Věděla jsem, že rozhovor s tímto mužem nebude pro mě lehký. Snad proto, že si budu do některých jeho životních zkušeností a zážitků z komunistických kriminálů promítat osud svého dědy, se kterým jsem bohužel neměla možnost o takto závažných věcech mluvit. Zemřel totiž příliš brzo na to, aby mně mohl svou životní zkušenost tlumočit. Dívala jsem se do očí panu Sergeji Solovjevovi a říkala si, že možná před padesáti lety ty oči sledovaly toho mého dědu kdesi v Leopoldově, a možná se spolu učili oplétat demižony… Svět je opravdu malý a spousta věcí je relativních. Co dodat, než se začtete do příběhu? Snad jen jedno. Při přepisu se mi hlavou mihl jeden citát: „Tolik toho již bylo řečeno, a přesto stále nemůžeme mlčet“. Málokterý by se hodil lépe…
* Vraťme se v proudu času. Představte si, že jste zase malý kluk. První vzpomínky?
Jak mě bratr vodil do mateřské školy. Jednou na nás po cestě zaštěkal pes, tak jsme se vrátili zpátky, nedošli jsme do cíle. To je jedna z takových prvních vzpomínek. Strašně rád jsem chodil do sokola, později do skauta, myšlenky právě tohoto hnutí jsem bral velmi vážně. Hodně jsme sportovali, ve čtrnácti letech jsem byl třeba nesmírně hrdý na to, že jsem přeskočil laťku ve výšce 140 centimetrů. Takové směšné věci si pamatuji dobře…
* Žil jste také pár let v Sudetech, a to v Jablonci nad Nisou u svého strýce…
Byl to bratr mé maminky, skvělý člověk. V Jablonci tehdy nebylo české gymnázium, pouze základní škola a měšťanka, tak jsem jezdil do Liberce, který české gymnázium měl. U strýce jsem zůstal až do záboru Sudet.
* Pamatujete si, jak to probíhalo?
Začínal tam velmi pozvolna sílit tlak mezi českým a německým obyvatelstvem, ale ještě se to dalo zvládnout. Až když došlo víceméně k emancipaci henleinovské strany, která využila tehdejších voleb a chopila se moci, začala nálada houstnout. Bylo to ponižující, celá ta atmosféra nebyla příjemná. Vrátil jsem se do Turnova, ale nedařilo se mi pokračovat ve studiu, ta situace měla na mě negativní dopad. Nakonec jsem po roce stráveném v měšťance šel na špéru, což dodnes považuji za velmi šťastnou volbu. Člověk tam, i přes válečnou dobu, nasákl svobodomyslností. Umění má tento dar. Studium jsem ukončil v roce 1943 a hned poté byl totálně nasazen.
* Konec války, dočasná svoboda. V roce 1947 jste nastoupil vojenskou službu. Tady se datuje váš střet s komunistickým režimem, který se právě dostal k moci. Co se tehdy stalo?
To byly bezvýznamné věci, nic to nebylo. Vlastně jsme ničeho nedosáhli, nic nezměnili…
* Když dovolíte, já bych přesto byla ráda, kdybychom se mohli v tom čase vrátit i sem. Jsem totiž toho názoru, že v zásadě nešlo o to, co jste udělal a jaký to mělo dopad. Ale že jste vůbec něco chtěl udělat!
No tak dobře. Byl jsem od začátku přesvědčen, že komunistické zřízení není pro mě, že s nimi nemůžu souhlasit. Myslím, že právě tady se nejvíce ozvaly roky strávené ve skautu. Nastoupil jsem základní vojenskou službu, působil ve Kbelích na letišti. Byli tam i západní letci a většina z nás na ně pohlížela s obrovským obdivem. Pohrdání jejich oběťmi jsem nemohl, stejně jako ostatní, přenést přes srdce. Byli totiž mezi prvními, koho začali zavírat. No a tak jsme si někteří mysleli, že bychom mohli kontaktovat americkou ambasádu a informovat je jednak o praktikách komunistického zřízení a také poskytnout údaje vojenského charakteru. Zpětně vidím, jak jsme byli naivní, protože všechny údaje dávno měli například od letců, kterým se podařilo, mnohdy i s rodinami, přímo ze Kbel frnknout na Západ. Ti letci moc dobře věděli, že nic jiného než emigrace není možná. Když to pozoruji z dnešního úhlu pohledu, byla to blbost. Zatkli mě přímo v kasárnách a jel jsem směr Domeček.
* Domeček. Jakkoli to zní poeticky, jednalo se o budovu na pražské Loretě, používanou hojně gestapem za druhé světové války a později stejně hojně komunistickou StB jako vyšetřovací vězení – mučírnu. Můžeme se tam vrátit? Vaše pocity. Měl jste třeba strach?
Když jsem tam přišel, myslel jsem, že jdu do chlíva, bylo slyšet řinčení řetězů. Z jedné strany cvičila hudba hradní stráže, z druhé cinkala Loreta. Nebylo to nádherné prostředí? (Smích.)
* No nevím, spíš se jedná o černý humor…
Nebylo to příjemné, ale nejsem nějak postaven na… dojímání. Šoupli mě do ajnclíku, kde byla jen krátká postel a zamřížované okýnko. Jenže jsem měl vlastně štěstí. Hned mi bylo lépe, když jsem najednou slyšel někoho pískat známou melodii. Vykoukl jsem z okýnka a uviděl venku bráchu. Zavřeli ho totiž taky.
* Jak probíhaly výslechy?
Vyslýchali mě bývalí vládní vojáci. Ta zvěrstva a mlácení se začala páchat až trochu později, takže jsem měl vlastně štěstí, že mi na to rozvracení republiky přišli hned. (Smích.) Výslechy se odehrávaly více méně v rovině řvaní a výhružek.
* Říkáte to jako veselou příhodu ze života. Nicméně jste byl odsouzen za vlastizradu k trestu smrti. Rozsudek vám byl změněn a také nic moc. Doživotí. Leopoldov, Opava, Valdice. Vše nechvalně známé kriminály.
No, je to pěkná sbírka.
* První zastávka – Leopoldov.
Ano, ta cesta byla zajímavá, romantická. Přes celou zemi na Slovensko. Jeli jsme ve specielním kupé, jen čtyři lidé. Dva bachaři a dva vězni.
* Jedete doživotně do vězení a romantika. Pane Solovjeve, vy máte asi hodně dobrou náladu…
Jen si to představte, taková krásná cesta! Na konečné jsme vystoupili a pěšky došli k veliké bráně bývalé pevnosti. Teď abychom se tam vůbec dostali – jedny dveře, mříž, pak následuje silnička spojující jeden konec pevnosti s tím druhým. Zase brána, a pak až k samotkám; tam byl příjem. A automaticky očekávali, že se přihlásíte do práce. Což jsem neudělal, protože jsem si říkal: Začneš makat, budeš muset pořád. Takže jsem měl hned průser.
* Proč vás pak po letech přeřadili do Opavy?
Tu jejich strategii jsem nepochopil, možná kvůli práci. Nebo abychom se nespolčovali (smích).
* Pak ale zase Leopoldov, jak to tam tehdy vlastně vypadalo? Myslím režim a poměry…
Když jsem tam byl poprvé, tak měl Leopoldov ještě statut vojenského vězení. A režim vojenského vězení byl jiný, než ten civilní. Když mě pak z Opavy vrátili zase do Leopoldova, tak už to bylo jiné prostředí. Byli tam civilní vězni, duchovní. K těm jsme nemohli, pracovali jsme v dlouhých halách, každá skupina na jedné straně. Pochopitelně se to dalo zařídit, abychom se setkávali. Hlídali nás kolegové vězni, kteří měli důvěru bachařů, a ti „neviděli“. Asi nejhorší byl hlad, ten byl všudypřítomný. Když jsem opouštěl vězení, vážil jsem kolem 45 kilo, to mluví za vše. Ale na druhou stranu, poznal jsem tam množství skvělých lidí. Například Čestmíra Šikolu, pana doktora Šmída z Liberce. Seděl tam také, mimo spousty jiných skvělých duchovních, pan kardinál Anastáz Opasek.
* Trochu odskočím od tématu, to mě zajímá. Váš bratr mně v rozhovoru pro TvA říkal, že uvěřil ve vězení. Mohu se zeptat na víru i vás?
Jako děti jsme chodívali do kostela na mše, šlapat měchy nebo zpívat na kůru. Z toho prostředí jsme byli šťastní. Jinak víra u mě jo a ne současně. Já to mám trochu rozčleněný. Říkám si, že kdyby existoval Bůh, tak by takováhle svinstva, která se dnes a denně dějí, nedovolil. Mám tohle přísné měřítko na toho pomyslného Otce. Pokud bych měl vyjádřit svůj postoj – tak ano, existuje tady moc, která disponuje vším, co je pozemské a co je mimozemské, ale ne v tom duchovním slova smyslu. Je to spíš zákon, podle něhož se pohybují třeba vesmírná tělesa. Nikomu svůj pohled nevnucuji, tak to prostě vidím já.
* Pane Solovjeve, přesně na den (zadržen 10. 5. 1948, propuštěn 10. 5. 1960 – pozn. aut.) po dvanácti letech opouštíte brány vězení ve Valdicích. Svět se musel za ty roky velmi změnit – stylem oblečení, množstvím aut, jinou kulturou – prostě vším. Jak se zapadalo politickému vězni do nové reality, už jste také nebyl kluk, ale chlap…
Byl jsem chlap, který ani netrefí domů (smích). Když mě dovezli z Valdic autobusem na nádraží v Jičíně, tak jsem nevěděl, kterým směrem mi pojede vlak. Dovedete si to představit? Naštěstí lidé stojící na peróně mně posadili správným směrem. Bál jsem se, abych neublížil rodině, kdyby mě najednou před sebou viděli, takže jsem po příjezdu do Turnova obešel pomalu celé město. Coural jsem se, ale mezitím už se maminka s tetou dověděly, že jsem se vrátil a čekaly před domem, kdy se objevím. Objali jsme se a bylo to. Uzavřeno.
* A ten návrat do normálního života?
Musel jsem se hlásit policii, na pracáku. Tam mě přidělili k pozemním stavbám, kde potřebovali někoho na tepelné izolace. Udělal jsem si kurz a začal jezdit po montážích. Pochopitelně jen v rámci Československa. Postupně jsem si i začal zvykat na svět kolem sebe, na lepší to jde rychle.
* Stalo se vám, že by vás někdo takzvaně zazdil, tj. že by vás nepozdravil, nebo dělal, že vás nezná?
Byl jsem sice doma, ale dlouho to ještě bylo cizí prostředí. Popravdě nevím, asi jsem to nějak nesledoval. Kdo chtěl, tak se se mnou bavil…
* Měl jste třeba nějaké problémy s místními kovanými komunisty?
Já jsem se s nimi nestýkal (smích).
* Přeskočíme pár let. Rok 1968, co mi k němu řeknete?
Vůbec nic. Naprosto jsem neměl chuť se politicky angažovat. Měl jsem rodinu, malé děti a nevěřil jsem, že z toho něco bude. To se rvali komunisti mezi sebou…
* V roce 1989 ale byla situace o poznání pozitivnější, musel jste být šťastný.
Samozřejmě. Po listopadu 1989 jsem stál u založení okresní pobočky Konfederace politických vězňů Semily-Turnov. V té jsem byl od roku 1992 předsedou. Pomohli jsme spoustě lidí, kteří byli perzekuováni režimem. Fungovali jsme na sto procent, konfederaci vnímám dodnes jako velmi důležitou, je to jeden ze základních kamenů Paměti národa.
* Jak vidíte budoucnost této organizace?
Myslím, že zanikne ve chvíli, kdy zemřou poslední pamětníci a účastníci třetího odboje. Tak jako se to stalo s našimi legionáři a druhým odbojem. Ti všichni podali svou výpověď, nic jiného nelze. Záleží na těch nových generacích, jak s tou zpovědí naloží. Je to ovšem platná historická zkušenost, která může varovat.
* Přestaneme brouzdat v minulosti. Co říkáte na vývoj naší společnosti dnes?
Jsem zklamaný. Myslel jsem si, že komunistická strana nebude mít možnost existovat a prosazovat své záměry. To je zásadní věc, která mě zklamala. A pokud jsou oni tady legálně, tak já jsem v této zemi ilegálně (smích).
* Takže s tím se smířit nedokážete…
Ne, s tím se smířit nedokážu. Dopustili se tolika zločinů, to nejde přehlédnout. A pak, oni se nikdy nezmění, ta zvrácená ideologie v nich je. K tomu byla komunistická strana zákonem označena za zločinnou. Co to je za pořádek, že se mohou podílet na správě země, kterou čtyřicet let morálně i jinak devastovali? V politice mají být demokraté, protože jsme demokratický stát. Nemají tam ale co dělat fašisti nebo komunisti, protože to jsou extrémisté, radikálové.
* Odpustit, zapomenout…
Odpustit…? My si to musíme připomínat! A hlavně varovat mladé lidi, aby neskočili na lep povídačkám o sociálních jistotách a zářné budoucnosti. Myslím, že ve školách by se na to mělo poukazovat mnohem víc, ne jen v hodinách dějepisu. Programem vyučování by mělo být nejen připomínání těch svinstev, která se děla, ale měl by být zdůrazněn tolerantní přístup člověka k člověku. Pokud budou mít komunisté možnost ovlivňovat především mladé, kteří mají sklony k tomu být radikální, považuji to za dosti nebezpečné.
* Co ekonomika, zdravotnictví, nadáváte, že se společnost mění k horšímu?
Společnost není horší, myslím, že je to víceméně stejné. To jsou jen momentální výchylky, které někdo zneužívá, aby na sebe upozornil. A aby získal převahu. Co je demokracie? To je dohovor o všech stránkách společnosti. Je to spolupráce, nikoli uplatňování moci s cílem ovládnout zemi.
* Je něco, co byste ve svém životě změnil, nechtěl prožít?
Ne, já jsem šťastný tak, jak jsem svůj život prožil. I v tom kriminále jsem poznal lidi, které bych jinak nikdy nepoznal. Byli sice poznamenáni tou minulostí a okolnostmi doby. Ale zároveň byli výjimeční právě tím poznáním. A pak, jsem přesvědčen o tom, že co má člověka potkat, tak ho potká. Ale že mu to má něco dát a že si to musí v té prožité zkušenosti sám najít. V konkrétní době, v tom místě, kam je poslán…
* Děkuji za rozhovor.
Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz
Sergej Solovjev se narodil v roce 1924. Je ženatý (v roce 1962, takže letos padesát let), má dva syny a dceru. Je také dědečkem dvou vnuček. Jediný vnuk Josef zemřel.
Související články (celkem 33)
- ZA VÁCLAVEM ŠOLCEM: O PRÁVNÍKOVI, KTERÝ JEZDIL LÉTA S NÁKLAĎÁKEM…
- ZA VÁCLAVEM FEŠTREM
- VZPOMÍNKA NA PANA FOTOGRAFA!
- NEJSEM NA MALOVÁNÍ EXISTENČNĚ ZÁVISLÝ, A PROTO V TOMTO SMĚRU SVOBODNÝ, ŘÍKÁ VÁCLAV ŽATEČKA
- VÁNOČNÍ PŘEMÍTÁNÍ O ODCHODECH A ZAVŘENÝCH DVEŘÍCH
- ODEŠEL BUKOVINSKÝ PÁBITEL
- ČESTNÝ OBČAN IVAN ŠOLC
- DANA A VÁCLAV FEŠTROVI
- POKUD JSOU V TÉTO ZEMI KOMUNISTÉ LEGÁLNĚ, TAK JÁ JSEM TADY ILEGÁLNĚ, ŘÍKÁ SERGEJ SOLOVJEV
- PAN HOROLEZEC
- „PRVNÍ REPUBLIKA A VLASTNĚ I MONARCHIE NÁM DALY DOBRÝ ZÁKLAD,“ ŘÍKÁ DALIBOR CIDLINSKÝ
- PROCESTUJEŠ PŮL SVĚTA A PAK MUSÍŠ KONSTATOVAT: MÁME SE V ČESKU DOBŘE. HODNĚ DOBŘE, ŘÍKÁ IVETA HOLBOVÁ MELÍŠKOVÁ
- HOROLEZECTVÍ JE ŽIVOTNÍ FILOZOFIE
- „ZÁKLADEM VŠEHO TVŮRČÍHO DĚNÍ JE DOBŘE ZVLÁDNUTÉ ŘEMESLO,“ ŘÍKAL JIŘÍ NOVÁK…
- S MÍLOU HOLASEM O ŽIVOTĚ, PSECH, DIVADLE A MLADÝCH LIDECH
- OBČAN ZAJÍC
- O LIDECH, KTEŘÍ SPJALI SVŮJ ŽIVOT S JEDINOU KULTURNÍ PAMÁTKOU
- IPSER = MOTEJL = ČMUKAŘI
- Z DARŮ NEJVĚTŠÍHO POLISTOPADOVÉHO ČESKÉHO MECENÁŠE BUDE TURNOV ŽÍT DALŠÍ DESÍTKY LET