„Jste patrně jediný herec v Čechách, který ve svých 90 letech stojí na jevišti a říká text,“ složil velkou poklonu Mílovi Holasovi předseda Volného sdružení východočeských divadelníků Alexandr Gregar. Právě od něho legendární turnovský herec získal nejvyšší ochotnický řád – Zlatý odznak Josefa Kajetána Tyla. Ten se předává pouze za významný přínos ochotnickému divadlu, ročně toto ocenění v rámci České republiky dostane jen pár lidí. Stalo se tak v neděli 22. listopadu 2009 při premiéře hry Turnovského divadelního studia Láska až za hrob. Zaplněné divadlo tleskalo vestoje. Spontánní radost a poděkování nejstaršímu ze zdejších ochotníků…
Mílu Holase (*1919) potkáte v Turnově při různých příležitostech, snad jen na vystoupení rockové kapely se s ním nesejdete. Jinak ale na vernisážích, koncertech a společenských setkáních všeho druhu určitě ano. Nezaujímá vzhledem ke svému kmetskému věku žádná rozmáchlá stanoviska, netouží po tom být vidět a z pozice svých životních zkušeností řídit a ovlivňovat naše osudy. Přesto na jeho tichá, s pokorou a úctou k bližnímu pronesená doporučení mnoho lidí dá. A nejen ti okolo divadla nebo pejskaři v kynologickém klubu. „Poradím, posloužím, když jsem k tomu vyzván, ale v žádném případě nemám pocit, že bych se měl lidem do života nějak míchat. Nedělám to ani v rodině, natož ve svém okolí,“ formuluje své životní krédo.
Miloslav Holas se narodil v prvém roce našeho samostatného státu ve staré chalupě na Károvsku. Otec pracoval jako prodavač v obchodě s textilem a k tomu měli ještě malé hospodářství. Bylo mu čtrnáct, když v jeho životě nastala velká změna: Stěhování do Skálovy ulice, kde jeho tatínek založil specializovaný obchod se spodním prádlem a pleteným zbožím (dnes v témž domě Mílův syn provozuje prodejnu počítačů).
On sám absolvoval obchodní školu a obchodní akademii v Liberci, pracovat začal ve Šlechtových závodech v Lomnici, potom v Praze v textilním velkoobchodě a po jeho zániku – majitelé byli Židé a psal se rok 1941 – se jakoby oklikou vrátil domů a začal pomáhat rodičům v jejich podnikání. Neunikl ani totálnímu válečnému nasazení. Potom ještě čtyři roky svobody a … : „…protože jsme nebyli dobře zapsáni u nové moci, byl zavedený krámek bez náhrady zlikvidován a otec nedostal ani zaměstnání v oboru – mohl dělat nanejvýš pomocného dělníka v Jutě. Ani já to neměl lehké, jak mi tehdy řekl jeden známý, co dělal na pracáku, už už se mě chystali naverbovat do cihelny. Jediná šance byla odejít z okresu, a tak jsem putoval ve službách Hospodářského družstva po okolí. Až do roku 1962 jsem dojížděl do Liberce, pak se naskytla možnost nastoupit do Znaku Malá Skála. Tady už jsem, vzhledem ke svému vzdělání, dělal vedoucího ekonoma družstva a také právníka amatéra, protože právo bylo mým koníčkem a zároveň také nutností, protože malé družstvo si právníka na plný úvazek dovolit nemohlo. Na Malé Skále jsem prožil plných třicet let a odešel odsud do důchodu. Byly to roky smutné i veselé, pamatuji na začátky, kdy jsme pracovali doslova na koleně, pamatuji i prosperující družstvo osmdesátých let a útlum počátku let devadesátých,“ rekapituluje svůj pracovní život Miloslav Holas.
Nepůjde ale v tomhle povídání ani tak o položky Má dáti a Dal, byť vám možná staří účtaři-praktici budou říkat, že i přesný součet a účetní rozvaha mají svá skrytá kouzla a dobrodružství.
Přestože pan Holas celý život „sčítal a odčítal“, dovedl se oprostit od suché řeči čísel a vnímat život v celé škále barev. Ve spleti jeho zákoutí a uliček mu bylo dáno více nahlédnout do dalších dvou oborů lidské činnosti: divadla a kynologie, i když také zde hrála a hrají čísla svoji důležitou roli. Jeho profese ho totiž předurčila k funkci pokladníka, a tak je dnes z něho určitě nejzkušenější spolkový pokladník široko daleko.
„Všechno v mém životě přišlo jakoby samozřejmě a na první pohled náhodou. Rád se občas nechávám osudem přistrčit,“ komentuje své koníčky. „S divadlem jsem začal, když mi ještě nebylo deset let. Měli jsme na Károvsku souseda chalupníka, který byl vášnivý ochotník, Rakouš se jmenoval. A ten s námi, dětmi, během jednoho léta nacvičil hru Princezna pampeliška. Hráli jsme jen tak pod širým nebem na louce pro sousedy z okolí. Tehdy jsem zažil první potlesk. Mé herecké směřování definitivně ovlivnil pan profesor Karel Zakouřil na obchodní škole. Hra se jmenovala Emil a detektivové a já najednou stál na prknech turnovského divadla. Když jsem se potom na počátku čtyřicátých let domů definitivně vrátil, neváhal jsem a ihned navštívil jednu ze zkoušek zdejších ochotníků. No a dnes jsem služebně i věkem nejstarším členem Ochotnického spolku Antonín Marek!“
Za více než půlstoletí Míla Holas vytvořil desítky rolí, kromě mateřského divadla hrál snad ve všech hospodách a sálech v okolí. Zažil ještě generaci prvorepublikových pánů herců, hereček a režisérů: Chundela, Fiala, pí Červená, Zakouřil, Stehlík, Sajc ad. „Mým oborem jsou drobné charakterové role,“ glosuje turnovská ochotnická legenda, „dokázali jsme nastudovat i deset her za rok, hrálo se skoro každý víkend. Na vesnicích vždycky až lidé obstarali dobytek, ze vzdálenějších míst jsme se potom vracívali až s ranním kuropěním. Legrace jsme zažili dost a dost. Jak ale přitvrzoval režim, přestávalo se hrát. Ještě na počátku padesátých let byl ochotnický spolek v každé vesnici, někde i dva tři. Postupem času však přibývalo administrativních zásahů do chodu spolků, což mnoha lidem znechutilo práci konanou navíc ve volném čase. Když potom někdo nesmyslně přijde a ze hry vám cenzorsky vyškrtne čtvrtinu replik, protože by si je prý mohli lidé při představení špatně vykládat, nejeden spolek tím definitivně pohřbil. Navíc začala vysílat televize a přijímače byly čím dál dostupnější… V osmdesátých letech už aby ochotnický spolek na venkově lupou hledal. Ano, bál jsem se o osud amatérského divadla, ale dnes už ne. Mladí zase mají chuť hrát, hlavně v posledních letech se situace rychle mění k lepšímu. Možná, že už se lidé nabažili materiálních statků a konečně začnou hledat něco jiného. Nevím. Dělá mi ale radost, když mě studenti-herci dovolí, abych s nimi stál na jedněch prknech. Až mě to zarazilo, že oni, -náctiletí, přijmou devadesátiletého dědu. Možná, že zpočátku měli strach, jestli jim do toho nebudu mluvit a mentorsky ukazovat prstem, když jsme se ale lépe poznali, snad pochopili… Divadlo je pořád stejné a pro ty, kteří se snaží dělat ho opravdově, není nějaký věkový rozdíl podstatný. Jde o to vidět stejnýma očima a naslouchat druhému, nic víc. Však se můžete přijít podívat…“
Od roku 1947 žije Miloslav Holas v ulici 5. května, jen pár metrů nad dnešní restaurací Kleopatra (nyní Divizna). To byl ale v této ulici ještě vyhlášený fotoateliér pana Linharta a mladík se zadíval do očí páně fotografovy dcery Jiřiny. Vychovali spolu dvě děti – syna a dceru – a přestože jim bylo dáno jít společně pouhých 22 let, šlo o léta krásná a šťastná, která navíc Mílu opět „někam osudově postrčila“. Byla to totiž právě jeho manželka, která začala do jejich života přivádět pejsky. Nejdřív pro radost, potom se jim začala věnovat opravdově, a tak jí manžel doprovázel na cvičiště stejně trpělivě, jako ona jeho do divadelních sálů. Naučili se vzájemně své koníčky respektovat a důležité pro ně bylo být při tom stále spolu…
„Dělal jsem samozřejmě kynologům pokladníka, ale nikdy mě nenapadlo, že bych se někdy věnoval samotnému výcviku. Až přišla má největší životní rána. Nestačil jsem se ani pořádně rozkoukat a zůstal jsem sám, žena navždy odešla a po ní zůstal pes. Dodnes jsem mu ze srdce vděčný, protože to byl on, kdo mně pomohl zpátky na nohy. Byl ale na manželku příliš fixovaný, stále jí postrádal, až se z toho roznemohl a odešel za ní. Pořídil jsem si dalšího pejska – všechno to byli němečtí ovčáci – a začal brát výcvik opravdu vážně. Dokonce mám několik semestrů kynologie na vysoké škole, stal jsem se cvičitelem. Dodnes vedu na cvičišti u Jizery kurzy pro začínající pejskaře a pomáhám jim se základním výcvikem. Často pomohu radou při rozhodování, vždy říkám, že si lidé mají začlenění čtyřnohého kamaráda do své rodiny pořádně rozmyslet. Nejde jen o pořizovací náklady, náklady na očkování, stravu a ošetřování, ale hlavně o čas, který musíme pejskovi věnovat. Když se ho nedostává, pejsek strádá a někteří dokonce končí uvázaní u stromu v lese a ti šťastnější alespoň v útulku. V samotném výcviku je potom na prvním místě důslednost. Ono se často říká, že pes je nevychovaný a neposlušný. To ale není jeho vina. Na vině je vždy člověk. On si ho k sobě připoutal, on je za něho zodpovědný. Každý pes podvědomě hledá vůdce své smečky, když není řádně veden, vytipuje si v rodině kohokoli a jen toho poslouchá…
Mám vždycky radost, když vidím, že kontakt mezi psem a člověkem byl zdárně navázán, protože podaří-li se oba naladit na stejnou vlnu, je to jakoby si povídali dva lidé. I pes mluví: postojem svého těla, pohybem oháňky, výrazem očí, postavením srsti nebo slechů. Vše je ukryto ve vzájemné komunikaci, tam, kde převažuje vlídnost, vzájemný respekt a ohleduplnost, tam je také láska a šťastný život. Platí to pro lidi stejně tak, jako pro psy!“
A od psů pan Holas ve svém vyprávění plynule přechází k lidem, protože, jak je vidět, všechny lidské činnosti spolu navzájem souvisí a jsou propleteny v jednom společném klubku. Rád zdůrazňuje, že je mu stále dobře hlavně mezi mladými. „Říká se, že ti dnešní mladí za nic nestojí, že jsou povrchní a neváží si tradičních hodnot. Musím vždy oponovat, protože život jde dál a bylo by hloupé, abychom po dnešní mladé generaci chtěli, aby žili a vyznávali stejné hodnoty jako my před padesáti lety. Proto i když vidím, že to třeba v divadle není ono, řeknu jim svoje, ale nikdy tak, abych je urazil nebo odradil od další práce. Je pořád lepší se o něco snažit a pracovat na sobě, než rezignovat na špatný, nepřející svět a prosedět život v hospodě. Snad jediné, o co bych chtěl dnešní -náctileté požádat, je, aby měli větší úctu k věcem kolem sebe. Zatím jim je kupují rodiče nebo prarodiče a oni si dnes zvykli chodit krásně oblečení, posílat si zprávy po mobilním telefonu a v pátek na diskotéce utratit třeba tisícovku. Nevyčítám jim to, ale doufám, že až budou vychovávat svoje děti, pochopí to a své chování změní. Mládež není zkažená, to, co je špatného, se stalo vinou nás starších. Je to uzavřený kruh a chybí nám odvaha rozetnout jej…,“ říká Miloslav Holas, který optimismem a životním elánem patří spíš do střední generace.
„Občas se mě lidé ptají, jak to dělám, že se mi podařilo dožít se takhle vysokého věku v duševní svěžesti a dobré zdravotní kondici. Snad jsem vám svým životním příběhem pár námětů dal, co říkáte?“
(Zaznamenáno v březnu 2003, doplněno na podzim 2009.)
Související články (celkem 33)
- ZA VÁCLAVEM ŠOLCEM: O PRÁVNÍKOVI, KTERÝ JEZDIL LÉTA S NÁKLAĎÁKEM…
- ZA VÁCLAVEM FEŠTREM
- VZPOMÍNKA NA PANA FOTOGRAFA!
- NEJSEM NA MALOVÁNÍ EXISTENČNĚ ZÁVISLÝ, A PROTO V TOMTO SMĚRU SVOBODNÝ, ŘÍKÁ VÁCLAV ŽATEČKA
- VÁNOČNÍ PŘEMÍTÁNÍ O ODCHODECH A ZAVŘENÝCH DVEŘÍCH
- ODEŠEL BUKOVINSKÝ PÁBITEL
- ČESTNÝ OBČAN IVAN ŠOLC
- DANA A VÁCLAV FEŠTROVI
- POKUD JSOU V TÉTO ZEMI KOMUNISTÉ LEGÁLNĚ, TAK JÁ JSEM TADY ILEGÁLNĚ, ŘÍKÁ SERGEJ SOLOVJEV
- PAN HOROLEZEC
- „PRVNÍ REPUBLIKA A VLASTNĚ I MONARCHIE NÁM DALY DOBRÝ ZÁKLAD,“ ŘÍKÁ DALIBOR CIDLINSKÝ
- PROCESTUJEŠ PŮL SVĚTA A PAK MUSÍŠ KONSTATOVAT: MÁME SE V ČESKU DOBŘE. HODNĚ DOBŘE, ŘÍKÁ IVETA HOLBOVÁ MELÍŠKOVÁ
- HOROLEZECTVÍ JE ŽIVOTNÍ FILOZOFIE
- „ZÁKLADEM VŠEHO TVŮRČÍHO DĚNÍ JE DOBŘE ZVLÁDNUTÉ ŘEMESLO,“ ŘÍKAL JIŘÍ NOVÁK…
- S MÍLOU HOLASEM O ŽIVOTĚ, PSECH, DIVADLE A MLADÝCH LIDECH
- OBČAN ZAJÍC
- O LIDECH, KTEŘÍ SPJALI SVŮJ ŽIVOT S JEDINOU KULTURNÍ PAMÁTKOU
- IPSER = MOTEJL = ČMUKAŘI
- Z DARŮ NEJVĚTŠÍHO POLISTOPADOVÉHO ČESKÉHO MECENÁŠE BUDE TURNOV ŽÍT DALŠÍ DESÍTKY LET