Z DARŮ NEJVĚTŠÍHO POLISTOPADOVÉHO ČESKÉHO MECENÁŠE BUDE TURNOV ŽÍT DALŠÍ DESÍTKY LET

0

Bohuslav Jan Horáček (1924 – 2002) se narodil v Radvánovicích pod Hrubou Skálou. Obecnou školu navštěvoval v Přáslavicích a následně až do kvarty chodil do školy na Výšince v Turnově. Dále studoval zdejší obchodní akademii a jak říkal, nejraději se učil jazyky. A tak k angličtině a francouzštině přibyla ještě italština a španělština. Maturoval v roce 1943. Záhy poté byl totálně nasazen.

Od útlého věku sportoval, hrál tenis, lyžoval a skákal na lyžích. Po válce byl dokonce v širším reprezentačním výběru. Po osvobození vystudoval v Praze vysokou obchodní školu. V květnu 1949 emigroval. Začal se živit obchodem. Hodně mu pomohl spolužák, usazený v Brazílii. Nabídl mu peníze do začátku, za které Horáček v Německu nakoupil bižuterii a exportoval ji právě do Latinské Ameriky. Postupně začal obchodovat i s granátovými šperky, aby se nakonec stal vlastníkem jednoho z největších zlatnických závodů ve Stuttgartu.

Jednou si při dovolenkovém lyžování přivodil vážné zranění achilovek. Pro rehabilitaci hledal teplé kraje. Tak se dostal na tehdy ještě panenské Kanárské ostrovy. „V místech, kde jsou dnes prosperující hotely, se tehdy ještě pásly kozy,“ říkal. Brzy začal s výstavbou prvního hotelu. Nakonec jich vybudoval šest.

 

Od počátku devadesátých let se po dlouhých desetiletích pravidelně na kratší či delší návštěvy vracíval domů. Z peněz z prodeje hotelů postupně financoval prospěšné projekty, které jsou a budou chloubou Českého ráje v dalších desetiletích.

 

n200905091435_ces_bjh_02Nadace Bohuslava Jana Horáčka Českému ráji vznikla v roce 2000. Díky prostředkům nadace vznikla cena Praemium Bohemiae pro nejlepší vědce a studenty České republiky, na území Českého ráje pan Horáček prostřednictvím nadace financoval rekonstrukci turnovské obchodní akademie a hotelové školy, přístavbu městské nemocnice, opravy kostelů ve Všeni a v Tatobitech, výstavbu pečovatelského domu v Radvánovicích a další stavby a projekty (celkem to bylo přes 200 milionů Kč).

Část dalších projektů zůstala neuskutečněna. Především to bylo sportoviště v Maškově zahradě v Turnově a výstavbu kulturního domu Střelnice a smuteční síně. Jeho náhlým odchodem se nadace dostala do potíží, proud finančních prostředků ustal.

 

Pan Horáček byl člověkem vstřícným, ale uzavřeným. Za svého života poskytl českým médiím pouze dva rozhovory. Následující text je záznamem tiskové konference, která se uskutečnila 1. února 2001 na radnici v Turnově u příležitosti slavnostního otevření zrekonstruované budovy obchodní akademie a hotelové školy.

„Nejsem člověk, který by toužil být na výsluní, být slavný a rozdávat rozhovory. To není styl mé práce. Nemám rád přílišnou publicitu. Přátelé mě však přesvědčili, že je to nutné v zájmu další činnosti nadace, kterou jsem založil. Proto jsem tady, ptejte se, já budu odpovídat a potom se zase stáhnu do ústraní. Chápu ale, že lidé by o mně a mých názorech něco víc vědět měli,“ řekl tehdy Bohuslav Jan Horáček úvodem.

 

* Pane Horáčku, otázka: Proč to všechno děláte, se přímo nabízí…

„Měl jsem v životě to štěstí, že jsem vydělal trochu peněz a mám radost, když je mohu věnovat kraji, ve kterém jsem se narodil. Když jsem se před lety poprvé vrátil, viděl jsem, že je tu život často na opravdu nízké úrovni a tak doufám, že se to mojí zásluhou trochu, alespoň v tomhle kraji, zvedne. Vzpomínám, jak jsem byl nešťastný, když jsem viděl například úroveň takzvaných hotelů a dalších forem ubytování. Dlouhá léta jsem v tomto oboru dělal, a tak dobře vím, co všechno ještě chybí. Přispěl jsem již na řadu věcí. Nejvíc na srdci mě však leží vznik sportovního areálu, jehož součástí bude i apartmánový hotel. Ten by měl poskytovat služby srovnatelné s těmi na Západě a já doufám, že bude pro turisty ze zahraničí také náležitě zajímavý. Ať už cenami nebo atraktivní polohou.“

 

n200905091436_ces_bjh_03* Žil jste dlouhá léta v cizině…

„Nedovedete si představit jaký je to pocit, když člověk žije čtyřicet roků v cizině a nemůže se alespoň na chvíli vrátit. Celou tu dobu jsem se snažil v češtině zdokonalovat, nezapomínat slova a výrazy, dávat si pozor na správnou intonaci, dbát na to, abych měl správný přízvuk. Stalo se mi třeba ve Francii s manželkou, že jsem na ulici zaslechl češtinu. Já za těmi lidmi šel jako pes. Většinou jsem je i oslovil. Někdy to byli sportovci, jindy komunisti. Pro mě to v tu chvíli byla možnost pohovořit si v rodném jazyce. O jedno bych, vás, novináře, a vaším prostřednictvím i čtenáře, při této příležitosti rád poprosil: nepoužívejte výraz Česko! Já, když to slyším, trhá mi to srdce. V němčině je to skoro hanlivý ekvivalent já si vždycky vzpomenu, jak Hitler před válkou křičel, jak to Česko rozbije. Říkejme raději Česká republika.“

 

* Realizujete tu pro nás věci, na které bychom v tom nejlepším případě měli peníze nejdříve za dvacet třicet let a možná na to nejsme tak úplně připraveni? Jak bychom se měli změnit?

„Každý má na zemi nějaký úkol, zaměstnání a další povinnosti, dělejte to všechno rádi a dělejte to tak, aby vaše práce měla smysl. I těm starším vždy říkám, hlavně se učte. Zejména to, co z ciziny přichází, a ne to špatné, ale to dobré. Pracujte, tvořte nové věci a i když se vám hned všechno nepodaří, i to má smysl, protože příště už budete chytřejší.“

 

* Mluvíte o lásce k vlasti, říkáte: Učte se, co dobrého přichází z ciziny, naznačil jste, že věříte v naši integraci do Evropské unie, nevzbuzuje to u vás trochu rozporuplné pocity? Jaký je váš vztah v tomto smyslu k národnímu a evropskému?

„Rozhodně si budete muset umět zachovávat svoji českou jedinečnost. Já se domnívám, že každý stát a národ bude ve společné Evropě mít své uplatnění. Francouz ale má zůstat Francouzem, Němec Němcem a Čech Čechem, jen budou mít k sobě blíž. A pro nás citlivá otázka sudetských Němců – myslím, že ne všichni si zasloužili být odsunuti, poznal jsem jejich osudy osobně v Německu. Hodně z nich nemělo s nacisty nic společného. K nim si budeme muset najít cestu. Ale nemějte z toho strach, vše se v dobré obrátí.“

 

* Věděl jste od začátku, jak konkrétně chcete svému kraji pomoci?

„Při jedné ze svých prvních návštěv jsem se od starosty v rodných Radvánovicích dozvěděl, že obec má přijít o Řezníčkovu vilu, a tak jsem ji koupil a obci věnoval. Pak přišla žádost turnovských rodáků o příspěvek na novou kašnu na náměstí a pak už to šlo jedno za druhým…“

 

* … a budoucnost?

„ … ta je vložena do nadace. Jak víte, jmenuje se Nadace B. J. Horáčka Českému ráji, půjde tedy o podporu zajímavých projektů v rámci regionu, což vyplývá i ze statutu nadace. Další věcí, která se však teprve rodí, je záměr udělovat každoročně jakousi českou obdobu Nobelovy ceny. Výroční cena Praemium Bohemiae bude udělována za mimořádné výkony ve vědeckých a uměleckých oborech v rámci republiky.“

 

n200905091436_ces_bjh_04* Každý, kdo se v naší zemi nějak výrazně liší, bývá často terčem nejen obdivu, lásky a vděčnosti, ale také závisti. Jak se s tím vyrovnáváte?

„Možná, že právě z těchto důvodů jsem tak dlouhou dobu novináře nevyhledával. Chtěl jsem do Čech prostě přijít, udělat dobrý skutek v rámci svých finančních možností a zase odjet, ať novináři píší, co chtějí, to je v pořádku. Samozřejmě, že mám obavu z těch věcí, které jste nastínili a možná, že by právě novináři mi v tom mohli pomoci. Byl bych smutný, kdyby mě každý zastavoval na rohu a prosil o pomoc.“

 

* Když plnými hrstmi rozdáváte, necháváte si také něco pro sebe, pro svoji rodinu?

„Rodina jako taková, je zajištěna, má se lépe než většina ostatních. Víte, já jsem začal v těch nejskromnějších podmínkách. Otec mi záhy zemřel, maminka měla v Radvánovicích malé hospodářství, kde jsem ji od mala musel pomáhat. Maminka pro mě navždy zůstane tím nejpracovitějším člověkem, kterého jsem poznal. Často vzpomínám, jak byla udřená. Zažil jsem i chudobu a hlad a nechci, aby lidé penězi plýtvali. To bych si přál, aby má rodina pochopila. Jsou zajištění, nestrádají, a peníze, které v současnosti dávám na dobré a prospěšné věci, mohou pomoci dalším lidem.“

 

* Jací vlastně my Češi jsme?

„Já byl ve vězení za okupace i za komunistů, a to jen za to, že jsem v únorových dnech 1948 na veřejnosti četl švýcarské noviny. Jistě bych tedy mohl nějaký názor mít, ale byl jsem dlouhou dobu pryč, abych tohle objektivně hodnotil. Proto říkám: učte se a berte si z ciziny věci, které téhle zemi prospějí, pak bude dobře.“ экипаж сервис

Související články (celkem 33)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.