ČESTNÝ OBČAN IVAN ŠOLC

Aktualizace původního textu, vydaného 30. 10. 2010: V pondělí 13. května 2013 zemřel ve věku nedožitých 86 let významný český vědec a také čestný občan Turnova, RNDr. Ivan Šolc. Byl velkou osobností, a to jak ve svém oboru, tak i osobností morální. Čest jeho památce! Přečtěte si povídání s ním v projektu Češi Českého ráje:Ivan Šolc se ve čtvrtek 14. října 2010 zařadil do úctyhodného seznamu čestných občanů Turnova. Plným právem. Jde o světově uznávaného fyzika. Na svém kontě má několik objevů z oboru piezoelektřiny a optiky krystalů. Jeho objevy jsou opravdu světové, nicméně o jeho morálních vlastnostech asi nejlépe vypovídá skutečnost, že když za mimořádně cenný patent dostal v 60. letech skutečně na tu dobu velké peníze, místo aby jich užil pro sebe, věnoval je na charitu. A víte, že díky Ivanu Šolcovi na nebi obíhá planetka, která nese název Turnov? Více se o něm dozvíte v rozhovoru, který byl pořízen pro projekt Češi Českého ráje před dlouhými 13 lety. Ale ani po té době neztratil nic ze své aktuálnosti.

„I V POUŠTI SE DÁ ŽÍT, JE-LI TAM STUDNA.“ (Exupéry) IVAN ŠOLC S TÍM SOUHLASÍ…
Pojedete-li autem v jakékoli roční době ze Železného Brodu směrem na Koberovy a Turnov, možná někde na Špici nebo na Chutnovce zahlédnete u silnice stopujícího staršího muže. Bude mít na sobě sportovní bundu a plátěné kalhoty zvané golfky. Léta ho už prý neviděli v něčem jiném. A proč jezdí po Českém ráji stopem? Aby se mohl setkávat s lidmi, povídat si s nimi a naslouchat jejich příběhům. Kdyby věřil na minulé životy, určitě by zjistil, že před stovkami let seděl někde ve zpovědnici a dával lidem rozhřešení, nebo byl klášterním mnichem zahloubaným do tajů života a smrti…

Ivan Šolc (*1927) prožil dětství v Turnově. Oba rodiče se věnovali medicíně, jeho dědeček zde byl ve dvacátých letech starostou. „Rodiče měli plno práce,“ říká. „Přesto jsme spolu s bratrem prožili krásné dětství s procházkami v Českém ráji a letními týdny u Máchova jezera.“ Ivan studoval na turnovském gymnáziu, kde jeho další osudy formovalo hned několik kantorských veličin. V průběhu okupace byl jeho otec určitý čas zavřený jako rukojmí, ale lidé si svého doktora na gestapu vyžádali. Bylo v těch letech víc napínavých příběhů: „Otec například v té době léčil partyzány, včetně ruského důstojníka-parašutisty, který byl vážně raněn a vážně nemocen. S kamarády jsme byli připraveni vyhodit do vzduchu železniční most u Rakous, ale naštěstí nám to moudří lidé rozmluvili. Byla by to přece velká práce, stavět jej po válce znovu. S vrstevníky jsme se tehdy scházeli v hospodě Na Šumavě u Suchých skal. Byli jsme díky válce předčasně dospělí. Zato ale mám pocit, že lidé k sobě měli blíž.“

S komunismem se mladý student poprvé vážně setkal těsně po osvobození, kdy jeden z profesorů, který na gymnáziu učil český jazyk, vstoupil do KSČ. „Tehdy jsme těmto myšlenkám docela fandili. Pro nás, věřící, znamenal komunismus naplnění evangelia. Zdálo se nám, že stejně jako v křesťanství, ve kterém jsme byli s bratrem odmalička vychováváni, jde i tady o pochopení a lásku k druhým lidem. Moje matka měla velké sociální cítění, i otec, jako lékař, většinou od chudých lidí za ošetření nebral peníze. Naopak, mnohdy v chudé chalupě peníze nechal. Pozdější komunismus v praxi nás však velice zklamal.“

Turnovské gymnázium Ivan Šolc absolvoval v roce 1946. Pro studium fyziky se rozhodl vlastně náhodou, když mu jeden kamarád nabídl, aby se spolu s ním stal posluchačem profesora Žáčka na katedře aplikované fyziky. K ní za krátký čas přibyla ještě astronomie. Studia ukončil v roce 1950, doktorát z obou vědních disciplín má od roku 1952. Z počátku pracoval v pražském Výzkumném ústavu pro elektrotechnickou fyziku. Byl tu až do roku 1954, kdy se vrátil domů, do Turnova. „Můj návrat zavinil profesor Jan Kašpar, který se v Turnově staral o výzkumnou stanici pro minerály, kterou kdysi vedl legendární Alexandr Kotler. Kašpar ke mně jednou přišel a řekl mi: Teď je ta pravá chvíle, zvedněte kotvy a pojďte domů. Přestěhovali jsme se se ženou a dětmi na Malou Skálu, přímo pod Pantheon.“

V turnovském výzkumném ústavu pro minerály a následně potom v Monokrystalech Ivan Šolc působil až do roku 1962. Vedl zde oddělení fyziky a zavedl zde brusírnu přesné optiky, která se záhy také napojila na Astronomický ústav ČSAV.

„Někdy na přelomu padesátých a šedesátých let přišli vojáci s tím, abychom v Monokrystalech zkonstruovali dozimetr na měření množství záření. I když jsem pro vojáky nikdy rád nedělal, nakonec krystalový dozimetr a vyhodnocovací přístroj vznikly. Část chemická se řešila v Monokrystalech, fyzikální vyhodnocovací přístroje se vyráběly v Dioptře.“

A právě do tohoto podniku Ivan z Monokrystalů přešel. Pracoval tu až do roku 1970. Prožil zde i pro zemi osudný rok 1968. Těsně po okupaci mu kamarád Jirka Kotler nabídl, aby s ním odešel do emigrace. (V USA se Jiří Kotler během několika let stal uznávaným odborníkem v oboru přesné optiky). „Šel jsem tehdy za otcem a zeptal se ho, co o mé emigraci soudí. Dodnes si pamatuji, co mi odpověděl: V tomhle národě už byly horší časy. A hodně lidí tu zůstalo. – Zůstal jsem i já.“

V Dioptře však z důvodů politických a osobních nezůstal. Využil nabídky přátel a přešel do turnovské pobočky Astronomického ústavu akademie věd, kde byla skupina přesné optiky, kterou kdysi založil. Pracoval tady až do odchodu do důchodu v r. 1990, i když tu působil ještě prakticky několik let poté…

Za dlouhá léta, kdy se Ivan Šolc naplno věnoval fyzice a astronomii, má za sebou množství vědecky ceněných prací, které našly své uplatnění i v praxi. Kromě jiného je to několik objevů z oboru piezoelektřiny a optiky krystalů. Světovou slávu zaznamenaly astronomické filtry – dnes Šolcovy filtry (umožňují sledovat například jaderné reakce na slunci dalekohledem). Byl první na světě, kdo zhotovil rentgenový objektiv galvanoplastickou metodou ad. O jeho objevech byly napsány desítky a stovky odborných článků a publikací. Přesto zůstal „normálním“ člověkem, který si dovede stejně srdečně popovídat se starou „babkou“ o počasí a s jiným zasvěceně o tajích fyziky.

„To, že jsem vymyslel a přivedl na svět několik prakticky využitelných věcí, nepovažuji za nejdůležitější. Vždyť – k čemu vlastně jsou? Pomohly lidem, aby byli lepší? Nevím, ale zdá se mi, že svět je čím dál ztřeštěnější. Pro mě bylo a je nejdůležitější co nejlépe splnit úkol, který máme od Stvořitele, milovat a pomáhat bližnímu svému a milovat Boha…“

* Pane Šolci, jste uznávaný fyzik, matematik, astronom, muzikant, filozof, a to výčet vašich aktivit zdaleka nekončí. Vy asi nevěříte na další život, když toho chcete tolik stihnout najednou?

Myslíte-li reinkarnaci, čili zda po tomto životě budeme žít ještě dále na zemi, musím se přiznat, že jsem k této možnosti velmi skeptický. Jako křesťan vyznávám, že Kristova oběť byla jednou za všechny univerzální a dokonalá. Nevěřím, že bych si v příštím životě mohl vyžehlit svůj kádrový „hrb“ a udělat se lepší, protože to prostě nejde. Dělal bych další chyby. Na druhou stranu úplně nevylučuji možnost reinkarnace, protože o té se mluví i ve Starém zákoně a také učedníci Kristovi o životě po životě věděli. Je možné, že až se na věčnosti s Kristem tam nahoře setkám, že řekne: „Ivane, já bych tě tam dole ještě potřeboval.“ Nepovažuji to však za příliš reálnou možnost. Ano, myslím, že se každý s Kristem setkáme a že pro nás bude připraveno ne polehávání na obláčku, ale úkol. A to, co prožíváme na světě, je školou k tomu úkolu. Jinými slovy – nesouhlasím s tím, když lidé říkají: „Co jsem v tomhle životě zkazil, budu moci příště napravit.“ To by mohlo být pro některé z nás příliš jednoduché. Mám zato, že bychom ze sebe měli vydat všechno již v tomto životě.

* Ve své knížce vzpomínek se často vyznáváte ze své víry v Boha. Jak se tato víra slučuje s tak exaktní vědou, jakou je fyzika?

Když člověk začne naplno dělat nějakou přírodní vědu, v mém případě fyziku, dojde časem k poznání, že všechny vazby a vztahy v přírodě jsou přímo zázračné. Někteří vědci říkají, že někdo pozná Boha v kostele a jiný v laboratoři. K tomu já říkám, že čím více se člověk zabývá vědou, tím důvěrněji poznává Stvořitele. Malé vědění dává lidem pýchu, tvrdí klasici, a velké poznání jim dává pokoru. O tom jsem se přesvědčil. I fyzika je Boží dílo. Albert Einstein byl taky věřící člověk. Sdílím s ním onu melancholii a bezmocnost, když spousta věcí, které jsou člověku dovoleny poznat a z nichž má radost a cítí, že by mohly být užitečné, jsou nakonec zneužity k něčemu zlému.

* Neodolatelným způsobem jste ve své knížce vykreslil rázovité postavičky, které náš kraj zaplňují a zaplňovaly v minulých letech. Všechny jsou vykresleny nesmírně lidsky a pozitivně. Je to váš způsob komunikace, že u lidí vždy hledáte jen to dobré?

Myslím si, že ve všech lidech jsou dobré prvky, a když máme někoho, na koho budeme přísahat, že je to náš největší kamarád a o jiném budeme říkat, že je to náš nepřítel, může uplynout několik dnů a obě hodnoty se mohou obrátit. Z přítele je nepřítel a z nepřítele přítel. Dokud jsme naživu, nemůžeme ani sami sebe hodnotit, jak se zachováme v určitých mezních situacích, kdy někdo zklame a někdo se stane hrdinou. I já, když se ohlédnu do své minulosti, tak se za několik věcí stydím. Vím, že to nejde smazat, ale jsem přesvědčen, že to k ČLOVĚČINĚ patří.

* Podílel jste se na vzniku celosvětově jedinečného turnovského podniku na výrobu a opracování monokrystalů. Není vám líto, že dnes z bývalých Monokrystalů mnoho nezbylo?

Je škoda, že se kontinuita přerušila. Odešli chytří lidé, kteří znali svůj obor a kteří viděli kus dopředu. Já jsem v Monokrystalech zažil výbornou atmosféru, většinu zaměstnanců tehdy tvořili mí vrstevníci, a tak jsme si názorově dobře rozuměli. Rivalita tam tehdy vůbec nebyla. Mám pocit, že jsme byli jedna velká rodina. Dnes jsou lidi více zakoukaní sami do sebe a do svých problémů. Budeme-li chtít jednou něco změnit k lepšímu, musíme se k oné přátelské atmosféře pokorně vrátit.

* Jak hodnotíte náš současný vývoj a jak vidíte naši budoucnost?

Víte, já se docela dobře pamatuji na okupaci a na onu soudržnost, která tehdy v českém národě byla. Slovo Boží mělo svoji sílu, lidé drželi při sobě. V té době jsme věděli, že tady, v české kotlině, máme své poslání, které musíme splnit. A ke splnění onoho úkolu jsme měli požehnání. To v dnešní době chybí. I když se několik politiků ke křesťanství hlásí, zdá se mi to hodně formální. Přesto jsem přesvědčen, že nás čekají dobré časy. Nemohu však souhlasit s názorem, že je v pořádku, když u nás vznikla nová vrstva zbohatlíků a proti nim jsou lidé, kteří musejí obracet každou korunu. Nemyslím tím, že by měli mít všichni stejně, ale všichni mají mít přiměřeně ke svým potřebám a k tomu musí také směřovat politika státu. Z Aurory jsem nestřílel a Klause jsem nevolil. To je vše, co k tomu mohu říct. Co bude dál, nevím. Snad nám Pán Bůh postaví do čela někoho, kdo národu pomůže k lepšímu. Důležité je, aby nám sám požehnal. A když má požehnat, my o jeho požehnání musíme stát…

(Zaznamenáno pro projekt Češi Českého ráje v Turnově v květnu 1997.)

Související články (celkem 33)

Zobrazit další související články...

Související články (celkem 33)

Autor článku

Komentáře Zrušit psaní odpovědi

Přihlášení

Email *
Jméno
Příjmení