POVÍDÁNÍ O DĚTECH TURNOVSKÉHO VIKÁŘE A TAKÉ O TOM, ŽE BY TU KLIDNĚ MOHLO BÝT BISKUPSTVÍ

Genius loci. V literatuře často používané úsloví, které možná už natolik zevšednělo, že mnohdy ani nevíme, co si pod ním vlastně představit. Je to konkrétní místo, nebo pouze „cosi“ nehmatatelného? Snad oboje, a dodal bych, že to bude nejspíš „něco“, co sice přesně neumíme pojmenovat, ale je TO tak magické i prchavé zároveň, že se tam stále vracíme. Může jít o významnou stavební památku, ale i místo v krajině, či dokonce „jen“ o osamělý strom. A nemusí ta místa na všechny působit stejně. Třeba takové kostely.

Co lidí před námi již upínalo své pohledy na oltář, co věřících i „bezvěrců“ v mezní životní situaci odevzdalo věci příští osudu, modlilo se k Bohu, hledalo tu alespoň kousek jistoty v nejistém okolním světě. V Turnově máme kostelů pět, po desetiletích oprýskaných omítek a zašedlých interiérů jsou z nich dnes skvosty, které hodně vypovídají o zašlých časech, ale i o nové budoucnosti. Především ale srozumitelně hovoří o významu města, které se už více než tisíciletí nachází na křižovatce lidského snažení. Už na prahu české státnosti stával na ostrohu nad údolím Jizery při dnešních Nudvojovicích kostelík, který patří mezi absolutně nejstarší a nejcennější památky celého kraje a jen naše nedokonalá současnost a nešťastné položení na okraji průmyslové zóny, mu nedávají prostor, který by si tato stavba bezesporu zasloužila. Též jeden z turnovských kostelů v centru si zaslouží větší pozornosti, už třeba proto, že trojlodní chrám P. Marie patří k největším novogotickým stavbám ve střední Evropě! A kostelík na Hruštici? To je nejvzdálenější známá historie Turnova, která mluví o jednom ze zakladatelů města, Jaroslavu z Hruštice. Co víc si pod pojmem genius loci představit? Řekněte?
A možná, že nám všem ještě více světla přinese následující povídání s vikářem turnovského vikariátu a turnovským děkanem Václavem Vlasákem, které vzniklo v adventní době roku 2007.

► Víte, pane vikáři, mám pocit, že přibývá lidí, kteří v dnešním světě mají potřebu hledat nějakou oporu, která tu bude vždy, kdy je teskně na duši, smutno, kdy nevíme kudy kam nebo kdy se potřebujeme jen na chvíli zklidnit a uvolnit. Pocit klidu a smíření se mi dostává každé dva roky, když přijedeme k přátelům do Moravského krasu, kteří žijí jen pár kilometrů od duchovně neobyčejně prostoupeného kostela ve Křtinách, klid nacházím ale třeba i v turnovském kostele Panny Marie nebo u kapličky na Radči u Hrubé Skály. Berte tahle slova jen jako malou úvahu hledajícího, mám neodbytný pocit, že po období směřování k východnímu náboženství a východním filozofiím se stále více vracím domů, do tradičně chápaného křesťanství střední Evropy…
„Chcete odpovědi, ale i já jsem člověk stále hledající. Všichni jsme hledající. Jestliže nalézáte klid v chrámu Páně, je to logické. Člověk je jednota duše a těla. Přijdete do chrámu, který je místem posvátným, místem, kde přebývá Bůh. Je to místo promodlené, chcete-li produchovněné, a tak není divu, že když dovnitř přijde člověk duchovně otevřený a bez předsudků, že se cítí osloven tím místem. Je mu tam dobře. Je to zkušenost lidí pokřtěných, ale i nepokřtěných, věřících i nevěřících. Setkal jsem se v poslední době s mnoha lidmi, kteří mi jinými slovy v podstatě říkají, co říkáte vy: Když je mi zle, jdu do kostela. Tam půl hodiny sedím, vnímám, co tam vidím i nevidím a potom se najednou ve mně rozhostí klid a mír.“

► Proč myslíte, že tohle není lidem přirozeně jasné, proč ten klid a smíření hledají ve věcech, v nakupování v supermarketech aj. Jistě, žijeme v nějaké době, obklopuje nás technika, která nám i dobře slouží, proč ale lidé, kteří chtějí nacházet klid, jedou raději než do chrámu či do přírody na odpolední výlet do hypermarketu do Liberce nebo Boleslavi?

„Člověk přirozeně touží po lásce, po štěstí, po klidu a myslí si, že mu to přinesou věci, majetek, bohatství. A tak na tom pracuje. Jisté uspokojení z toho má, když ale třeba někdo nabude velkého jmění, tak často zjistí, že to není to pravé, že v podstatě šel špatným směrem a usiloval o něco, co ho nakonec neuspokojilo. Tady stále platí slova sv. Augustina, že lidské srdce je nepokojné, dokud nespočine v Bohu. Dokud se člověk nezorientuje směrem k Bohu, neprožívá takovou radost a štěstí jakoby prožívat mohl a když se obrátí, stejně to ještě plně nebude na této zemi, neboť tohle všechno nás čeká až po smrti. Lidský život smrtí nekončí, člověk žije dál životem své nesmrtelné duše a teprve když odpadne hmotné tělo, pak se otevírá nová perspektiva bytí. Nikoho nepřemlouvám, že to tak je, nabízím to jen jako cestu hledajícím. Šli po ní miliony lidí před námi, když pomohla jim, proč ne nám?“

► Asi mi řeknete, že tím pravým nastoupením na „cestu“ je láska k bližnímu, že?
„Samozřejmě. Bůh nás nenechal napospas našemu bloudění, dal nám do ruky desatero božích přikázání, a to první a nejdůležitější zní v originále asi takto: Milovat budeš pána svého Boha z celého srdce ze vší síly a ze vší mysli a bližního jako sama sebe. Víc netřeba dodávat. Jestli je nám někdy dobře, tak je to o Vánocích, protože tam se projeví ta naše lidská dobrota tím nejsilnějším způsobem. Obdarováváme se navzájem, snažíme se udělat druhému radost a tím máme radost i my sami. To je ta cesta. Láska k Bohu se má projevovat především láskou k člověku.“

► Vy v Turnově působíte od roku 1996, pamatuji, že když jste přišel, kostel na Hruštici byl odsvěcený a v žalostném stavu, ve špatném stavu byl kostelík v Nudvojovicích, stejně tak chrám Panny Marie, kostel sv. Františka na náměstí jste dokonce musel nechat zavřít, protože opadávala omítka ve velkých kusech. Snad jedině kostel sv. Mikuláše vám mohl dělat radost, protože byl čerstvě opravený. Musel jste v sobě najít hodně síly, protože když se dnes projdeme městem, ze všech pěti kostelů jsou perly zasazené do náhrdelníku Českého ráje.
„Já přirozeně děti nemám, tak vždycky říkám, že těch pět zdejších kostelů jsou jako mé děti. Rozmlouvám s nimi, snažím se tušit jejich přání a ty pak plním. Je to mé poslání, pomáhat svým dětem. To je přece přirozené, ne?“

► Tak se vydejme na malou procházku, prosím…
„Asi nejsmutnější byl při mém příchodu v polovině devadesátých let pohled na kostel sv. Matěje na Hruštici. Od roku 1978 ho mělo v nájmu město, byl vyklizený, odsvěcený, měl být přestavěn na obřadní pohřební síň. Z projektu ale sešlo a kostel chátral až hrozil jeho zánik. Okna a dveře rozbité, uvnitř nebylo vůbec nic, ani přípojka elektrické energie.
Vůbec ale první kostel, který jsem začal jako duchovní správce farnosti opravovat, byl kostel sv. Františka na náměstí. Ten musel být kvůli padající omítce uzavřen. Na podzim 1996 jsem zahájil opravu jeho vnějšího pláště. Potom se pracovalo uvnitř. Celkem to trvalo tři roky a v roce 1999 ho litoměřický biskup Josef Koukl znovuvysvětil. Zároveň s tímto kostelem začala v roce 1997 oprava kostela na Hruštici. V tom roce totiž město kostel vrátilo církvi. Nejdříve se tam přivedla elektřina a opravily dveře. Sháněl jsem, co se kde zachovalo z původního vybavení. Třeba část byla v Mariánském kostele něco dokonce v kostele v Újezdě pod Troskami. Zbytek se musel nechat udělat podle původních fotografií. A na něco už nedošlo, jako třeba na kazatelnu, ale například původní varhany se na Hruštici vrátily a dnes jsou ozdobou skromného interiéru. V roce 2001 byl kostel znovuvysvěcen.“

► To ale samozřejmě nebylo všechno, ještě dnes máme v živé paměti, jak se léta pracovalo třeba na chrámu Narození Panny Marie.
„Všechno začalo zjištěním, že krov na boční lodi je v havarijním stavu. Do kostela léta zatékalo, byly promáčené klenby, a jak jsme začali s opravami, postupně opadávala omítka uvnitř. Třeba když při jedné bohoslužbě spadlo pod kůrem půl metráku omítky, to byly horké chvilky, to mi věřte. V roce 1998 se postupně začalo s výměnou střechy a opravou krovu. Z finančních důvodů se vše dělalo na čtyři etapy, na střeše je nyní položena měď, která má dlouhou životnost. Po střeše přišla na řadu okna. Spočítal jsem v nich asi šedesát děr. Ty nám nejdříve místní sklenář pan Janků zdarma provizorně zalepil a začalo se s výměnou. A v roce 2002 opravy postoupily do interiéru. Trvaly tři roky, kostel musel být pro veřejnost zavřený. Dnes, troufám si říct, je to perla mezi kostely široko daleko. Byla to nesmírně náročná práce. V září 2005 náš pan nový biskup Pavel Posád kostel znovuposvětil po generální opravě. Je to mé třetí dítko, největší a nejkrásnější, protože kostel Narození Panny Marie má parametry katedrály…“

► … katedrály? To by ale znamenalo, že by v Turnově mohlo být biskupství?
„Ano, mohlo. Když tu byl před lety na návštěvě biskup Koukl, tak mi říkal: Člověče, ty tady máš katedrálu, já tady udělám biskupství! To vůbec nebylo od věci. Já tehdy totiž byl vikářem mladoboleslavského a turnovského vikariátu, což obnáší přes 80 farností, a to by už opravdu takové malé biskupství bylo! A katedrála tu je! Bylo to samozřejmě řečeno položertem.“

► Myslíte, že by vůbec bylo možné, zřídit dnes v Čechách nové biskupství?
„Je to možné, samozřejmě, všechno je možné. Kostel na to máme. Katedrála sv. Štěpána v Litoměřicích je také úctyhodná stavba, ale s tím, co nyní máme v Turnově… No nevím, těžko srovnávat.“

► Pojďme se zas vrátit k vašim dalším dětem.
„Rád. Kostel sv. Mikuláše. Ten byl při mém příchodu v nejlepším stavu. Můj předchůdce, kanovník Jiří Hladík, ho v roce 1994 opravil a biskup Josef Koukl po opravě interiéru i venkovní fasády znovuvysvětil. Dnes už je ale bohužel zřejmé, že se bude muset urychleně připravit oprava vnější fasády. To je můj nejbližší úkol. Jednám s radnicí, kde jsou nesmírně vstřícní lidé, budeme shánět peníze, myslím, že by oprava mohla začít už v roce 2008.“

► A nejmenší dítě?
„To je zároveň můj nejmilejší kostelík sv. Jana Křtitele v Nudvojovicích. Překrásná stavba zasazená do malého hřbitůvku. I tady bylo co opravovat. V roce 1999 to byla výměna a oprava oken, potom přišel na řadu krov a střecha. V roce 2000 jsem podal žádost nadaci Bohuslava Jana Horáčka, jestli by se našly peníze na celkovou rekonstrukci kostelíka. Stalo se a byla provedena oprava vnějšího pláště. Poté však pan Horáček odešel na věčnost, nadace přestala fungovat, práce byly na rok přerušeny. Jen díky pochopení Městského úřadu v Turnově a Krajského úřadu v Liberci mohlo být dílo dokončeno z venčí i uvnitř. Hotovo bylo v roce 2006 a v polovině října kostelík znovuvysvětil pan biskup Pavel Posád. Ten při své promluvě řekl něco, co se mi moc líbí: Kostely jsou jako studánky, studánky, ke kterým člověk přichází, aby se duchovně osvěžil. A tohle je nádherná malá studánka… Já když do nudvojovického kostelíčka přijdu, nemyslete, všechny své děti mám rád, ve všech je Bůh přítomen, ale když přijdu sem, tak se cítím nejlépe. Možná proto, že tu mám nejblíž k lidem. Málem na ně fyzicky při bohoslužbě dosáhnu.“

► Což jinde není.
„V každém kostele je to trochu jinak. V Mariánském působí velikost a vznosnost gotiky, kdy sloupy kostela jsou jako stromy v lese, okna jako sepjaté ruce k nebi, k lidem je sice fyzicky dál, ale věřím, že duchovně sedíme vedle sebe. Možná, že právě v kostele Panny Marie člověk nejvíc vnímá věci, které ho přesahují a pomáhá mu v tom právě ona monumentalita stavby. Člověk uvnitř stojí s větší pokorou, je vysoko do stropu, jako je vysoko do nebe…
Barokní kostel sv. Mikuláše. Ten působí blahodárně, skoro jako pohádka, připadám si tam jako v nebi. Andělíčci, baldachýn, krása. A na Hruštici? Tam si připadám jako v kostele, který už neměl být. V něm hmatatelně poznávám, že pokud chce Bůh něco zachovat, tak to zachová. A použije lidi, aby kostel zachránili. Víte kdo má největší zásluhu na tom, že kostel na Hruštici zůstal uchráněn? Byli to lidé, kteří pečují o hroby padlých vojáků z války roku 1866. Přestavba kostela by totiž zasáhla do hrobů vojáků, jednání byla zablokována a projekt přestavby na obřadní síň padl.
U sv. Františka se, přestože je v samém centru města, cítím jako v chudém a trochu strohém kostele, i když je i zde výzdoba moc pěkná. Je to asi proto, že zde na mě nejvíc ze všeho působí zdvižená ruka sv. Františka. Všimněte si ji někdy, až tam budete. Ruka na kazatelně, která drží kříž. To je starý františkánský symbol, říká nám: Nechci u vás znát nic jiného než Ježíše Krista ukřižovaného. Svatý František meditoval o utrpení Krista až tak do hloubky, že se mu na těle ukázala stigmata…“

► A naše procházka je u konce.
„Víte, když jsem do Turnova přišel, nikdy bych si nepomyslel, že budu opravovat tolik kostelů najednou. Teď ještě sv. Mikuláš a budu hotov. Jsem služebník Božího lidu a bude-li potřeba, půjdu zase jinam. Každou farnost, kde jsem působil, jsem si zamiloval, ale tentokrát musím konstatovat, že bych z Turnova šel jen opravdu nerad!“

► Však se vám zde také práce daří, podle pramenů z litoměřické diecéze je právě turnovský vikariát z celkových deseti vikariátů hodnocen jako nejlepší…
„Často jsem přemýšlel proč. Je to samozřejmě lidmi. Přicházejí. Mám velkou radost z těch téměř tří stovek věřících, kteří přijdou každou neděli na bohoslužbu, mám radost, když v obrácení se k Bohu a určitým mravním hodnotám nacházejí smyl zvláště mladí lidé. To je budoucnost.
Věřím, že k víře dojde nebo víru najde každý člověk. Bohužel ale lidé Boha kolikrát volají až když je jim opravdu špatně. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, když je člověku zle, přirozeně ho volá. A já bych si přál, abychom se k němu obrátili a prosili o pomoc dřív než se dostaneme do nějaké těžké životní situace, přál bych si, abychom dokázali odstranit všechny předsudky, abychom uvěřili. Nic víc a nic míň.“

Turnovský vikář a děkan Václav Vlasák (*1946) je rodákem z Mladé Boleslavi. Po maturitě mj. pracoval ve Škodovce, resp. v pobočném závodě v Bělé pod Bezdězem jako mistr. Na začátku 70. let vyslyšel Boží volání a nastoupil do kněžského semináře v Litoměřicích. Vysvěcen byl v roce 1979. Byl děkanem v Litoměřicích a v Dobrovici u Mladé Boleslavi, od září 1996 je v Turnově.