Nějak jsem nebrala vážně, když nám Václav před víc jak rokem oznámil, že se budou s Danou stěhovat z Turnova. Některé věci si člověk jednoduše nedovede představit, a toto byla jedna z nich. Město jako takové totiž netvoří jen kostely, radnice, školy nebo dokonalá infrastruktura. „Genius loci“ tvoří dle mého ponejvíce lidé, kteří svým zájmem o něj město posouvají dopředu. I když dokážou zároveň kritizovat jeho nedostatky. Proto jsem si to nedovedla představit. Jednak Feštrovi jsou našimi přáteli a druhak – jsou přáteli města, i když nikdy neměli potřebu na každém rohu nutně vystavovat svou náklonnost k němu. Tuším, že se shodneme, že takových lidí není nikdy dost. A tak se hned na začátku manželům Feštrovým omlouvám. Záměrně jsem porušila svůj systém autorizace rozhovorů, které vám čas od času předkládám. Pochopitelně, samotný rozhovor autorizovaný je, nikoli ovšem tato předmluva. Důvod? Možná obavy z toho, že by se jim nelíbila. Nemají totiž rádi patos, chválu a „děkovačky“. Snad mně prominou…
* Pokud nepočítám studia na „stavárně“ v Hradci Králové a pár let, kdy jsi žil v Jičíně, tak jsi, Václave, typický turnovský rodák. První otázka směřuje tedy pouze k Daně. Odkud pocházíš a proč Turnov?
To už je tak dávno, že jsem to pomalu zapomněla. Pocházím z Prahy. Do Turnova jsem se nastěhovala před 36 lety s bývalým manželem. Když jsem se poté rozvedla a začala žít s Vaškem, přišla mu nabídka jít pracovat a bydlet do Prahy, ale to jsem už nechtěla. Praha je úžasná pro mladé lidi nebo eventuelně na to dělat kariéru. Ale vláčet malé děti po sídlištích… Pak už byly děti velké, odešly do Prahy studovat a já tu zůstala. A ráda.
* Jak jste se poznali?
D: V práci v tělovýchovné jednotě…
V: Jindra Brož, náš spolupracovník, mně říkal – hele, ta po tobě jede. Nekecej, říkal jsem mu, ta si mě ani nevšimne. Ale to už jsem zbystřil, oči se setkaly a výsledek vidíš sama. Jsme spolu od roku 1983.
* Oba jste prošli jedním manželstvím, každý máte dvě děti. Jak jste spolu začínali?
V: Ani jeden z nás neměl bydlení. Dostali jsme tehdy od tělovýchovy dvě místnosti v sokolovně. Čtyři metry do stropu, společné záchody se cvičenci, ale bydlelo se nám tam moc hezky. A hlavně – byla to sranda. V bačkorách jsem chodil do hospody, Dana chodila za mnou. Na tu dobu jsme vlastně měli supermoderní byt, dnes se tomu říká loft. Pavučiny jsme sestřelovali špunty od šampaňského…
D: Ano, to jsme trochu podcenili, smetákem se to nedalo. Děti byly tehdy malé, ale byly nadšené. Pořád chodily cvičit…
* Abych řekla pravdu, bylo těžké vybrat, na co se ptát. Záměrně říkám vybrat, už samotný a běžný život přináší pár a pár otázek pro zvědavce zvenčí. Děti, zájmy, práce. K tomu jsi byl, Václave, velmi známou osobností turnovské tělovýchovy a volejbalu. Takže sport. Přesto je něco, co vás spojuje a otázky tedy mohou plynout k vám oběma. Kultura. A je bez diskuse, že právě vy dva jste byli dlouhé roky tvářemi té turnovské. Začneme od začátku. Folkový klub.
V: To bylo ještě za bolševika. Říkal jsem si, že by bylo dobré začít dělat něco, co by bylo alternativou k té oficiální kultuře, nemyslím ovšem revoltou. Na to jsem si nikdy nehrál. Znal jsem spousty klubů v republice, také jsem měl poměrně slušný přehled o hudbě, která se sice běžně v televizi nebo rádiu nehrála, ale byla velmi kvalitní. Na radnici nám žádnou klubovnu nedali, to jsme pohořeli, takže jsme vystoupení v rámci Folkového klubu začali organizovat po hospodách. Myslím, že na tu dobu jsme dělali progresivní záležitosti. A při tom všem jsme se skvěle bavili. Byl to můj sen a splnil jsem si ho, to je celé.
* Ty jsi měla podobný hudební vkus?
D: Ano, jezdili jsme na Porty do Plzně a vlastně tam vznikla myšlenka, že by se mohlo něco dělat i v Turnově. Na Portách účinkující prakticky žili s diváky, seděli mezi nimi, takže jsme několik hudebníků znali. Když potom vznikl Folkový klub v Turnově, oslovili jsme je a pozvali. Bylo to v kamarádské rovině, přijeli, odehráli, přespali u nás na gauči. Dodnes na to mnozí z nich vzpomínají. A my taky.
* Myslím si, že právě Folkový klub byl ten kámen, na kterém jsi mohl stavět. V roce 1995 ses totiž stal na základě výběrového řízení ředitelem Turnovského kulturního střediska.
V: Hrozně pospícháš. Folkový klub přerostl do občanského uskupení Triga, které vzniklo před revolucí a existovalo asi čtyři roky. Založili jsme ho já, tvůj muž a Jirka Studený. Triga navázala na činnost Folkového klubu, ale začalo se to dělat, řekl bych, napůl profesionálně. Vydávali jsme například svoje noviny. Celé to skončilo někdy v roce 1990. Byl jsem toho mínění, že máme svobodu a kulturu by měly dělat městské organizace. Takže to byl takový mezistupínek.
* Tak teď ten rok 1995. Ředitel kultury.
V: Ředitelování je krásná věc, ale pokud ředitel nemá dostatečně fundované a podobné myšlence, nebo chceš-li vizi, oddané zaměstnance, tak je zbytečný. Sám nic nezmůže. A já měl coby ředitel na zaměstnance poměrně štěstí. Osobně to období beru příznivě, jsem spokojený. Dělali jsme kulturu, na kterou jsme dostávali dotace, nedělali jsme vyloženou komerci, protože to si myslím, že je prostor pro soukromý sektor, který dotace nedostává. K tomu jsem přesvědčen, že městské organizace by měly zajišťovat kvalitní kulturu a tím pomáhat vytvářet názor. Samozřejmě, hodně bylo odvislé od mé povahy – vznětlivé, panovačné a nevím ještě jaké. Jsem si vědom, že to se mnou nebylo jednoduché, ale na druhou stranu si troufnu tvrdit, že jsem nikomu nikdy nic nezáviděl. Nesnášel jsem donašeče a na radnici neleštil kliky, to jsem je raději seřval.
* Ovlivňovala jsi ty od toho roku 1995 nějak Václava při výběru, co se bude hrát v divadle, jaké kapely pozvat?
D: Myslím, že ano. Máme velmi podobný vkus. Dnes je to jinak, na internetu najdeš všechno, to tehdy ještě zdaleka nefungovalo. Slyšeli jsme třeba někoho nového a zajímavého v rádiu, tak jsme telefonovali, snažili se získat kontakt.
* Proč se ptám, v roce 2001 ses stala dramaturgyní KCT, takže Václav se stal zároveň tvým nadřízeným. Hádali jste se hodně, nebo jen decentně?
D: Nejprve jsme se hádali decentně, ale pak už jsem to nevydržela a hádali jsme se hodně (smích). Taky byly chvíle, kdy jsem si říkala, že tak blbýho šéfa jsem neměla, to tam ale nedávej (smích)…
V: Já to unesu, klidně to tam dej!
D: No, chvíli to trvalo, než jsem se naučila s touto situací pracovat. Ale tím, že člověk musí balancovat, aby se hádky nepřenesly do soukromých vztahů, to vlastně zpětně hodnotím jako dobrou zkušenost (smích).
V: Já bych se ještě vrátil k tomu našemu vztahu…
* …myslíš pracovněprávnímu?
V: Ano, rád bych to vysvětlil. Odešla mně dramaturgyně a Dana byla po ruce. K tomu věděla přesně, co po ní budu chtít, věděla, jak to bude fungovat, jen nevěděla, že na ní budu tak zlej. Ale já jsem nemohl dát najevo, že je moje žena. Při odměnách, ale ani když jsem se vztekal. To jen, abych to uvedl na pravou míru.
* Podobná otázka, jakou jsem položila Daně, jen jiné reálie kolem: Ovlivňoval jsi nějak Danu při výběru kultury pro Turnov?
V: Ředitel kulturního centra není od toho, aby pořádal akce nebo sestavoval zájezdy do divadel. Od toho tam byli, alespoň za mě, zaměstnanci. Bez lidí, jako je například Lada Kefurtová, by organizace zahynula. K tomu jsem jim neustále vysvětloval, že pokud nebudeme mít veřejný úspěch a lidé nás nebudou vnímat jako prospěšnou organizaci, tak nás také mohou zrušit. Do dramaturgie jsem nezasahoval, věděl jsem, že ji Dana udělá dobře. A spíš jsem říkal: tady už brzdi, na to nebudeme mít.
D: To ale neznamená, že bychom si neudělali něco pro radost a u toho zároveň necítili, že to bude přínosem i pro lidi. Například jazzové festivaly, Turnovskou pecku, Babí léto…
V: Pro mě byla nejmilejší Poetika. Vnímám ji jako to nejpotřebnější, co můžeme my, lidé od kultury, dělat pro děti. Uvědomovali jsme si, že díky této akci se třeba mnoho dětí poprvé dostalo do divadla, zkusili si, jaké je to stát na pódiu. To má svou hodnotu.
* Stará Střelnice, divadlo, dvě kina. Když jsi přebíral kulturu, převzal jsi i správu těchto budov. Genezi neznám, systém nechápu. Vím jen, že budovy nebyly v dobrém technickém stavu.
V: Já bych to snad do rozhovoru ani nedával, protože to je tak obsáhlá kapitola…
* Tak to máme problém, já bych chtěla odpověď. Alespoň v obecné a stručné rovině.
V: To je šílenství. Ale dobře. Osobně si myslím, že to je to nejvíc, co jsem pro tohle město udělal. Divadlo se přestavovalo už za minulého režimu a až na vytápění ne špatně. My jsme posunuli přestavbu kousek dál. Vyměnili jsme ztrouchnivělé trámy na jevišti, krovy, udělali jsme bar, šatny… Jsem systematický člověk a hlavně paličák. A na radnici byl tehdy Milan Hejduk, který měl tah na bránu a respektoval ty, kteří ho měli také. A pak, radnice potřebuje tlak zespoda. Pokud tlak není, dopadne to jako s knihovnou, o které se 120 let mluví, ale nic se neudělá. Víš co? Je to všechno dávno pryč, ty hodiny práce, kterou nikdo nezaplatil. Ale něco ti povím, já z toho měl radost a byl hrdej, když někdo přijel a pochválil přestavbu divadla, protože ono je vážně nádherný. Velmi rád jsem jim říkal: Ano, to jste v Turnově a ne v nějaké prdeli…
* Není jen divadlo…
V: …a není jen Feštr. Bez podpory Dany, která se věnovala rodině i za mě, bych to nikdy nezvládl. Zaměstnanci museli pracovat i jako řemeslníci, spousta věcí se dělala svépomocí. Zachránilo se letní kino. Dali jsme nějakým způsobem dohromady bývalé kino v Žižkově ulici, do kterého neteklo jako nyní, protože my jsme to okamžitě řešili. Protože kdybychom tu střechu neopravovali, tak to dopadne jako teď, kdy do kina teče a ničí se tím majetek za miliony a nikoho to nezajímá.
* Střelnice. Stará, a ta nová…
V: O Střelnici jsem já vůbec nerozhodoval. To bylo v kompetenci rady a zastupitelstva města. Samozřejmě, jako ředitel kultury jsem si přál, aby se v Turnově postavila nová Střelnice, protože ta stará byla nedostavěná a sloužila sto let. Sice tak nějak vypadala, ale tvrzení některých lidí, že by ještě stačila, je naprostý nesmysl. Obecně řeknu jednu věc: Město velikosti Turnova si takovouto stavbu zaslouží a nedopadlo to zas tak špatně. Vzhledem k finančním prostředkům, které na to byly, dodávám. Kritici například říkají, že tam není akustika. Ale to nejde dělat bez peněz. Jediný sál, který je akusticky kvalitní, je malý sál, protože by tam jinak nemohlo fungovat digitální kino. Mrzí mě, že se veřejnost postavila k této budově zády. Intenzivně byla totiž celou dobu stavby zpracovávána tím, že je zbytečná, drahá, že díky ní nebude mít Turnov tohle a tohle…
* Dano, ty jsi na Střelnici až do konce letošního října pracovala. Jak se ti v ní žilo?
D: Asi největší předěl pro mě byla změna malého sálu na kino. Jeho původní využití pro drobnější akce nebo malé koncerty, což je zároveň velké procento náplně činnosti dramaturga, bylo fajn. Ono je dobré, udělat jeden dva megakoncerty, ale například Roberta Křesťana si na velkém sále Střelnice nedovedu představit – 600 lidí nepřijde a těch jeho 100 diváků bude v tom velkém sále opravdu ztracených. Takže bez malého sálu je pořádání akcí pro dramaturga mnohem složitější. Ale jako celek si myslím, že Střelnice je dobrá budova, já se v ní cítila dobře.
* Nyní prosím „neopisovat“. Může si kultura na tak malém městě jako je Turnov na sebe vydělat? Nebo alespoň nebýt ztrátová? Pochopitelně mluvím o KCT jako organizaci.
V: Ne. Může tady existovat určitá skupina lidí, která si bude dělat akce bez dotací, jako kdysi my s Folkovým klubem. Takhle to může fungovat, ale nemůžeme to vnímat jako službu, jedná se o zájmovou činnost. A já před tím smekám, že si nějaký spolek udělá akci a zároveň vydělá. Anebo tu máme čistou komerci. A teď je otázka, jestli městská organizace má být vysloveně komerční. Já si myslím, že městská organizace má mít určité poslání, možná by měla i usměrňovat vnímání kultury. Nemyslím diktovat, ale nabízet alternativy. Ovšem je na druhou stranu zapotřebí přemýšlet, někdy se dělá kultura ekonomicky neuvážlivě.
* Stejná otázka pro tebe, Dano, jen s tím, že ty coby dramaturg jsi měla situaci o poznání těžší. Lákadel spousty, něco ve smyslu „i kdyby byl prázdný sál, ráda bych to viděla…“
D: (Smích.) Zásadní odpověď je také ne. Kultura nemůže vydělat a nemůže to být na tom ani postavené. To je nereálné, nejde to. Ale jak říkáš, je tam spousta lákadel a člověk musí přemýšlet, i když občas stejně nevymyslí, jestli lidé přijdou, nebo ne. S Vaškem jsme se snažili dělat přehlídky, festivaly… A taky to nebylo vždy výdělečné.
V: Ono to je o tom pytli, ve kterém máš peníze a ty musíš rozdělit. Takže Dana věděla, že v daném roce může na kultuře určitou částku prodělat a nesmí danou hranici překročit. Podle toho regulovala výběr.
D: Což nyní nefunguje, je to spíš takový pokus – omyl. O podobně nastavený model jsem se snažila, ale pak se bez mého přičinění a mimo rámec programu udělá velká akce, na kterou nikdo nepřijde, takže se prodělá a snažení je zbytečné. Jistě, může uletět jedna akce, ale už se musí dát velký pozor, aby se to neopakovalo.
* Co má kultura přinášet – teď, dnes, kdy je divák, zdá se, nedostatkové zboží?
V: Já nechápu jednu věc. Lidi přijdou na koncert, který znají z televize. Ale na to nemusím chodit, to si pustím z cédéčka a dám si k tomu flašku vína… Uslyším to samé a ještě mi čtyři stovky zbudou. Jakoby diváci nechtěli objevovat a chodí jen na „jistotu“. Kdysi jsem pozval MIG 21, hráli za pět set. Macháček, nikdo ho neznal a také nikdo nepřišel. To samé Čechomor. Na jejich první koncert v Turnově přišlo 31 lidí. Když se chce dramaturg dát cestou objevování, asi to potrvá, než diváky přesvědčí. Ale dobře, to se dá ještě pochopit. Proč ale lidé nechodí na kulturu obecně, proč nechodí do divadla? Vadí jim celková atmosféra ve společnosti, nemají peníze? Nebo jsou jen líní? Jenom dostat strejce z kanape od televize, aby se oblékl, navoněl a šel s manželkou do divadla. A pak si třeba zašli do vinárny…
* Dlouho jsem váhala, zda tuto otázku položit. Ale kdybych ji nepoložila, bylo by cosi nevyřčeno, a to já nemám ráda. Ty jsi, Václave, byl ten první u zrodu Hlasů a ohlasů Turnovska (HOT), a byl jsi to ty, kdo je provedl přes první krůčky až do období, kdy se na ně v Turnově čekalo a byly hned rozebrané. K tomu si uvědomuji, že vstupuji na velmi tenký led, jednak je to téma osobní a pak, Turnovsku v akci už bylo několikrát naznačeno, že je důvodem menší prodejnosti HOT. Přitom já si to nemyslím, několik let fungovala obě periodika vedle sebe, a nebyl problém…
V: Také si nemyslím, že problém je v počtu médií v Turnově. HOT… Nedávno jsem byl u tchyně, a ta mně přinesla asi pět let staré výtisky. Když jsem je otevřel, to byla radost. Já jsem měl všechny ročníky svázané, zbavil jsem se jich. Musel jsem se od toho odpoutat, spálit mosty.
* Tak to jsi radikální, my je máme doma. Pavel se s nimi asi dá pohřbít…
Já jsem také původně myslel, že si je vezmu do Děčína a budu si nad nimi brečet, ale nakonec jsem to vyřešil tou likvidací. Tím ale HOT nepřestaly být srdeční záležitostí. Nikdo nám neukládal, abychom v rámci KCT dělali časopis. V Turnově vycházel takový malý zpravodaj o kultuře s programem kina a divadla. Pak se objevil Pavel, který měl podobné názory jako já, a to byl začátek takového vzedmutí Hlasů a ohlasů, které jsme dotáhli na úroveň městských časopisů. Na úroveň, za kterou jsme se nemuseli stydět. Ale opět to byla kolektivní práce, sám člověk nic neudělal. Pavel se staral o texty, Dana o kulturní rubriku, někdo je musel rozvézt, další hlídal ekonomické zázemí. HOT svého času, a hodně dlouhého času, dokázaly nejen na sebe vydělat, zaplatit redaktora, ale vydělaly i zaměstnancům na odměny. Když Pavel odešel, tak to nebylo jednoduché, to ti klidně řeknu. Zůstali mně všechny povinnosti, k tomu se začala stavět Střelnice a HOT jsem dělal s Danou po nocích. Nechtěl jsem je ale přestat vydávat, na to jsem je měl moc rád. Pak to převzala Eva Blažková (nástupkyně V. F. ve funkci jednatele KCT – pozn. aut.), která pokračovala v zajetých kolejích a fungovalo to taky. Co dodat… Nejlepší měřítko úspěšnosti je prodejnost, a za tu jsme se nemuseli stydět. Nevytiskli jsme zbytečně jediné číslo. Nikdy jsem si nedovolil za státní peníze nezveřejnit, na co jsme ty peníze použili, každoročně vycházel přehled.
D: Mrzí mě to, že úspěšnost šla dolů. Chápu, že konzervatismus také není cesta, ale před změnami bylo nutné položit si otázku, kdo je tradiční čtenář…
* Opustíme téma kultury. Jak vnímáte komunální politiku v Turnově?
D: Na veřejná zasedání zastupitelstva už dávno nechodím, nicméně výsledky, alespoň částečně, sleduji. V Turnově komunisté sice nezvítězili, ale způsob jednání směrem od radnice k občanům se tomu direktivnímu systému podle mě přibližuje. Představitelé města si, zdá se mi, rozhodují cokoliv bez kohokoliv. Schválit a prohlasovat, to je málo pro veřejnost. O demokracii ani nemluvím. Styl ve smyslu: My víme, jak to má vypadat a vy nám do toho nekecejte…
V: To je hezký, jak jsi to řekla. No, Turnov je vesnice. To jsem tvrdil, tvrdím a tvrdit budu. Má to své klady, všichni se známe a můžeme se k sobě chovat slušně. Ale přináší to i jisté zápory. Maloměšťácký způsob myšlení. Někdo, jedno kdo, se stane zastupitelem a okamžitě zapomene, že je také obyčejný obyvatel a hlavní důvod proč tam je, že má něco dobrého pro obyvatele udělat. Co děláte proto, aby lidi v Turnově byli spokojení, ptám se některých vlivných. Odpovědí mi jsou jen kecy, sice nádherný, bohužel všechno v plánech a projektech. Ale to nejsou jen zastupitelé, to jsou i zaměstnanci městského úřadu a městských organizací. Ti jsou tu od toho, aby mně, nám, sloužili. A ne aby nám vyhrožovali, že jestli si neočistíme boty podle zákona, paragrafu, odstavce, tak dostaneme pokutu. Na to já kašlu. Oni mi mají poradit, abych tu pokutu nedostal.
* Dnes si tu povídáme a vy zítra balíte a zavíráte dveře. Nejen svého bytu, který po víc jak dvaceti pěti letech opouštíte, ale pomyslně i dveře do Turnova. Stěhujete se do Děčína. Opravdu se vám nebude stýskat? Máte tu přátele, oblíbená místa, hospody. Viděli jste stromy, jak rostou, mám-li být poetická…
V: Všechny stromy, co jsem viděl růst, už radnice nechala vykácet (smích). Ale vážně… Vychovali jsme tu děti, bydleli jsme tu rádi, roky strávené v Turnově byly krásné. A děkujeme všem lidem, kteří nás vnímali jako kamarády, ale děkujeme i těm, kteří nás třeba nemuseli. To k životu patří. Neodcházíme proto, že bychom na Turnov zanevřeli. Ale poštěstilo se nám, že jedno z dětí se rozhodlo, že chce s námi bydlet. Syn nám dal k dispozici jedno patro ve své vile, což si myslím, že je úžasné. Dožil jsem se toho, že se naše děti chtějí o nás starat. A to i s tím, že co jsme vydělali a vyděláme, jednoduše projíme. Takže to stěží dělají z prospěchu. Nic jiného za naším stěhováním není.
D: Jestli se nám bude stýskat, to uvidíme později. Mezi balením na sentiment nebyl čas. A pak, jeden syn s rodinou nám tady zůstává, takže se máme do Turnova proč vracet. A při té příležitosti si ty kámoše oběhneme a zase si to užijeme…
* Děkuji za rozhovor.
Bohuslava Charousková, bohuslava.charouskova@seznam.cz
Dana Feštrová (1953) a Václav Feštr (1947). Mají tři syny a dceru, šest vnoučat a sedmé na cestě. Tak ať se daří…
Související články (celkem 33)
- ZA VÁCLAVEM ŠOLCEM: O PRÁVNÍKOVI, KTERÝ JEZDIL LÉTA S NÁKLAĎÁKEM…
- ZA VÁCLAVEM FEŠTREM
- VZPOMÍNKA NA PANA FOTOGRAFA!
- NEJSEM NA MALOVÁNÍ EXISTENČNĚ ZÁVISLÝ, A PROTO V TOMTO SMĚRU SVOBODNÝ, ŘÍKÁ VÁCLAV ŽATEČKA
- VÁNOČNÍ PŘEMÍTÁNÍ O ODCHODECH A ZAVŘENÝCH DVEŘÍCH
- ODEŠEL BUKOVINSKÝ PÁBITEL
- ČESTNÝ OBČAN IVAN ŠOLC
- DANA A VÁCLAV FEŠTROVI
- POKUD JSOU V TÉTO ZEMI KOMUNISTÉ LEGÁLNĚ, TAK JÁ JSEM TADY ILEGÁLNĚ, ŘÍKÁ SERGEJ SOLOVJEV
- PAN HOROLEZEC
- „PRVNÍ REPUBLIKA A VLASTNĚ I MONARCHIE NÁM DALY DOBRÝ ZÁKLAD,“ ŘÍKÁ DALIBOR CIDLINSKÝ
- PROCESTUJEŠ PŮL SVĚTA A PAK MUSÍŠ KONSTATOVAT: MÁME SE V ČESKU DOBŘE. HODNĚ DOBŘE, ŘÍKÁ IVETA HOLBOVÁ MELÍŠKOVÁ
- HOROLEZECTVÍ JE ŽIVOTNÍ FILOZOFIE
- „ZÁKLADEM VŠEHO TVŮRČÍHO DĚNÍ JE DOBŘE ZVLÁDNUTÉ ŘEMESLO,“ ŘÍKAL JIŘÍ NOVÁK…
- S MÍLOU HOLASEM O ŽIVOTĚ, PSECH, DIVADLE A MLADÝCH LIDECH
- OBČAN ZAJÍC
- O LIDECH, KTEŘÍ SPJALI SVŮJ ŽIVOT S JEDINOU KULTURNÍ PAMÁTKOU
- IPSER = MOTEJL = ČMUKAŘI
- Z DARŮ NEJVĚTŠÍHO POLISTOPADOVÉHO ČESKÉHO MECENÁŠE BUDE TURNOV ŽÍT DALŠÍ DESÍTKY LET