působit na turnovské Střední uměleckoprůmyslové škole. „Původně jsem si myslel, že to bude jen na dva roky a potom se zase začnu naplno věnovat malování. V té době jsem se věnoval konceptuální tvorbě, ve které není důležitá forma, ale koncepce sdělení. Na škole jsem už ale zůstal natrvalo celý produktivní věk, v posledním období jako její ředitel. Nemohu ale říci, že léta na špéře jsou ztracenými roky. Jako kantor jsem se dostal k několika velmi zajímavým realizacím. Nejznámější jsou asi kopie korunovačních klenotů. Byla to výjimečná práce. Musím říci, že když jsme měli možnost podrobně se seznámit s originály, běžně se stávalo, že i starým uznávaným historikům, kteří nám v práci pomáhali, se dojetím rozklepaly ruce. Je to přece jen symbol české státnosti, který má nevyčíslitelnou hodnotu, a když si uvědomíte, kdo všechno je držel v ruce, běhá vám mráz po zádech…“
„V mládí jsem chtěl vědět všechno, znát nové výtvarné směry, životopisy malířů, vývojové trendy,“ pokračuje ve vyprávění Václav Žatečka. „Od určité doby to však vědět nechci. Nechci se už nechat ovlivňovat názory ostatních. Když budu chtít malovat na zakázku, musím sledovat, co je právě v módě. Proto má také spousta výtvarníků prázdné ateliéry. Co namalují, to prodají. Nenechávají si nic do šuplíku. Já mám ale rád spíš to filozofování nad plátnem, chci dosíci vlastního uspokojení a ne se přizpůsobovat požadavkům zákazníka. V poslední době pracuji nejčastěji ve stylu takzvaného superrealismu, směru, který má nejblíže k fotografii. Z té si vybírá smysl pro detail, často realizovaný v nové, fascinující podobě. Často se mi stává, že lidem se líbí obrazy, které já zavrhnu jako nepovedené nebo nedokonalé. A tak pomalu docházím ke stavu, kdy mě ani moc nezajímá, co si kdo o mém obraze myslí. Řeším si své problémy, jsem sobě vlastním kritikem, jen já sám vím, kde můžu na předchozí plátna navázat a jít v kumštu dál. Možná, že tuhle svobodu mi paradoxně dala škola. Nejsem na malování existenčně závislý, a proto v tomto směru svobodný.“
28. října 2014 Václav Žatečka obdržel čestné občanství města Turnova.
(Zaznamenáno v Turnově v únoru 1997, doplněno 2014)
Související články (celkem 33)
- ZA VÁCLAVEM ŠOLCEM: O PRÁVNÍKOVI, KTERÝ JEZDIL LÉTA S NÁKLAĎÁKEM…
- ZA VÁCLAVEM FEŠTREM
- VZPOMÍNKA NA PANA FOTOGRAFA!
- NEJSEM NA MALOVÁNÍ EXISTENČNĚ ZÁVISLÝ, A PROTO V TOMTO SMĚRU SVOBODNÝ, ŘÍKÁ VÁCLAV ŽATEČKA
- VÁNOČNÍ PŘEMÍTÁNÍ O ODCHODECH A ZAVŘENÝCH DVEŘÍCH
- ODEŠEL BUKOVINSKÝ PÁBITEL
- ČESTNÝ OBČAN IVAN ŠOLC
- DANA A VÁCLAV FEŠTROVI
- POKUD JSOU V TÉTO ZEMI KOMUNISTÉ LEGÁLNĚ, TAK JÁ JSEM TADY ILEGÁLNĚ, ŘÍKÁ SERGEJ SOLOVJEV
- PAN HOROLEZEC
- „PRVNÍ REPUBLIKA A VLASTNĚ I MONARCHIE NÁM DALY DOBRÝ ZÁKLAD,“ ŘÍKÁ DALIBOR CIDLINSKÝ
- PROCESTUJEŠ PŮL SVĚTA A PAK MUSÍŠ KONSTATOVAT: MÁME SE V ČESKU DOBŘE. HODNĚ DOBŘE, ŘÍKÁ IVETA HOLBOVÁ MELÍŠKOVÁ
- HOROLEZECTVÍ JE ŽIVOTNÍ FILOZOFIE
- „ZÁKLADEM VŠEHO TVŮRČÍHO DĚNÍ JE DOBŘE ZVLÁDNUTÉ ŘEMESLO,“ ŘÍKAL JIŘÍ NOVÁK…
- S MÍLOU HOLASEM O ŽIVOTĚ, PSECH, DIVADLE A MLADÝCH LIDECH
- OBČAN ZAJÍC
- O LIDECH, KTEŘÍ SPJALI SVŮJ ŽIVOT S JEDINOU KULTURNÍ PAMÁTKOU
- IPSER = MOTEJL = ČMUKAŘI
- Z DARŮ NEJVĚTŠÍHO POLISTOPADOVÉHO ČESKÉHO MECENÁŠE BUDE TURNOV ŽÍT DALŠÍ DESÍTKY LET