O KASTELÁNSKÉM ŘEMESLE

0

Budete-li někdy při návštěvě Valdštejna slyšet vyprávění Ladislava Kouckého o dějinách hradu a české historii, budete se na toto, možná nejkrásnější místo Českého ráje, pravidelně vracet.

Historie nám někdy připadá velmi vzdálená. Jako by se to, co se  událo před stem, dvěma sty lety, stalo ve skutečnosti před dlouhými tisíci lety. Když se ale začteme do historických dat a událostí, seznámíme se s jednotlivými historickými postavami, jejich osudy, zájmy, stesky, radostmi a smutky, zjistíme, že se lidé v průběhu staletí zase tak moc nemění. Ty základní povahové rysy zůstávají a jejich příběhy by nás v našem dnešním rozhodování mohly hodně poučit. Kéž by se tak už jednou skutečně stalo.

Ne, tohle nejsou úvodní slova z nějaké populárně historické  příručky, ale myšlenky jednoho z nás. Člověka, který historií žije a její příběhy má hluboko pod kůží (anebo také hluboko v srdci, chcete-li). Jmenuje se Ladislav Koucký (*1943) a je kastelánem na hradě Valdštejně, jednom z nejkrásnějších míst Českého ráje.

Od narození žil pan Koucký v Tatobitech. Jako dítě starších rodičů si od útlého věku vytvářel vlastní svět v knížkách a historických spisech. Jako desetiletý začal cestovat po republice, jako třináctiletý znal všechny stavební slohy a nejvýznamnější stavební  památky v zemi na vlastní oči. „Četl a zajímal jsem se o všechno jaksi na přeskáčku, jako člověk, který nemusí, ale kterého to baví,“ říká. „Na studia však nebylo pomyšlení. Vyrůstal jsem v chudých poměrech. Ještě když jsem chodil na základní školu, zemřela mi matka a já šel do učení na zedníka. Vyučil jsem se v roce 1960 a rukama dělám dodnes. Podstatnou část života jsem  odpracoval v jediné firmě – v Okresním stavebním podniku. Ještě jsem si stačil dodělat večerně průmyslovku, oženit se a na rodné zahradě postavit domek, ve kterém s rodinou žiji.“

200707032109_ces_koucky

V OSP Ladislav Koucký pracoval až do roku 1985, kdy začal mít vážné zdravotní potíže. „Říkal jsem si, že asi přichází doba, kdy by člověk, v čase, který mu ještě zbývá, měl dělat něco, co ho baví,“ komentuje svoji tehdejší situaci. To už se několik let znal s panem Tomášem, kastelánem na Valdštejně, kam ve svém volném čase  docházel pomoci s tím, co mu bylo nejbližší – se zednickou lžící.  „Pan Tomáš byl nesmírně hodný člověk, který na Valdštejně dělal kastelána až do 78 let svého věku. A pořád myslel dopředu. V roce 1968 měl ohromnou kliku, když se mu podařilo využít politických zmatků a sehnat peníze na opravu hradu. Tehdy se opravily fasády na kostele i na hostinci, na střechu přišly nové tašky. Podstatně se tak prodloužila životnost celého areálu. Bohužel, v následujících letech už se mu tak nedařilo. Přesto, že se ještě položila nová dlažba na vstupním mostě, to když se stavěla nová silnice z Turnova do Liberce, a dala nová střecha na hradní palác, mnoho prostředků nebylo. A údržba hradu musí běžet stále. Když skončíte na jednom místě, tam, kde jste před lety začali, je třeba počítat s generální opravou. Hrad je jako každý starý dům. Když  o něj nepečujete, chátrá, když se mu ale věnujete, bohatě se vám odmění svojí malebností, důstojností a atmosférou, ve které je přítomna jeho minulost.“

Hrad Valdštejn měl vůbec po roce 1945, kdy byl v rámci Benešových dekretů zkonfiskován šlechtickému rodu Aehrenthalů, zajímavou historii. Dlouho o něj neměl nikdo zájem. Od roku 1946 byl v majetku KČT, ale už v roce 1949 přešel do vlastnictví obce sokolské. V roce 1953 se vrátil zpět státu, resp. bývalému KNV v Liberci, aby se v roce 1959, jako „méně významná památka“,  dostal do majetku města Turnova. A přestože se některé hrady a zámky v průběhu let vrátily zpět pod křídla památkářů, Valdštejn je v majetku města dosud. Nelze říci, že by se k němu Turnovští chovali macešsky – jenom byla léta bohatá a léta nuzná. Co se jim ale podařilo dokonale – vždy vybrali na místo kastelána muže, který hradem žil, který ho opatroval s láskou, jako své vlastní dítě.

„Víte, já si musel v životě na všechno vydělat sám, nemohl jsem spoléhat na to, že mě založí rodiče,“ pokračuje ve vyprávění  Ladislav Koucký. „Lítal jsem po melouchách, splácel dluhy a žil v takovém chvatu, že zákonitě jednou musel přijít zlom. Když jsem  v roce 1980 vážně onemocněl a měsíce nedělal nic, jenom přemítal, rozhodl jsem se definitivně v dalších letech dělat jen to, co dělat chci. Přestal jsem melouchařit a každou volnou chvilku trávil na Valdštejně. Tak to šlo až do července 1985, kdy jsem ve funkci kastelána definitivně nahradil pana Tomáše. To už jsem ale kastelána čtyři roky fakticky dělal, jenom ne na hlavní pracovní  poměr.
Montérky jsem dosud nesundal. Když jsem hrad přebíral, teklo prakticky všude. Naštěstí byla na půdách spousta náhradních tašek, a tak jsem flekoval, natíral, zdil a vyspravoval vypadané zdivo. Manželka tomu sice moc nefandila, ale když jsem ji jednou na Štědrý den vytáhl od vaření na Valdštejn, kde mi do noci pomáhala,  definitivně pochopila, co si vzala za blázna. A snad se s tím i smířila.“

A tak nový kastelán dál lepil záplaty, zasazoval zpět vypadlé cihly, podkládal prohnilé trámy. Čím dál více mu bylo jasné, že bez generální rekonstrukce mu hrad brzy spadne na hlavu. Když v roce 1985 zanikla vyhlášená valdštejnská výletní restaurace,  skoro se schylovalo k tomu, že Ladislav Koucký nebude kastelánem, ale hlídačem stavby, která je životu nebezpečná svému okolí. Jenomže on nechtěl být správcem ruiny. A tak v situaci, kdy by  jiní kapitulovali, on začal pracovat s ještě větší chutí.  „Restaurace skončila proto, že rozvodné závody ustřihly elektriku. Vedení z 30. let bylo v havarijním stavu. Tak jsem sehnal dobrovolníky a v lese jsme bez použití techniky udělali šestnáctisetmetrový výkop pro kabel. Pořád jsem chodil za  elektrikáři, až se ustrnuli a na tehdejší poměry velmi náročnou akci posvětili. Valdštejn měl znovu k dispozici elektřinu a byl zachráněn.“

Tak jednoduché to zase nebylo. Nebyly peníze a hlavně lidi, kteří by náročnou práci dělali s chutí, s láskou – a zdarma. Nebýt akcí Brontosaurus a dalších desítek „neorganizovaných“  dobrovolníků, Valdštejn by dnes vypadal úplně jinak. Když tu v roce 1986 spadla velká část ochozů a pod hradbami se nacházelo obrovské množství zdiva, které bylo třeba nanosit zpět, vystřídalo se tu za sezonu až 500 mladých lidí. Na celkové rekonstrukci hradu se pracovalo dalších devět let. Postupně přicházely peníze  (dohromady to bylo devět milionů korun), všechny stavby v areálu dostaly nové střechy, dva nevyužité pavilony u vstupní brány se proměnily na prodejní stánky, opravila se legendární kaplička sv. Jana Křtitele. Práce byly zakončeny slavnostním  znovuvysvěcením valdštejnského kostelíka v květnu 1995.

Jenomže… Péče o památku nekončí nikdy. Nikdy nelze říci: Už  je hotovo a teď budeme odpočívat, provázet výpravy a vydělávat.  „Kostelík byl opraven a já věděl, že ještě zbývá generální rekonstrukce hlavního přístupového mostu a také soch, které jej lemují,“ říká valdštejnský kastelán. A tak v hlavní turistické sezóně roku 1996 chodili návštěvníci hradu po provizorním mostě, protože kastelánu Kouckému se podařilo, snad zázrakem, snad šťastnou náhodou, sehnat další peníze. Dnes už nikoho nepřekvapí, že dokázal svým zanícením přesvědčit odpovědné lidi na ministerstvech a v parlamentu, aby se současně začalo i s renovací soch světců, které most lemují. Pod pojmem renovace si však musíme představit grandiózní myšlenku, že původní barokní sochy z 18.  století sice budou restaurovány, ale na svá místa na mostě se  nevrátí. Ve valdštejnském kostelíku sv. Jana Nepomuckého z nich vznikne malé lapidárium a na jejich místo přijdou kopie. Zní to téměř neuvěřitelně, ale v době utahování opasků, škrtů ve státním rozpočtu, zastavení akcí podporovaných ministerstvem kultury, se „chudému“ a často osamocenému (a v některých očích také  podivínskému) kastelánu z Valdštejna podařilo realizovat další část snu o definitivní podobě památky. Most byl opraven a poslední věrná kopie původní Jelínkovy barokní sochy, sv. Prokop, dosedla na připravený podstavec zrekonstruovaného mostu přesně 7. května 1997. V tomto roce byly ještě vymalovány interiéry zadního paláce,  opraveny konírny a instalováno nové schodiště spojující obě části  hradu. V následujícím roce má pan kastelán v plánu zprovoznit desetiletí uzavřenou vyhlídku od hradního paláce směrem na skalní  město a Trosky, která byla vždy zlatým hřebem prohlídky hradu.

„Musíte si uvědomit, že tohle všechno není prací jednoho  člověka,“ skromně bagatelizuje svoji zásluhu na provedených  opravách PAN kastelán Koucký. „Je to týmová práce několika lidí. Mnoho dobrého pro hrad vykonal například Láďa Šourek. Ten několik let – často v hrozných podmínkách – zajišťoval ta nejohroženější místa zavěšený na laně nad hradbami. A také pan sochař  Novák, který má přírodní ateliér pod hruboskalským zámkem. Nebýt jeho, kopie barokních soch by nikdy nevznikly. A tak je tomu u všech ostatních akcí. Vždyť já jsem v historii Valdštejna jen nepatrným zrníčkem prachu. Mám teoretickou šanci, že tu budu působit jednu třiatřicetinu jeho celkového trvání. Jde jen o to, aby ta má část nebyla pro hrad mínusová. Nezakrývám, že jsem tu šťastný. Vždy jsem instinktivně hledal tichou práci, na tichém a odlehlém místě, které se člověk může plně věnovat. Třičtvrtě roku na Valdštejně manuálně pracuji a potom, o letní sezoně, si vychutnávám návštěvníky, které provázím. Řeknu vám, že v květnu už jsem netrpělivý a z hradeb vyhlížím první školní výlet. Myslím si,  že dobrý dojem mají lidi jen při prohlídce památky, která je stavebně v pořádku. A to Valdštejn v poslední době snad je, ne? Na návštěvnost si nemůžeme stěžovat. Na počátku 80. let sem v průměru přišlo něco přes 20 tisíc lidí. Potom začal příliv turistů  stoupat, až dosáhl v roce 1989 svého vrcholu – to přišlo 62 tisíc lidí. Po revoluci návštěvnost poklesla, ale vloni už jsme zaznamenali skoro 61 tisíc a letos to bude jen o trochu méně. Nejraději mám místní. Vůbec nejlepší je, když přijdou se svými dětmi.  To se potom při výkladu můžu rozdat, protože, řekněte, u koho víc probouzet lásku k místu, kde žijí a kde se narodili, než u dětí  z bezprostředního okolí?“

(Zaznamenáno na Valdštejně v říjnu 1997.)

Poznámka z roku 2007: Téměř deset let uplynulo od sepsání tohoto textu. Panu Kouckému se podařilo mnohé. Stal se uznávanou osobností Turnova, hrad dovedl k dokonalosti, když kromě replik soch na hlavním mostě byl také kompletně rekonstruován klasicistní objekt na hradě, kde je dnes také reprezentativní prostor pro významné návštěvy a koncerty, vloni byla dokončena oprava prvního (vstupního) nádvoří a sklepení pod ním. Valdštejn je dnes opravdovou perlou Českého ráje, jeho návštěva opravdu stojí za to… A jak už to u starobylých památek bývá, co myslíte, že se tu děje letos? Opravují se opěrné zdi v zadní části hradu.

Pan Koucký dnes již není kastelánem, ale podařil se mu v pravdě husarský kousek. Kastelánkou se stala jeho, pro Valdštejn stejně zanícená dcera Andrea!

Související články (celkem 33)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Comments are closed.

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.