Vráťu jsem poznal před patnácti lety. Tehdy jako fotograf obnovených Pojizerských listů jsem v tiskárně poprvé narazil na menšího chlapíka zrovna když mému kolegovi říkal: „Já jsem tu nový, budu kopírovat fotky do novin na filmy pro tisk. Vy v redakci podle toho, co jsem zatím viděl, nemáte špatnýho fotografa, ale bude se muset ještě trochu učit…“ Tak vypadalo naše první setkání.
Po něm to byly desítky společných hodin ve fotokomoře, povídání, filozofování, nadávání a smíchu. A potom, jak už to bývá, nás osud každého zavál trochu jinam. Já, podstatou rodinný typ a pecivál, rád zůstávám v domácích vodách, Vráťu jeho „lovecká“ povaha, které málokterá žena odolá a máloco zůstane utajeno, a dobrodružný život zavály na světová bojiště jako válečného kameramana. Neřekli byste to do něj, když ho uvidíte procházet se Hlubokou ulicí s batohem plným knížek a s fotografickou brašnou na rameni. Měnili byste s ním? Já asi ne, ale vyzkoušet si někdy, co člověk opravdu vydrží a kde jsou jeho vlastní mantinely, to by asi nebylo zase tak špatné, co říkáte? Čtěte:
● Vráťo, jak vidíš naši zemi v kontextu svých zahraničních cest?
S kamerou jsem byl v 35 zemích světa, někde i opakovaně, a nabyl jsem dojmu, že my ani nemusíme světu nic dávat, ale stačí si zachovat to, co máme. Pořád slyším, co dáme světu, co komu přineseme, ale ono je to obráceně. Nicméně právě s tím zachováním stávajícího mám problém. Památky – vážíme si jich? V Norsku si váží každého zapomenutého kostelíka a tady? – pro mě je strašná rána, když si jezdím fotit po Českém ráji a běžně nacházím poškozené sochy bez hlavy nebo bez rukou a co víc, prázdné sokly! A pak se tytéž sochy našich světců objevují v zahrádkách rakouských chalupářů, to se ve mně vždycky vaří krev, když někde v cizině vidím, že socha tam evidentně nestojí staletí a navíc není majitel ani schopen pořádně dokázat, kde k ní přišel! Dvě stě, tři sta let tady ty sochy v krajině stály, dnes, desetiletí po revoluci, mizí tak rychle, že za chvíli tady nic nezůstane. Čili, když říkám zachovat, myslím hlavně na tu obrovskou spoustu světově jedinečných památek, kterých jsou celé Čechy ještě pořád plné!
● A v duchovní rovině?
Otázka je, co my Češi vlastně vyznáváme v duchovní rovině. Říkáme si, že jsme takzvaní ateisté, čili bezvěrci, ale já si myslím, že v Češích je skryta silná víra. My si ji ale nepřiznáme, jsme takoví fanfaróni. Přece jen máme ve znamení lva, a občas si hrajeme na frajery, když ale o něco jde, tak se kupodivu vždycky dokážeme semknout a přežít to, co by jiné národy nepřežily. Jsme součástí právě této země, v každém z nás by měla proudit a pulsovat podobná magie a tajemství. Máme nezaměnitelné místo na této planetě…
● A není to třeba tím, že náboženské války a boj o víru jsme si již prožili za Husitství a od té doby jsme k nějakým pravidlům a duchovním hodnotám spíše skeptičtí nebo přímo cyničtí?
Na tom něco je, vidím to ale jako celoevropský problém. Celý kontinent ztrácí víru v sama sebe a spěje k zániku. Já to poznal například ve Francii, kde již opravdu není vidět výrazný evropský živel. Velmi brzo tam převládne živel muslimský, množství imigrantů za poslední desetiletí vytlačuje původní francouzskou mentalitu někam na Blízký východ nebo sever Afriky. Okolo Paříže žije nejméně 10 milionů přistěhovalců a každá rodina má tři čtyři děti… Co s tím chcete dělat?, že z nich budou pravověrní Francouzi?, tomu už dávno nikdo nevěří! U nás je přece jen trochu jiná situace, my můžeme imigrační politiku zvládnout lépe. Ale máme na to, zvládnout ji?
● Co tedy můžeme světu dát?, určitý nadhled?
Nadhled v nás je, o tom vypovídá naše historie, žijeme nyní sice hektickou dobu, ale transformace na cestě staletími je v nás zakořeněna hluboko, vyzkoušeli jsme si vše, co se nabízelo – od Keltů a jejich rituálů po tradiční katolictví a přes protestanství k temnu a s trochou cynismu řeknu, že i zkušenost komunismu nebyla co do nadhledu pro nás špatná. V Čechách se jako málokde na světě mísily kultury: německá, židovská, ruská, rumunská, to vidíme nejlépe v našich vesnicích třeba na severu Čech. A z toho všeho v nás musel zůstat genově obrovský potenciál a co z toho nakonec furiantští Češi vytěží?, to možná za pár let uvidíme.
● Jak tedy charakterizovat období počátku 21. století v naší zemi?
Podle mě jde o mezidobí. Zažili jsme tady krátká šedesátá léta s obrovským tvůrčím boomem, kdy jsme patřili ke světové kulturní špičce, to bylo jedno ze zúročení naší cesty staletími, pak pár let normalizace a po sametové revoluci návrat k určité formě pseudokapitalismu. To ještě bude chvíli pokračovat. Nicméně bych naši současnost viděl jako přechodnou dobu mezi dvěma epochami. Filmy, muzika a další umělecká díla, co dnes vznikají, nijak nevybočují, neudávají směr nového vývoje. Dřív než někdo s něčím originálním přijde, už je to znehodnoceno na internetu. Globalizace je nemilosrdná…
● Nezatracujme ale úplně polistopadovou realitu, přece jen je to také svobodná doba, která dala spoustě lidem možnost dělat konečně, co dělat chtěli, a bez politických mantinelů…
To je pravda. Vystudoval jsem za komunistů FAMU, ale stal se dělníkem. Já byl ale dělníkem rád. Byla to daň za to, že jsem dělal věci pro Chartu 77 a účastnil se kulturních akcí pořádaných disentem. Nakonec mi pomohlo pár kamarádů a léta jsem dělal na bagru na šachtě v Kadani, městě, které mám dodnes moc rád a kam se hodně vracím. A bagr, to tehdy byla na hnědouhelné šachtě elita, ta různorodá směsice lidí, práce mi vyhovovala, fotil jsem si projekty do budoucna…
● … a přišla revoluce a ty jsi místo na Barrandově skončil v tiskárně v Turnově!
To jsou ty paradoxy – v Kadani jsem se rozváděl, děti jsem dostal do vlastní péče, neměl jsem na splátky domu. Navíc můj tamější kamarád Karel Novotný se stěhoval zpět domů, do Českého ráje, s tím, že v Turnově založí novou tiskárnu a potřebuje někoho do fotooddělení a potom třeba, že vznikne vydavatelství, budeme tisknout věci spojené s uměním a tak. Na to mě dostal, na jeho nabídku jsem kývl, na Výšince koupil byt a přestěhoval se. Bylo to v roce 1991. Od té doby je Turnov mým městem domovským, kde žije má rodina a kam se z cest vracím. V tiskárně to ale nakonec nevyšlo podle mých představ, po čase jsem odešel. V regionu jsem však už zůstal, nejdříve mě Turnovák Milan Brunclík vytáhl do televizního studia v Mladé Boleslavi, kde jsem začal dělat kameramana. Další moje profesní cesta vedla z Mladé Boleslavi nejdříve na volnou nohu, a definitivně jsem putování skončil trvalým pracovním poměrem v České televizi v roce 1997. Na Kavčích horách jsem v redakci zpravodajství dosud.
● … a začal jsi jezdit ven.
Moje první cesta byla do Bulharska s redaktorem Liborem Dvořákem, se kterým jsem pak lítal na Východ, pak jsem měl Martina Nováka, se kterým jsem dělal Blízký východ a potom Martina Jazairiho, se kterým už jsem vyloženě jezdil do válečných oblastí, především do Kosova a Albánie. Se Sašou Tolčinským jsem opakovaně jezdil do Bosny…
● Takže jsi se specializoval na válečné zpravodajství?
To začalo vcelku nenápadně. Začal jsem jezdit nejdřív s oficiálními delegacemi, hodně s ministry zahraničí a najednou za mnou přišli, že mám zkusit Bosnu a když jsem tam jel opakovaně a nebránil se, tak už začalo být normální, že Hůrka pojede třeba do Kurdistánu, kde už zmizelo několik televizních štábů či novinářů bezestopy… Je nás v televizi ve zpravodajství asi 20 kameramanů, ne každý může jet do nebezpečí, je to dobrovolné, nikdo nikoho nenutí. U mě je to asi plnění snů a možná touha občas překročit vlastní stín. Vždycky jsem toužil být uměleckým fotografem, což se mi z velké části podařilo, ale ve skrytu duše, když jsem si prohlížel knížky válečných reportérů, tak jsem si říkal, že to musí být hodně těžký, že nevím, jestli bych obstál, ale že by to za tu zkušenost stálo. Válečný kameraman, to není o hrdinství, když kolem vás padají granáty, je to o tom, že tam prostě někdo jet musí podat ostatnímu světu zprávu, že se něco děje a třeba zrovna vaše záběry s někým pohnou…
● Někdo by v tom viděl hlavně velkou dávku dobrodružství.
Určitě tam nejde jít jen za dobrodružstvím, člověk by si měl hlavně uvědomovat situaci běžných lidí v zemi, kam letí. A potom je nutné válku poznávat krok za krokem a ne hned z letiště běžet na frontu. Štáb si musí najít především spolehlivého domácího průvodce, jinak je to obrovské riziko. Postupně se naučíte, jak se v zemi, kde zuří válečný konflikt, pohybovat, kde je důležité být a co je důležité točit, resp. co je méně podstatné nebo neúměrně rizikové. Nedostat se do palby, ale zároveň natočit, co je potřeba. Takhle vzniklo jakési válečné desatero, které opravdu funguje: Nemít bílé auto, musí být černé, to je mafiánský, a snajpeři po něm nestřílí. Nebo – nesetrvávat na jednom místě příliš dlouho, nebrat do ruky zbraň, nemít na sobě helmu, být trpělivý, nelitovat peněz za dobrého domorodého průvodce a za drobné dárky, umět odhadnout situaci a hlavně – mít hodně štěstí. Naše televizní štáby nejsou v mezinárodním měřítku hodnoceny špatně, často byli Češi jediní, kteří se dostali na místa, kam se jiný štáb ani nepodíval.
● Člověk si představí hotel někde v Bosně nebo Kábulu, který je plný novinářů, kteří třeba jinam ani moc nechodí a referují do svých zemí z toho jednoho místa…
Občas se to stává. Například v Albánii jsme byli jediní, kdo jezdil přímo na frontu. Tam se třeba ukázalo mimořádné umění pohybu v rizikových zemích, jaké mají třeba Martin Jazairy nebo Veronika Sedláčková. Kromě nás tam byl ještě jeden šílený španělský kameraman, který si půjčil mopeda, kameru dal do batohu – a jel. Ten také vozil skvělé záběry…
Většinou ve válečných konfliktech kdekoli na světě najdeš ve stejném hotelu stále stejné tváře, je to jednoduše celosvětová komunita lidí, která má pocit, že musí dělat právě tuhle práci. Svět trochu sám pro sebe, kde platí určitá pravidla – vzájemně se sdělují informace pro píšící zpravodaje, dělení se o obraz filmový či fotografický, to se nedělá. A většinou si kolegiálně opravdu jeden váží práce druhého, možná proto, že ví, za jakou cenu ony záběry nebo informace získal…
● Byly chvíle, kdy jsi prostě nemohl a přestal točit?
Já točím absolutně všechno, co se odvysílá, to už je na České televizi. Kameru vypínám pouze tehdy, když je třeba zachránit lidský život, když člověk vedle mě dostal zásah… To pak jde všechno stranou, i kdyby tam byl záběr na novinářskou cenu, v tu chvíli mě nezajímá!
● A co historky ze zajetí?
Nejsou moc veselé. Osobně se mi to stalo jen asi třikrát, protože když člověka na chvíli zavřou, než si ověří doklady, nebo než dáte úplatek, to snad ani nepočítám. Naostro jsem byl zajat v Albánii místní mafií a dvakrát v Kurdistánu. Dramatické to bylo zejména v Kurdistánu, zajímavé zemi na rozhraní Turecka a Íráku, obývané hrdým národem, který léta touží po samostatnosti a místo ní se na něj spíš konají pogromy z obou stran. Nejdřív nás zajala turecká tajná služba, potom turecká armáda. V Kurdistánu cizinci prakticky nejsou, je tam všudypřítomné vojsko a skupiny banditů se mísí s bojovníky za samostatnost. Díky předem dojednané písemné záruce, faxu od turecké vlády, nás po dramatickém zajetí nejenže pustili, ale povozili po všech tamních památkách. Tak jsem například byl u hrobu Noeho, přestože se říká, že biblický Noe žádný hrob nemá…
● Kromě míst válečných jsou ale také místa, která jsi navštívil v rámci standardní reportáže, kde to na tebe nejvíc zapůsobilo?
V Norsku, New Yorku a Izraeli. V Norsku, protože je to krásná a čistá země, plná šťastných a nádherných lidí, kteří se naučili žít v souladu s přírodou, což mě pokaždé, když tam přijedu, stále více fascinuje, protože oni dělají, o čem my jen mluvíme. Izrael mě oslovil mystikou a kontrastem židovského a palestinského obyvatelstva. Po tisíciletí tu probíhá krvavý konflikt, nestraním v něm nikomu, bohužel ale musím vidět, jak jsou Izraelci obklopeni arabským živlem a musí se bránit, aby svoji entitu ubránili. Mystika Izraele, to musí zapůsobit na každého. Biblická místa. Jeruzalém, Galilejské jezero, hora Tabor, místa spojená se životem Krista nebo výjevy ze Starého zákona. Měl jsem s sebou kolegy, kteří se vydávají za absolutně nevěřící a mohl na vlastní oči sledovat jejich proměnu, víc netřeba dodávat… A New York? Když jsem tam přistál, tak jsem si říkal, no to je jiná planeta, tady to bude hodně náročné vůbec něco natočit. Nakonec jsem zjistil, že tohle město je báječné, že mi dává energii. Skvělí lidé, kteří nemají problém. Mají zvláštní způsob humoru. Zamiloval jsem se do Central Parku, vzpomínal na Formanův film Vlasy – všechno z toho filmu tam dodnes je…
● V rámci tvé práce v redakci zpravodajství se také často dostáváš mezi zdejší špičkové politiky. Dá se o nich říct obecně cokoli pozitivního?
Platí pro ně to, co pro cizí politiky. Tuhle práci nemůže dělat každý, a oni to mají hodně těžký. Většina z nich se snaží, ale celkové celosvětové klima poctivě dělané politice v současnosti nepřeje. Kdyby se mě někdo zeptal, koho z nich mám rád nebo koho rád nemám, tak já snad nemůžu říct ani jedno jméno. Vidím to jako určitou formu boje, kterou někdo zvládá a jiný ne. Navíc my ani vždycky pořádně nevíme, co je správné, protože nemáme dostatek informací, hodně se toho totiž na české politické scéně děje v zákulisí, což média nemohou vždy postihnout, byť se snaží. A ještě k tomu je naše politická scéna rozdělena napůl, zdá se, že v zemi ani levice, ani pravice opravdu nemá většinu, což dokumentuje i výsledek posledních voleb.
● Co dál, čeká tě ještě pár let televizní práce a potom? Konec pendlování mezi Prahou a Turnovem?
Hlavně aby vydrželo fyzické zdraví. V televizi mě to kupodivu ještě stále baví, setkávání s lidmi, to jsem měl rád vždycky. Do Českého ráje jsem přišel z divoké krajiny kolem Kadaně, kde jsem léta žil, fotil, pracoval. Zpočátku ne, ale s postupem let okolí Turnova přicházím na chuť, skvěle se cítím ve skalním městě, kde si připadám jako na dně moře, už jsem tam taky začal fotit. Kromě skaláku jsem si jedno divoké místo ale v dosahu širšího regionu našel. Hrad Navarov, nějak podvědomě mě to tam táhne a až dodatečně jsem zjistil, že tam žila kdysi část mého rodu. Budoucnost mám ale určitě s Turnovem spojenou. Je to město studentů, mladých lidí, cítím se tu dobře, romantika okolí dělá své a navíc je tu hodně takových, kteří dokáží esteticky vnímat své okolí. A egoisticky – jsou tu dvě špičkové fotolaboratoře – u Staňků a v Print servisu, a takové fotky, kde člověk může navíc celý proces ovlivňovat až do konce, tak to mi neudělají ani v Praze. A že jsem pár laboratoří a minilabů vyzkoušel! Taky jsem hodně na knížky, když něco potřebuji, tak mám knihu v Hloubce nebo antikvariát nahoře, kde seženu vše. Tak to jsou věci, které mě k Turnovu hodně poutají. Navíc tu žijí mé děti a moje maminka.
Můj životní úděl ale je – být stále na cestě, jak to píše Kerouac, a pokud mi to zdraví dovolí, tak já na té cestě budu. A to i když podvědomě toužím po spočinutí. Problém ale je, že jen co spočinu, tak začnu být nervózní, že nejsem na cestě. Stále má sbaleny tři batohy na tři různá místa… Odpoledne na zahrádku a dvakrát týdně na pivo, to by mi asi k životu nestačilo.
(Zaznamenáno v Turnově na jaře 2006)
Není jedno
Vratislav Hůrka
Není jedno, kde zrovna jsme
na cestě,
tak jako není jedno,
koho na ní potkáváme.
Jsem jiný, když kráčím
po Karlově mostě
a jiný jsem na Broadwayi
či v bývalých ulicích Sarajeva.
Člověk je jiný při každém
novém setkání s člověkem.
Místo a člověk s námi souzní,
anebo nám klade odpor.
Nevíme, kam dojdeme,
či zda se vrátíme
naplněni a obohaceni,
anebo, bůhví, jestli celí.
(Vybráno z cyklu básní ohraničených léty 1989 – 2000) obagi professional c serum loreal acne face wash
Související články (celkem 33)
- ZA VÁCLAVEM ŠOLCEM: O PRÁVNÍKOVI, KTERÝ JEZDIL LÉTA S NÁKLAĎÁKEM…
- ZA VÁCLAVEM FEŠTREM
- VZPOMÍNKA NA PANA FOTOGRAFA!
- NEJSEM NA MALOVÁNÍ EXISTENČNĚ ZÁVISLÝ, A PROTO V TOMTO SMĚRU SVOBODNÝ, ŘÍKÁ VÁCLAV ŽATEČKA
- VÁNOČNÍ PŘEMÍTÁNÍ O ODCHODECH A ZAVŘENÝCH DVEŘÍCH
- ODEŠEL BUKOVINSKÝ PÁBITEL
- ČESTNÝ OBČAN IVAN ŠOLC
- DANA A VÁCLAV FEŠTROVI
- POKUD JSOU V TÉTO ZEMI KOMUNISTÉ LEGÁLNĚ, TAK JÁ JSEM TADY ILEGÁLNĚ, ŘÍKÁ SERGEJ SOLOVJEV
- PAN HOROLEZEC
- „PRVNÍ REPUBLIKA A VLASTNĚ I MONARCHIE NÁM DALY DOBRÝ ZÁKLAD,“ ŘÍKÁ DALIBOR CIDLINSKÝ
- PROCESTUJEŠ PŮL SVĚTA A PAK MUSÍŠ KONSTATOVAT: MÁME SE V ČESKU DOBŘE. HODNĚ DOBŘE, ŘÍKÁ IVETA HOLBOVÁ MELÍŠKOVÁ
- HOROLEZECTVÍ JE ŽIVOTNÍ FILOZOFIE
- „ZÁKLADEM VŠEHO TVŮRČÍHO DĚNÍ JE DOBŘE ZVLÁDNUTÉ ŘEMESLO,“ ŘÍKAL JIŘÍ NOVÁK…
- S MÍLOU HOLASEM O ŽIVOTĚ, PSECH, DIVADLE A MLADÝCH LIDECH
- OBČAN ZAJÍC
- O LIDECH, KTEŘÍ SPJALI SVŮJ ŽIVOT S JEDINOU KULTURNÍ PAMÁTKOU
- IPSER = MOTEJL = ČMUKAŘI
- Z DARŮ NEJVĚTŠÍHO POLISTOPADOVÉHO ČESKÉHO MECENÁŠE BUDE TURNOV ŽÍT DALŠÍ DESÍTKY LET