V pátek 19. února 2010 odešla z tohoto světa jedna velká českorajská legenda. Zemřel akademický sochař Jiří Novák. Tento do poslední chvíle vitální osmdesátník doslova vytesal do kamene současný Český ráj. V jeho ateliéru pod hruboskalským zámkem vznikly desítky kopií soch barokních mistrů, má za sebou taková impozantní díla, jako je kopie Vidění sv. Luitgardy, která zdobí pražský Karlův most, návštěvníci Kopicova statku mohou obdivovat jeho zdařilou práci – kopii sochy sv. Jiří. Byl to on, kdo ve druhé polovině 90. let zhotovil všechny kopie cenných soch na valdštejnských mostech. Málokterý současník zanechal v Českém ráji takovou stopu jako on. Do poslední chvíle pracoval a připravoval nové projekty. Návrat Neptunovy kašny na náměstí Dr. Edvarda Beneše v Liberci a další připravené významné práce však už nedokončí…
Tento text je záznamem několika setkání s Jiřím Novákem v posledních 17 letech:
LUITGARDA
Stalo se v dubnu 1993. Jiří Novák zvítězil ve výběrovém řízení na zhotovení kopie sochy z dílny legendárního 
„Tak velký blok kamene dosud v Podhorním Újezdě asi nevylomili,“ řekl akademický sochař Jiří Novák v létě 1995, kdy byla kopie sochy po více než dvou letech náročné práce hotova. „Luitgarda je pro mě životní zakázkou. Nic podobného jsem nedělal a asi už dělat nebudu.“
Kopie sousoší sv. Luitgardy opustila Český ráj 4. října 1995. Na přepravním traileru byla pod pečlivým dohledem dopravena do panelárny v Toušeni a naložena na loď. Díky Labi a Vltavě se 4,5 metrů vysoká a 2 metry široká socha vyhnula všem podjezdům, nadjezdům a trolejím – loď totiž přistála v bezprostřední blízkosti Karlova mostu. Novákova kopie stojí poblíž schodů na Kampu. Dopadne-li vše dobře (se světem i s námi), bude tam stát dalších 200 let!
VALDŠTEJN
Úterý 6. května 1997. Krátce před setměním dosedla na podstavec valdštejnského mostu poslední kopie sochy – sv. Prokop. Po dvou letech práce se týmu sochařů pod vedením Jiřího Nováka podařilo v areálu hradu realizovat kopie všech deseti originálů Jelínkových soch z 18. století. Původní sochy zdobí zdejší malebný kostelíček sv. Jana Nepomuckého.
O ŘE
„Dobrému řemeslu dávám vždy přednost. To nemůžete jenom odkoukat, to chce hledat i prameny. Třeba – jste-li sochař, musíte nejen umět vykonstruovat hlavu, vymodelovat ruce a nohy, ale také vědět něco o fyzikálních zákonech, o přírodě, o všem, co s daným tématem souvisí. Pracuji-li na opravě nebo obnově starého díla, měl bych se snažit o proniknutí do cítění té které doby a toho kterého autora. Někdy je těžké doplnit třeba chybějící ruku vytvořenou barokním mistrem, protože to je nad vaše síly, někdy je nutné přinutit se, aby stejná ruka odpovídala schopnostem lidového umělce. Nelze ani imitovat půvab omšelého kamene, ale o to snad ani nejde…
Spousta věcí se také nedá naučit. K nim musí člověk jednoduše dospět. Ze školy mi v hlavě utkvěla teorie jednoho našeho profesora. On život pojímal jako školu. Z počátku se hodně dlouho učíte, potom ve velmi krátké době jste schopni – máte-li nadání a píli – k získaným vědomostem něco přidat a poslední roky byste měli věnovat předávání toho, čemu jste se naučili.“
O SOBĚ
Jiří Novák (*1922) vyrůstal v Praze. Otec byl konstruktérem-strojařem a jemu se tahle profese, kde se na kreslícím prkně rodí nové věci, velmi líbila. Dlouho si myslel, že půjde podobnou cestou. Jak už to ale bývá, vše bylo trochu jinak. Na prahu dospělosti totiž zasáhla do jeho života válka. Pracoval jako kreslič, absolvoval kurzy pro práci v reklamě, až se dozvěděl o možnosti studia na keramické škole. A právě ta byla tím správným odrazovým můstkem do života. „Dodnes využívám znalostí, které mě tam naučili, i když keramiku jsem nedělal už několik desetiletí. Pokračoval jsem totiž ve studiích na U
Jiří Novák ukončil studia v roce 1948. Bohužel v době, která svobodným povoláním, jaké sochařina jistě je, příliš mnoho nepřála. „Padesátá léta byla pro všechny kumštýře nesmírně těžká. Jediným uznávaným směrem byl socialistický realismus, a tak i já občas musel, abych se vůbec uživil, dělat něco, co s mým řemeslem ani přesvědčením nemělo nic společného.“
Vysvobozením byla pro něho nabídka spolupráce na přípravě národní expozice na výstavě Expo 1958 v Bruselu. V té době zrovna zkoušel experimentovat s umělou hmotou, jako materiálem pro sochařinu, což přišlo organizátorům naší prezentace na světové výstavě zajímavé, a tak se také poprvé dostal na Západ. „Zprvu to byl šok.
Za ta léta vznikly desítky kovových objektů, které doplnily interiéry budov, i odlidštěná sídliště.
Po převratu v roce 1989 přišla nová, vžitými zvyklostmi nezatížená generace výtvarníků, a Jiří Novák téměř ze dne na den s prací s kovem téměř skončil. Jak říká, na počátku své kumštýřské dráhy byl nucen – díky panujícím poměrům – živit se různým způsobem, a tak na počátku devadesátých let pouze oprášil své dřívější zkušenosti. A to bylo i restaurování soch. Jeho zahradním ateliérem, odkud je vidět do oken hruboskalského zámku, jich prošly desítky. Jedné chyběla hlava, druhé ruka, třetí noha. „Mnoho soch bylo za posledních padesát let zničeno, o ty zbylé bychom se měli náležitě postarat. Třeba jako na Valdštejně, kde myslím, že záchrana přišla v hodině dvanácté.“
O POLITICE
„V partaji jsem nikdy nebyl. O nějakém disidenství však nemůže být řeč, i když se mi občas podařilo z těch pánů nad námi udělat dokonalé hlupáky. V šedesátých letech jsem nějakou dobu pracoval ve výboru Fondu československých výtvarných umělců. Starali jsme se o to, aby se výtvarníkům lépe vedlo. Z dnešního pohledu lze říci, že jsme byli úspěšní, protože náš fond vzkvétal. Když přijely ruské tanky, byli jsme za to náležitě potrestáni. Celý výbor fondu byl rozprášen, někdo dostal zákaz činnosti, jiní emigrovali. I já měl konkrétní nabídku z Kanady, mohl jsem vyučovat na Královské akademii v Torontu. Jenomže já mám hluboké kořeny v Čechách a také tu je víc srandy než kdekoli na světě. To jen občas máte smůlu, že se ony absurdity a černý humor dotýkají i nás samotných. Nemůžu říct, že bych dnes svého tehdejšího rozhodnutí litoval. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem byl sice umělcem spíš pouze trpěným, ale i tak jsem měl možnost pracovat na zakázkách, které mě zajímaly.“
O SPORTU
„Celý život jsem sportoval, před válkou i vrcholově. Několikrát jsem se účastnil republikových lehkoatletických i lyžařských finálových klání, na bedně pro vítěze jsem ale nikdy nestál. O to nešlo. Moje generace je asi poslední, která sportovala z lásky a ne pro peníze nebo úspěch za každou cenu. Sportovní kolbiště bylo dřív místem, kde se nešvindlovalo, kde opravdu čestně zvítězil ten nejlepší. Začínal jsem na ovále v době mladíka Emila Zátopka a skončil jako nadšený vyznavač orientačního běhu. Nemyslím, že by mi sport prodloužil život, mládí ale určitě! Ve svých letech jsem stále slušně pohyblivý a díky Bohu ještě poznám černé od bílé a sladké od slaného.“
SNY
Jiří Novák realizoval zejména v 90. letech minulého století na Turnovsku rozsáhlé restaurátorské práce. Díky němu se v nové kráse skví například Kalvárie na Vrchhůře, sv. Jan Nepomucký v Hluboké ulici, kříž u zastávky v Turnově nebo madona na Všeni. S Českým rájem je spjatý od roku 1972, kdy začal jezdit do velkého kamenného domu v hlubokém údolí pod hruboskalským zámkem. Dlouho měl jedno přání: „Chtěl bych se ještě zúčastnit záchrany sochy sv. Jiří před Kopicovým statkem. Podle mě je to naprosto nevšední a vzácné dílo. Je cenné zejména tím, že jde o sochu jezdeckou a těch z dílen barokních umělců opravdu v Čechách mnoho nenajdete. Usiluji o to, aby raději vůbec nebyla restaurována ani opravována. Je to unikát, který by měl být někde pod střechou – nejlépe na čestném místě v muzeu. A před Kopicovým statkem by se turisté mohli obdivovat dobré kopii…“ Stalo se. Jím vytvořená kopie sv. Jiří je od roku 2002 před Kopicovým statkem, originál je skutečně v muzeu…
EPILOG
Sem patří setkání na turnovském Mariánském hřbitově v roce 2004, kdy tu Jiří Novák osazoval restaurovaný kříž v hlavní části hřbitova, sem patří stesky na zlovůli úředníků, se kterými bojoval, protože svými letitými zkušenostmi dovedl lépe předvídat, jak má zvolený postup, či instalace vypadat. Radost musí mít každý českorajský patriot, když vidí opravenou sochu sv. Prokopa, ochránce skal, mezi Sedmihorkami a Hrubou Skálou (ano, toho, co byl již tolikrát poničen vandaly).
Nelze zapomenout na 28. říjen 2008, kdy byla v Karlovicích – Svatoňovicích, v místě zvaném Posvátnice, veřejnosti slavnostně předána pozoruhodná plastika. „Před mnoha lety se ke mně dostala časem a nepřízní osudu poznamenaná socha Piety, se kterou již nešlo nic udělat. Ulámané ruce, hlava, nevratně poškozené další části. Napadlo mě, že by vlastně mohla být symbolem prolínání různých epoch,“ přiblížil tehdy Novák. Umělec sochu umístil na nový podstavec a kolem ní instaloval tři mohutné pískovcové „věže“, které Pietu chrání a současně vzhlížejí k nebi. A protože plastika stojí na místě, kde snad dříve bývala malá kaplička, propojuje svoji novou existenci se vzkazy předků…
Poslední setkání proběhlo v Liberci, kde měl letos dokončit velký návrat Neptunovy kašny na Benešovo náměstí. Jak prohlásil jeden jeho kolega kameník: „On si u té kašny počíná, jako by mu bylo čtyřicet a ne přes osmdesát. Je nesmrtelný…“ A to je pravda, sochař Jiří Novák se stal nesmrtelným už za svého života.
Čest jeho památce!
Související články (celkem 33)
- ZA VÁCLAVEM ŠOLCEM: O PRÁVNÍKOVI, KTERÝ JEZDIL LÉTA S NÁKLAĎÁKEM…
- ZA VÁCLAVEM FEŠTREM
- VZPOMÍNKA NA PANA FOTOGRAFA!
- NEJSEM NA MALOVÁNÍ EXISTENČNĚ ZÁVISLÝ, A PROTO V TOMTO SMĚRU SVOBODNÝ, ŘÍKÁ VÁCLAV ŽATEČKA
- VÁNOČNÍ PŘEMÍTÁNÍ O ODCHODECH A ZAVŘENÝCH DVEŘÍCH
- ODEŠEL BUKOVINSKÝ PÁBITEL
- ČESTNÝ OBČAN IVAN ŠOLC
- DANA A VÁCLAV FEŠTROVI
- POKUD JSOU V TÉTO ZEMI KOMUNISTÉ LEGÁLNĚ, TAK JÁ JSEM TADY ILEGÁLNĚ, ŘÍKÁ SERGEJ SOLOVJEV
- PAN HOROLEZEC
- „PRVNÍ REPUBLIKA A VLASTNĚ I MONARCHIE NÁM DALY DOBRÝ ZÁKLAD,“ ŘÍKÁ DALIBOR CIDLINSKÝ
- PROCESTUJEŠ PŮL SVĚTA A PAK MUSÍŠ KONSTATOVAT: MÁME SE V ČESKU DOBŘE. HODNĚ DOBŘE, ŘÍKÁ IVETA HOLBOVÁ MELÍŠKOVÁ
- HOROLEZECTVÍ JE ŽIVOTNÍ FILOZOFIE
- „ZÁKLADEM VŠEHO TVŮRČÍHO DĚNÍ JE DOBŘE ZVLÁDNUTÉ ŘEMESLO,“ ŘÍKAL JIŘÍ NOVÁK…
- S MÍLOU HOLASEM O ŽIVOTĚ, PSECH, DIVADLE A MLADÝCH LIDECH
- OBČAN ZAJÍC
- O LIDECH, KTEŘÍ SPJALI SVŮJ ŽIVOT S JEDINOU KULTURNÍ PAMÁTKOU
- IPSER = MOTEJL = ČMUKAŘI
- Z DARŮ NEJVĚTŠÍHO POLISTOPADOVÉHO ČESKÉHO MECENÁŠE BUDE TURNOV ŽÍT DALŠÍ DESÍTKY LET