PAN HOROLEZEC

0

Radovan Kuchař (*1928) byl dobrou duší Hruboskalského skalního města. I díky němu se v posledních desetiletích dlouhodobě dařilo ve skalním městě provádět drobné opravy a rekonstrukce přístupových cest a vyhlídek tak, aby mohly sloužit dalším generacím. V 50. a 60. letech byl na špici horolezeckého sportu v Československu. Skalním městem a přilehlým Českým rájem provázel desítky, spíš však stovky lidí, kterým byl nanejvýš zasvěceným průvodcem. V pondělí 30. dubna 2012 se Radovan Kuchař vydal na svoji poslední cestu, ze které již není návratu… Skalák přišel zase o jednoho svého vynikajícího příznivce.

Život Radovana Kuchaře je zachycen v projektu Češi Českého ráje. Povídání vzniklo na sklonku 90. let minulého století:

Na počátku čtyřicátých let začal Radan Kuchař chodit do turnovské obchodní akademie, ale krátce nato byl totálně nasazen. Nejdříve pracoval pro říši doma v Turnově, potom v Semilech. Aby unikli dusné atmosféře protektorátu, dalo se několik kamarádů dohromady a začali pravidelně lézt ve Skaláku. „Hledali jsme hlavně dobrodružství. Žili jsme dobrodružnou literaturou, rodokapsy z Divokého západu. Ve Skaláku vznikala přátelství na život a na smrt, což jsme denně dokazovali zavěšeni na lanech, kdy váš život je navázán s tím druhým na jednom konci provazu. Zažili jsme spoustu dobrodružství, aniž bychom museli cestovat tisíce kilometrů od domova. Při svých toulkách ve skalách jsme občas potkali Josku Smítku a bratry Chlumovy. Ti byli před válkou propagátory skalního lezení v Českém ráji a teď se ve skalních slujích skrývali před Němci. Bohužel je někdo udal, a zatklo je gestapo. Byli popraveni 5. května 1945 v Terezíně.“
 
Po válce začal Radovan Kuchař pravidelně chodit do místního horolezeckého oddílu, kde si svůj styl, do té doby spíš živelný a odkoukaný, pod vedením zkušených lezců zdokonaloval. Vrátil se také na obchodní akademii, kterou v roce 1949 úspěšně dokončil. Na jeden rok nastoupil v Praze na ředitelství Škodových závodů, aby přešel do Tesly Liberec, kde pracoval až do roku 1977. A byla to právě liberecká Tesla, kde spatřil světlo světa náš první kotoučový magnetofon a na začátku 60. let legendární „kazeťák“  A3. V roce 1977 Radovan Kuchař z města pod Ještědem odešel do Prahy, kde pracoval až do důchodu v roce 1989 ve vývojové a provozní základně komplexu výzkumných ústavů v Běchovicích.

201205020009_ces_kuchar_02

Přestože podstatnou část života prožil desítky kilometrů od rodného Skaláku, nebyl Radovan Kuchař horolezectví nevěrný. Ba právě naopak. „Můj první odjezd do Tater v roce 1947 mi otevřel úplně nový svět. Do té doby jsem si myslel, že nic lepšího než lezení na pískovci nemůže být. Může. První návštěvou začala má dlouhá léta trvající tatranská éra, kdy jsem se tam vracel několikrát ročně. Nejdříve v létě, a protože nebyla možnost jezdit do Alp, i v zimě. Ono nestačí zvládnout dobře skalní lezení, dobrý musíte být i na ledu.“ To už byl turnovský horolezec členem reprezentačního družstva, což podle něho zase nebylo nic tak mimořádného. V té době, začátkem 50. let, bylo v reprezentaci z celkového počtu dvaceti lezců pět lidí z Turnova! V roce 1954 vyjeli poprvé za hranice – do Rumunska.  Pak už následovala první cesta do francouzských Alp v roce 1955, kterou opakovali i v dalších letech. V roce 1957 tam turnovští členové reprezentačního družstva Kopal a Kuchař zdolali západní stěnu Petite Dru, což už byla opravdu těžká věc, na které si vylámali zuby horolezci mnohem zvučnějších jmen. Vždyť také po jejich návratu, mohli současníci číst novinové titulky ve stylu: „Čechoslováci se poprvé dotkli vrcholu světového horolezectví.“ Po tomto úspěchu následovalo lezení na Kavkaze a pokračovaly zajímavé a ceněné výstupy v Alpách.

V roce 1961 stanul Radovan Kuchař spolu se Slovákem Zdeno Zibrínem v absolutní lezecké špičce u nás a současně se oba zařadili mezi horolezeckou evropskou elitu. Stalo se tak díky pokoření severních stěn Matterhornu, Eigeru a Grandes Jorasses. Před nimi se tento alpský trojvýstup nepodařil ani jednomu z ambiciózních Italů či Angličanů. Také díky tomu vydali Radovanu Kuchařovi v roce 1962 v padesátitisícovém nákladu knížku „Deset velkých stěn“, která v krátké době vyšla v několika evropských zemích. To ale zdaleka není všechno. V roce 1962 následuje Kuchařův výstup na pětitisícový Dychtau severní stěnou, který platil za nejtěžší v celé oblasti Kavkazu. Před našimi lezci ji zdolávala ruská expedice pět dnů. Našim na celý výstup stačil pouze den jediný. I to svědčí o kvalitě tehdejších československých horolezců. Bezprostředně po Kavkazu následovala poslední Kuchařova velká expedice, když v roce 1965 vyrazili do neprobádaných míst severního Afghánistánu. Před nimi tady ještě žádná horolezecká expedice nepůsobila. K dispozici nebyly ani mapy, a to z prostého důvodu – neexistovaly. Přesto se jim podařilo stát na vrcholu jedné šestitisícovky a slézt několik menších skalních stěn.
 
Cesta do Asie byla Kuchařovou poslední, ne však proto, že by o další výpravy nestál. „V roce 1966 jsem lezl Šimonovou cestou na Barberínu v Příhrazích,“ říká. „Ulomil se chyt a já deset metrů letěl vzduchem a následně zůstal viset zamotaný v laně. Zlomil jsem si hlezenní kost, a kdo podobnou nehodu zažil, ví, že právě podobný úraz se velmi těžko a velmi komplikovaně hojí. Léčil mě jeden tehdy velmi známý lékař hokejistů na Bulovce. Nohu mi dokonce ještě jednou zlomil, a když začala zase hnisat, uvažovali o amputaci. Kurýroval jsem se celé dva roky, noha mi zůstala, ale o tři centimetry kratší, ale s velkým lezením byl definitivní konec. Sice jsem potom byl na konci sedmdesátých let na Pamiru, v Mongolsku a v roce 1982 v Altaji, ale už to nebylo ono. Celý život jsem toužil po Himálaji, ale éra cest tam začala až po mém úraze, a tak na ni nikdy nedošlo. Stejně by mě ale soudruzi těžko pustili. V roce 1968 jsem byl vyloučen ze strany a léta jsem nemohl jet ani do východního Německa nebo Sovětského svazu.“

Jedno české přísloví říká: Něco zlého na něco dobrého. A tak, přestože Radovan Kuchař určitě těžce nesl úrazem vynucený odchod ze špičky českého horolezectví, zachránil si tímto paradoxně život. „Těsně před odjezdem expedice na Huascarán v Peru v roce 1970 odmítli normalizátoři pustit jednoho horolezce. Kamarádi tehdy přišli za mnou, abych jel, že budu moci klidně zůstat v základním táboře. Podle předběžných zpráv to vypadalo, že bych s vycestováním nemusel mít problémy. Jen mi připadalo hloupé, jen tak se přifařit k měsíce připravované cestě a ještě nebýt plnohodnotným při výstupu. Proto jsem cestu do Peru odmítl. Kdybych jel, seděl bych teď patrně na jednom z obláčků a popíjel s kamarádem Karouškem jeho oblíbený nápoj – griotku. Všichni, kteří tehdy do Peru odjeli, se už nevrátili.“

Tělovýchovná jednota Český ráj vznikla v roce 1986. Ve statutu měla podporu horolezectví a péči o hruboskalský Skalák. A protože tělovýchovné jednoty mohly za tehdejšího režimu provádět hospodářskou činnost, vydělávali si horolezci v ní sdružení především výškovými pracemi. Konkurence téměř žádná nebyla, a tak se kasička jednoty plnila. Vydělané peníze se investovaly především ve skalním městě. Jako první se za ně na konci osmdesátých let opravilo schodiště u Kapelníka a Čertovy ruky.

V roce 1988 se Radovan Kuchař stal tajemníkem jednoty. To už většinu času trávil na své chatě pod hruboskalským zámkem. Za  léta, kdy se členové TJ Český ráj o Skalák starají, tady byly opraveny desítky míst, která by jinak byla dnes patrně nepřístupná. Zejména je to úplná rekonstrukce Myší díry, kamenné schody k symbolickému hřbitovu, nový přístup a oprava Adamova lože, přístup na Prachovnu, rekonstrukce Mariánské vyhlídky a pramenů v Sedmihorkách, jakož i desítky dalších zdí, lávek, schodů, madel, můstků a třeba také nová kaplička v Radči, nebo oprava sv. Prokopa, patrona skal.

201205020009_ces_kuchar_03

„Na jaře a na podzim horolezci pořádají otevírání a zavírání Skaláku. Vždy se sejde okolo stovky lidí a nadělá se spousta práce. V létě se organizují brigády. Pracují tu především mladí. Často se říká, že právě oni nemají k ničemu kladný vztah. Ano, podmínky v horolezectví se změnily, už to není ten sport, který jsem poznal před padesáti lety. Tehdy chodilo lézt dvacet lidí o nedělích. Dnes je Skalák plný celé léto a ne každý má k přírodě a skalám ten správný vztah. Jak ale pozoruji na těch mladých, mám dojem, že se o budoucnost bát nemusíme. Oni si sami uhlídají, aby se do skal netesaly nové chyty, aby se nepoužívalo magnézium, aby byla dodržována pravidla skalního lezení a Skalák přežil další století,“ uzavírá jeden z předních českých horolezců, kterého oni sami zvolili českým horolezcem 20. století.

Když v roce 1996 oslavil 50. výročí prvního výstupu na Kapelníka, komentoval to slovy: „Za ta léta jsem ho lezl nepočítaně, ale tenhle výroční výstup byl trochu jiný. Lezl jsem první, za mnou manželka. Musel jsem si dokázat, že ještě pořád dokážu ručit za život toho druhého na opačném konci lana…“

A těmito slovy jakoby vlastně shrnul celou podstatu horolezectví. Ručit za kamaráda a zároveň se na něho spolehnout, neopustit ho, když doba nepřeje, být mu nablízku, nezradit a pomáhat…

Čest jeho památce!

бонприкс новый каталог bonprix украина

Související články (celkem 33)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.